Nekončící práce

Díky, pane Neffe, za rozum a Vaši práci!

FEJETON: Nekončící práce

Jsem moc rád, že mě nikdo nikdy nezval do rubriky Never more týdeníku Reflex, jaksi se zdráhám vynášet nějaké soudy ba odsudky. Někdy mně ale škube ruka a tentokrát opravdu doškubla, až dopravila prsty ke klávesnici. Moderátorka Nočního Mikrofóra Dvojky Českého rozhlasu by mohla na novinářské škole figurovat jako odstrašující příklad, jak se talk show nemá dělat. Posluchač je zvědavý na hosta a ne na moderátora a už vůbec není zvědavý na jeho plácání a žvanění. Janu Krausovi to prochází, protože žvaní pro některý vkus zábavně a pořád ještě se nachází dost pošetilců, kteří si myslí, že zvednou svou prestiž, když vystrčí hlavu do bedny. Žvanění a plácání Terezy PokornéHerz je ale hrubě za hranicí vkusu a soudnosti. Ale ani to by mě nepřimělo k doškubnutí ruky na klávesnici, kdyby si tato selfpromotérka nevzala minulé pondělí do prádla mého dlouholetého přítele a kolegu Romana Lipčíka. Zřejmě její fluidum na Romana zapůsobilo tak, že i on začal hloupě plácat a žvanit.
On se totiž Roman k mému úžasu v podstatě začal omlouvat za to, že pracoval dvacet let v Mladém světě a začal vykládat, že Mladý svět byl zástěrka bolševického režimu, jakási maskovací mlha zakrývající podstatu věci, přičemž onou podstatou byl bohapustý útlak. Nutno ovšem dodat, že paní PokornáHerz se snažila Romanovi tuto pitomost vyvrátit a oponovala mu, aspoň za tu snahu dík.
Samozřejmě Mlaďák mohl fungovat, jak fungoval, protože to bolševici tolerovali. Jenže oni to tolerovat museli, protože ani oni si nemohli dovolit lidi zahnat úplně do kouta.
V terezínském ghettu taky fungoval Freizeitgestaltung a pod jeho pokličkou malíři malovali a herci hráliamuzikanti muzicírovali. Měl by se snad některý z nich omlouvat za to, že hrál na housle?
Bolševický režim, a dnes je to pětašedesát let, co byl oficiálně zpečetěn, neoficiálně začal hned po obsazení větší části České republiky Stalinovou armádou, tady trval pětačtyřicet let. Roman, stejně jako já, jsme se v těch podmínkách narodili, vyrůstali, dospěli a později i pracovali. Kdyby všichni občané tohoto státu tak málo pomáhali režimu jako Roman Lipčík, režim by nevydržel ani týden. Opravuji - vydržel by, protože Rusko tehdy mělo dost agresivního sebevědomí, aby odpor potlačilo vojensky. Jakmile to sebevědomí ztratilo, režim se zhroutil -amimo jiné i proto, že si obyvatelé zachovali rozum a soudnost. Také Mladý svět na tom měl zásluhu a je jedno, že podléhal rudému Freizeitgestaltungu. Také Roman Lipčík se na tom podílel. Takže, jak se říká přes média, svému příteli vzkazuji: neomlouvej se, buď hrdý na to, co jsi dělal. Je dobře, že byl Mladý svět. Je dobře, že bylo Divadlo Semafor, Divadlo Na zábradlí, že žili a tvořili Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem, že točili filmy Jiří Menzel a Věra Chytilová, že Bohumil Hrabal a Ota Pavel vyprávěli příběhy a že desetitisíce dnes už neznámých lidí v tisících Freizeitgestaltunzích po celé zemi udržovaly lidi při zdravém rozumu. Což je nekončící práce, a proto píšu tyto řádky.
LN, 25.2.2013, Ondřej Neff

Zpravodajská hodnota Dvořákova popelníčku

Zpravodajská hodnota Dvořákova popelníčku
Autor: Ivan Brezina

Česká televize šikanuje nejmenovaného technika, který údajně vynesl na veřejnost záběry motajícího se a padajícího Miloše Zemana (viz). Tlačí ho k výpovědi dohodou, ačkoli obecným posláním médií je zveřejňovat všechno, co má zpravodajskou hodnotu. A vrávorající a padající budoucí prezident zpravodajskou hodnotu bezesporu má. Právem veřejnosti je přece vědět, že člověk, který má sedět na Hradě, se neudrží na vlastních nohou. Záměrně se přitom nepouštím do spekulací, co Zemanovo motání a padání způsobilo.
Ještě větší zpravodajskou hodnotu pak má Zemanův výrok: "Takže, pane řediteli, kde máme popelníček?" Budoucí prezident v něm na sebe prozrazuje, že je bezohledný hulvát bez úcty k pravidlům. V budově České televize je totiž kouření zakázáno a jen bezohledný hulvát bez úcty k pravidlům si zapaluje tam, kde se to nesmí.
Největší zpravodajskou hodnotu má ale odpověď generálního ředitele ČT Petra Dvořáka: "Už jsem pro něj poslal." Tohle je skutečný skandál, šokující informační esence celé události, která by neměla zůstat nepovšimnuta. Dvořák tím totiž mezi řádky říká: "Pravidla a vyhlášky platí jen pro obyčejné kmány. Zeman stojí nad pravidly a v České televizi si může dělat, co chce. Já a moji zaměstnanci nejsme sebevědomí veřejnoprávní novináři, ale Zemanovi uctiví slouhové, kteří před ním kdykoli ohnou hřbet." Chybí už jen, aby přitom Dvořák poníženě žmoulal v ruce čepici a červenal se a potil posvátným vzrušením, že osobně potkal Pana prezidenta.
Kdyby Dvořák nebyl servilní zbabělec, ale sebevědomý ředitel České televize, řekl by: "Pane Zemane, tady se nekouří. Pokud si chcete zapálit, laskavě odejděte před budovu." Dvořákovo podlézavé chování naznačuje, že Česká televize půjde novému prezidentovi "na ruku" i mediálně. Nebude k němu kritická, nebude ho hlídat, nebude informovat o jeho chybách a přešlapech. Nabídkou popelníčku prostě rezignuje na základní funkci, kterou by veřejnoprávní médium mělo plnit.
Ve standardně fungující západní demokracii by záběry padajícího a kouřícího Zemana zveřejnil hlavní zpravodajský pořad České televize. Anebo by aspoň technik, který video vynesl, nebyl skandálně vyhazován. S malou nadsázkou totiž ten technik stojí na stejné pozici jako novináři, kteří v roce 1972 zveřejnili aféru Watergate. V Česku ho ale vedení ČT vydírá, tlačí ke zdi a nutí podepisovat výpověď dohodou. Dvořákův popelníček tak ukazuje, že spíš než Americe jsme blíž Bělorusku, Kubě a Severní Koreji.

Pětašedesát

Sice někteří tvrdí, že už volby hned po druhé světové válce byly zmanipulované, ale o tom pochybuji. Myslím, že lidé tehdy prostě věřili snu... Snu, který komunistická idea nabízela...
A taky by to mohlo dopadnout jako v tomto fiktivním rozhovoru: Sté výročí
Prostě je třeba číst, přemýšlet, např. glosu Česká společnost v plné nahotě ...

---

Ale teď už citujme pana Hoffmana:

Pětašedesát
Autor: Ivan Hoffman

Vítězný únor slaví kulaté výročí. A jelikož pětašedesát let je důchodový věk, nabízí se pochybnost, zda má komunismus budoucnost. Paralela se seniorem sice kulhá, neboť v osmdesátém devátém dostali komunisté výpověď a skončili v důchodu předčasném, ale teď to vypadá, že je o jejich služby opět docela zájem.
Stanou se pracujícími důchodci? Anebo je myslitelný dokonce vítězný komunistický comeback, podobně jako se u nás comebacku nečekaně dočkal kapitalismus? Rozhodne volič a jeho rozhodování není tak nepředvídatelné, jak se s oblibou tvrdí.
K historickému zvratu v roce 48 se hodí připomenout, že měl řadu praktických příčin a důvodů. Lidé měli v živé paměti tíživé sociální poměry první republiky a hlasy pro komunisty byly hlasy pro spravedlivější společnost bez propastných třídních rozdílů. Pro zásadní změnu poměrů by zkrátka lidé nehlasovali, kdyby byli spokojeni s poměry stávajícími. Kdo dnes vybízí k exkurzi do minulosti za účelem poučení se historií, právě toto by mu nemělo uniknout. Je jenom jeden způsob, jak zabránit změně režimu, anebo jak někteří říkají „zabránit návratu totality": Učinit ten stávající režim oblíbeným pro dostatečné množství voličů. Poučení se minulostí nefunguje tak, že člověk ochotně trpí neduhy stávajícího systému neboť i minulý systém měl nedostatky.
V našem případě máme vzácnou šanci se poučit současně ze dvou vadných systémů: Toho minulého i toho současného. Naděje, že to tu komunisté napraví je malá. Zdá se, že na to nemají lidi. Stejně jako nemají lidi ostatní parlamentní strany ať už koaliční či opoziční. Je to velký paradox, ale těmi lidmi, které politici notoricky nemají, neboť o to ani nestojí, jsme my.

Tenký německý led

Tenký německý led
Autor: Ivan Hoffman

Řeč Petra Nečase v Bavorsku přináší tradiční domácí bouři. Opět se do sebe pustili ti, kteří ve vyhnání Němců ze Sudet vidí spravedlivou odplatu za předchozí zločiny Němců, a ti, kteří litují českých zločinů, jež odsun Němců provázely. Pro prvně jmenované je premiér Petr Nečas vlastizrádce, neboť se omlouvá zločincům.
Ti druzí Nečase hájí, že se přece neomlouval zločincům, nýbrž za zločiny, což je něco úplně jiného. Je to přesně ten typ sporu, kde jedni mluví o voze a druzí o koze, ale za nic na světě to nepřiznají.
I když je válečná a poválečná historie kompletně zpracována, nad fakty a dokumenty stále vítězí vášně, které znemožňují racionální diskusi. I po sedmdesáti letech představují minulá vzájemná příkoří tenký česko-německý led, na který není radno vstupovat. Tak to také navždy zůstane. Potíž je totiž v lidské potřebě černobílého světa, ve kterém se netrpí výjimky, takže jedni jsou kolektivně zlí a druzí kolektivně dobří. Jsme-li dobří, nemohli jsme ublížit a jsou-li zlí, nemohlo jim být ukřivděno. A tečka. Jaká pak omluva?
Lidem, kteří nesnášejí barvy, je zbytečné vysvětlovat, že černobílé vidění je vada. Je ale užitečné se mít před nimi na pozoru. Ve všech dobách a v každém národě vedle sebe žijí lidé smířliví a lidé nenávistní. Ti druzí se drží černobílého vidění proto, aby mohli nenávidět.
Předmětem té nenávisti je pak vše, co je jen trochu barevné, nejednoznačné, složité, a tedy i každý, kdo rozlišuje, přemýšlí, naslouchá i opačnému názoru a kdo si připouští možnost omylu. Ve vášnivé obhajobě poválečného odsunu Němců ve skutečnosti nejde ani o Němce ani o odsun. Jde o strach pohlédnout do zrcadla a zjistit, že jsme oni.

Náš ČEZ

Pan Hoffman mi opět "mluví z duše"...

Náš ČEZ
Autor: Ivan Hoffman

Potíže, do jakých se dostal ČEZ v Bulharsku, bychom měli považovat za naše potíže. Stát je totiž v ČEZ majoritním akcionářem z čehož plyne, že jsme to my, občané, kdo prostřednictvím zvolených zastupitelů, respektive jimi vybraných manažerů děláme na Balkáně byznys s elektřinou. Ve chvíli, kdy se dovídáme, že naše investice je ohrožena a můžeme přijít miliardy, nelze nám mít za zlé, pochybujeme-li, zda jsme to měli celé zapotřebí.
Ovládnout trh s elektřinou v zemi, kde jsou z celé EU nejnižší výdělky, nejmenší kupní síla a obrovská nezaměstnanost je samo o sobě ekonomický hazard. Pokud navíc podnikání ČEZu provázely stížnosti, vyšetřování či pokuty a výtky ohledně předražování elektřiny jsou už dva roky staré, pak jde o byznys nejen riskantní, ale také špatný. Navíc máme v čerstvé paměti Albánii, kde jsme rovněž s ČEZem dopadli jako sedláci u Chlumce.
Pokud jde o Bulhary, není důvod se na ně zlobit za to, že pálí složenky, které jim poslal náš ČEZ. Spíše zaráží, že nám ČEZ prodává elektřinu za dvojnásobek co Bulharům a proč my takové složenky platíme, místo abychom je reklamovali. Navíc když je to naše firma, takže elektřinu předražujeme sami sobě, což je úplně na hlavu. Je nejvyšší čas udělat s ČEZem pořádek. Nejen kvůli tomu, že dělá ve světě ostudu a doma škodu. Jde o princip. Ve své firmě bychom měli být řádnými hospodáři a v nejisté době se raději držet při zemi.
Chtějí-li manažeři našeho ČEZu riskantně investovat, ať takovou adrenalinovou zábavu provozují s vlastními prostředky, nikoli s veřejnými. Což se netýká pouze balkánského tažení, ale například i kontroverzního nového Temelína. Neumíme-li pálit složenky, nemůžeme si ho dovolit!

Trest za stáří

Smutné, ale bohužel pravdivé...

Trest za stáří
Autor: Ivan Hoffman

Nápad připravit pracující důchodce o pár tisíc korun měsíčně se sice připisuje panu Kalouskovi, ale protože vláda rozhoduje kolektivně, poděkovat je třeba všem ministrům a samozřejmě celé vládní koalici.
Rozhodnutí odebrat specielně pracujícím důchodcům daňovou slevu lze zeširoka odborně vysvětlovat a zdůvodňovat, ale pro lidi, kteří si prohlížejí výplatní pásku je směrodatné, že se vládní koalice postarala, aby za stejnou práci dostali výrazně méně peněz než před měsícem. Každému je pak jasné, že se tak nestalo nedopatřením, ale schválně.
Pracující důchodci jsou změnou pravidel během hry trestáni za to, že zestárli. Jakmile jim vznikl nárok na důchod, stali se společensky nežádoucími elementy, zatěžujícími státní rozpočet, protože mandatorní výdaje leží vládě v žaludku. Pokud někdo bere důchod a přitom je ještě schopen pracovat, je mu podle vládní logiky třeba tu práci osladit, čili zdanit, když už mu nelze zastavit výplatu důchodu. Vyšlápnout si na důchodce se pak vrchnosti vyplatí, neboť jde o skupinu slabou, která se hůř brání šikaně.
Tato společnost zkrátka není pro staré. Co je ale zajímavé, není terno ani pro mladé. Podobně jako není pro nezaměstnané, není tato společnost ani pro pracující. A nejpodivuhodnější je zjištění, že tato společnost, která není pro chudé, není ani pro bohaté. Ti se dokonce stávají nejohroženější skupinou, neboť jak známo z historie proti nim se nakonec obrátí všeobecná frustrace, závist a hněv. S pracujícím důchodcem, kterého právě bere Kalousek a spol. na hůl, by tedy měli být solidární všichni, kteří přijdou na řadu příště. A nejpozději po té co zestárnou, což je mrzutost, se kterou nejde nic dělat.

Zatažení pacientů

Zatažení pacientů
Autor: Ivan Hoffman

Česká lékařská komora se rozhodla sbírat podpisy pod petici kritizující kroky ministerstva zdravotnictví. To se ovšem na ministerstvu setkalo s nelibostí. Není prý seriózní zatahovat pacienty do sporu lékařů s ministerstvem. Dá se ale říct, že lékaři zneužijí svého postavení, když nabídnou k podpisu petici „Chceme kvalitní zdravotnictví"? Není to tak, že lékař pacientovi nabízí spojenectví proti těm, co kvalitu zdravotnictví snižují a ohrožují? A není nakonec na pacientovi, aby posoudil, jestli je důvod protestovat?
Česká lékařská komora považuje zdravotnictví za podfinancované, kritizuje předražené léky, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, ale i úhradovou vyhlášku a politiku zdravotních pojišťoven. Vesměs jde o polemiku věcnou, takže odbýt lékaře tím, že politikaří, neobstojí.
Rovněž jim nelze podsouvat, že přicházejí s peticí, kterou sledují jen vlastní zájem, protože zjevně lobují i za své pacienty. A konečně se nedá říct, že lékaři pacienta straší, neboť postupná proměna veřejného zdravotnictví na byznys se zdravím oprávněně vzbuzuje obavy.
Zdravotnictví je jedním z řady problémů, do kterých je občan zatažen zcela logicky. Jde přece o naše zdraví. Starost ministerstva, abychom nebyli neseriózně zataženi do něčeho, co se nás týká, je pak zbytečná i proto, že není dne, abychom nebyli do něčeho zataženi vlezlou reklamou, nejrůznějšími aktivisty, dealery, sektáři, ideology, náboráři, obchodníky... Ministerstvo zdravotnictví ať se o nás zbytečně nebojí, jsme vůči zatahování trénovaní a odolní. Podpisy pod peticí žádající kvalitní zdravotnictví může pan ministr Heger klidně brát jako seriózní zájem občanů o kvalitní zdravotnictví.

Evropský Hrad

Myslím, že to tentokrát napsal pan Ivan Hoffman velmi dobře...

Evropský Hrad
Autor: Ivan Hoffman

Miloš Zeman oznámil, že vztyčí na Pražském hradě vlajku Evropské unie. Překvapivé to ale není, vlajka EU by se tam objevila v případě vítězství všech prezidentských kandidátů s výjimkou paní Bobošíkové.
A nepochybně by ji vyvěsil Karel Schwarzenberg. Ten už coby pokračující ministr zahraničí ocenil zdvořilost svých protějšků, kteří se mu svěřili, že mu přáli, aby to byl on, kdo se stane prezidentem a vrátí Česko do Evropy, ve které sice dávno je, ale kvůli dosluhujícímu českému prezidentovi se o tom občas pochybovalo.
Od volby prezidenta uběhl týden a atmosféra se hodně zklidnila. Dobře je to patrné třeba na smířlivém komentáři Jaromíra Jágra, který z Ameriky zalitoval, že nemůžeme mít prezidenty dva, s tím že by se Karel s Milošem střídali. S postupem času se rovněž ukazuje, že to s prezidentem Zemanem nebude taková divočina, jak se mohlo zdát z jeho vítězné tiskové konference po sečtení hlasů. Zeman už vzkázal vládě, že s ní chce mít korektní vztahy, což je jasná korekce jeho nedávných odsudků na adresu kabinetu. A také dává novinářům rozhovory.
S odstupem času se vždy ukáže, že ve volební kampani všichni přeháněli. Kvůli vítězství se straší i tím, co nehrozí a slibuje se i nesplnitelné. Nakonec se ale stane pouze to, co bylo jasné předem. Vítěz skončí na známce a poražení kandidáti postupně upadnou v zapomnění. Konec konců takto před deseti lety upadl v zapomnění Miloš Zeman. Na jeho politický návrat, navíc do nejvyšší ústavní funkce by si tenkrát nikdo nevsadil. Muselo dojít až k naprostému vyprázdnění politiky a znechucení politickými stranami, aby byl k vyvěšení praporu Evropské unie dosazen do Prahy důchodce, chalupář z Vysočiny.

Zakázaný komentář Adama Drdy ze stránek Českého rozhlasu

Zakázaný komentář Adama Drdy ze stránek Českého rozhlasu

Adam Drda napsal před druhým kolem voleb komentář na stránky Českého rozhlasu, a ten byl následně stažen. Reflex zveřejňuje tento komentář, protože nesouhlas s něčím názorem není důvodem k jeho cenzuře, zde.
A protože jej považuji za typický příklad tendenční práce médií před druhým kolem prezidentských voleb (a nejen před ním), cituji jej, včetně označení sporných pasáží, na jejichž základě byla podána Stížnost na porušení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, zákona Českém rozhlasu, Kodexu ČRo a pravidel předvolebního vysílání komentátorem Adamem Drdou a redaktory Rádia Česko.

---

Po čtyřiadvaceti hodinách (teď už je to víc) člověk trochu vystřízliví, vrátí se mu skepse. Volební úspěch Karla Schwarzenberga považuje pořád za důvod k radosti, ale už ho nepřeceňuje. K té radosti nejdřív. Hlavní dobrá zpráva z prvního kola zní, že v českých zemích (nejen v Praze) žije víc než milión lidí, kteří nejsou stiženi stupidními předsudky, tudíž pro ně není zásadní překážka, že „jejich“ kandidát neumí perfektně česky, je to šlechtic spjatý s Rakouskem, je katolík a podporoval protikomunistickou opozici.
Zjednodušeně řečeno, jde o lidi, jejichž duchovní obzor přesahuje svět Krkonošských pohádek. Mně osobně to překvapilo, myslel jsem, že Češi jsou horší. Že třeba paní Bobošíková, byť je to legrační figura, získá aspoň sedm osm procent hlasů.
Další část dobré zprávy: Češi nejsou zmítaní eurofobií. Přemysl Sobotka nepropadl jen proto, že je bezvýrazný politik z upadající ODS, ale i z toho důvodu, že jeho nacionalistická kampaň (lišící se od názorů Bobošíkové a Klause jen v drobných nuancích) byla strašně hloupá a naprosto iracionální.
Třetí část: víc než milión lidí nesdílí hysterickou revolucionářskou ideologii, podle níž současná vláda representuje systém, který je třeba zlikvidovat – a každého, kdo má s tou vládou cokoli společného, zadupat do země. A nakonec (ale možná to mělo být na začátku): ve druhém kole je z čeho vybírat.
Kdyby se konal duel Zeman – Fischer, bylo by to podobné, jako nucená volba mezi silvestrovským koncertem Michala Davida a poslední deskou Hany Zagorové. Jaké jsou vyhlídky? Bohužel pro K. S. nic moc, je tu těch zbývajících x miliónů voličů. Nikdo netuší, jak velká část z nich výše zmíněné nechuti, případně nenávisti, sdílí. Nikdo neví, pro kolik lidí, kteří podpořili Fischera, Dienstbiera, Táňu Fischerovou, ale třeba i Vladimíra Franze atd. je Schwarzenberg nepřijatelný, ať už jako „cizák“, „pokrývač Kalouska“, „šlechtický zbohatlík“, „představitel nejhorší vlády od roku 1948“, „zahraničně-politický slouha USA“.
Přesvědčení, že mu hodí hlas aspoň polovina sympatizantů Fischera nebo Franze se nedá o nic opřít. Doporučení neúspěšných kandidátů a politických stran bych nebral až tak vážně, ale přeci jenom: Franz váhá, Fischer váhá, ČSSD podpořila Zemana, komunisti taky. A určitě bych je bral vážněji, než iluze o „probouzející se občanské společnosti“ (viz komentář Karla Hvížďaly). (Tohle je jenom vsuvka: Sledovat vůdčí postavy sociální demokracie při včerejší tiskovce bylo tristní: zachovaly se stejně, jako ODS s Klausem, podpořily Zemana ve víře, že se stane prezidentem a na oplátku za tu podporu jim pak dá pokoj; což je trapně naivní – Zeman je využije a pak je zničí. Dienstbier na té tiskovce vypadal, jako by k ČSSD nepatřil nebo – spíš – jako zpracovaný partajník, jemuž bylo milostivě dovoleno ponechat si svůj názor. Jak by se asi choval jako hlava státu?)
Má tedy Karel Schwarzenberg šanci? Teoreticky asi ano, pokud se ukáže, že odpor k Zemanovi (tj. vzpomínky na minulost a obava z ruských vazeb) je silnější než současná hysterie a „blbá nálada“ (strašný termín).
A taky pokud se nějak inteligentně změní kampaň na Schwarzenbergovu podporu, která mi, ale to je hlavně osobní pocit, strašně leze na nervy, počínaje familierním „Karlováním“ (jako kdyby její autoři nakonec sami uvěřili, že možný budoucí pan prezident je pankáč z nádražní hospody). Ta kampaň mohla fungovat pro první kolo, dokázala asi spoustu lidí oslovit, ale může se na ní chytit někdo, kdo K. S. zatím nevolil? Koho dalšího přitáhnou populární umělci, výzvy z redakcí novin a kýčovité milostné dopisy různých dojatých dam, šířící se po internetu? Karel Schwarzenberg a jeho volební štáb to budou mít strašně těžké i proto, že jakýkoli poukaz na ničemnosti, spjaté se Zemanem a jeho vládou, bude Zeman odstřelovat odkazy na Kalouska, na maléry Nečasova kabinetu, na spojenectví TOP 09 s Věcmi veřejnými atd atp. Neříkám, že to jsou „stejné věci“, ale něco na nich je. Obávám se zároveň, že společnost má krátkou paměť a Zeman s ní umí zacházet.
Má-li to celé dopadnout dobře, pak je třeba přestat vykreslovat Karla Schwarzenberga jako světce, vzít jako fakt, že je diskutabilní politik (který demokratický politik není diskutabilní?) a pokusit se co největšímu množství lidí věcně vysvětlit, proč je Zeman horší – a co by se mohlo stát, kdyby tu za krátký čas byl jednobarevný Senát, jednobarevná Sněmovna, a k tomu prezident, který je bohužel vyzpytatelný jen v tom nejhorším.
Tedy zvrátit to, co nedávno dobře vystihl Bohumil Doležal: „tahle volba má jednu základní a zcela podstatnou faleš: celá je postavena na iluzi, že volíme někoho jiného, než koho opravdu volíme, totiž že volíme mesiáše. (…) Je to pro její průběh osudová záležitost.“