Mé šťastné "manželské děti"

Takže já si mohu s klidem hned po ránu říci: "Mé šťastné manželské děti", nachystat čaj a jít pro děti do postýlek...

Manželské děti
Autor: Ivan Hoffman

Stále přibývá dětí, které se rodí mimo rodinu. Má to nejen řadu rozmanitých příčin, u kterých je řeč o prioritách dospělých, ale také řadu důsledků, u kterých jde o děti.
Z neúprosné statistiky plyne, že narodit se mimo rodinu je handicap. Jakmile je ovšem dětí, které jsou hned po narození sociálně znevýhodněny téměř polovina, handicap se stává něčím obyčejným, přirozeným, normálním. A pomalu je možné brát zmíněný civilizační posun z té lepší stránky: hovořit o té polovině dětí, které se rodí zvýhodněny, tedy o fenoménu dětí manželských.
Být manželským dítětem dnes není nic banálního. Je to klika. Rodiče dítěte dnes nejsou vystaveni žádnému brutálnímu společenskému nátlaku, že se musí vzít. A ti, co se vezmou a pak nepohodnou, nemají žádné problémy ani zábrany se rozejít. Žijeme dobu, která otevřeně či skrytě vyznává egoismus a sobectví. Má se za normální, že si člověk hledí sám sebe a není tu pro nikoho druhého. Pokud se tak stane a najdou se dva, kteří se vzájemně respektují, mají se rádi a zaváží se být na tomto světě jeden pro druhého, pak narodit se takovýmto manželům je pro dítě vyložené terno.
Úbytek manželských dětí není jenom důsledkem individuální volby či individuálního selhání rodičů. Rovněž je to společenský jev: Důsledek toho, že stát, o který se nepečuje, je odsouzen k degeneraci, k jakési sociální entropii. Stát dávno není na straně slabších, tedy dětí (ale i lidí starých či postižených). Stále zřetelnější je, že stát jde na ruku dospělým, silným a zdravým. Podle toho se bezpečně pozná úpadek. I ty manželské děti, které mají kliku, se rodí do stále horšího světa, který budou obývat se svými handicapovanými vrstevníky.