Proč potřebujeme krizi?

Proč potřebujeme krizi?

Krize je bolestivá. Krize je potřebná. Kvůli změně myšlení. Krize zasáhla nejvíce tam, kde bují státní byrokracie a demotivující sociální systém. Jak z toho ven?
Pro lidskou mysl nejsou změny lehké. Jsou pro nás nepřirozené, narušují naše zaběhnuté postupy a vzorce chování. Avšak právě proto jsou krize nejen potřebné, ale přímo nutné. A jak vidíme na příkladu dnešního Západního světa, jsou taky jediným možným způsobem změny. Změny, která vychází z opravdové nutnosti a potřeby, nikoliv z nahodilého přání.
Je paradoxní, že právě během krize jsme schopni tvořit s méně zdroji více užitku. Jsme efektivnější, pracovitější a vynalézavější. A naopak, v době růstu, činíme špatná rozhodnutí a podstupujeme více rizika.
Tato jednoduchá, ale pravdivá pravidla platí pro dnešní Jižní Evropu. Španělsko, Portugalsko a Řecko jsou mladé demokracie, které vznikly z totalitních režimů mezi lety 1973 a 1975. A pro mládí je typická zahleděnost sama do sebe a na vlastní potřeby. Nyní však dospívají a s tím přichází i větší míra zodpovědnosti.
A kromě zodpovědnosti sebou dospělost přináší nutnost plánovat dopředu, myslet na budoucnost. Jihoevropské země mi připomínají talentované mladíky, kteří mysleli jen teď a tady a žili rozhazovačným způsobem života. Tyto časy jsou však pryč a mladíci musí dospět.
Mezi vznikem Eura v roce 1998 a vypuknutím finanční krize v roce 2008 se věci vyvíjely dobře, možná až příliš. Díky dobrému ratingu Německa si nehospodárné vlády užívaly nezaslouženě nízkých úroků. A do doby, kdy měli investoři ve věřitelských zemích – tedy banky a penzijní fondy – dostatek prostředků, mohly tyto vlády dokonce podporovat ekonomiku v době nepříznivé hospodářské situace fiskální expanzí.
Nyní, po pěti letech od vypuknutí krize, si to tyto státy již nemohou dovolit. Zaběhnutý postup je dále nemožný, je třeba provést změnu, ve které nám pomůže právě krize. Otěží se musí ujmout mikrosféra, především malé a střední podniky (SME).
Každá ekonomika, která je úspěšná i v dlouhodobém horizontu, je postavena právě na těchto malých a středních podnicích. A není překvapením, že nejbohatší země světa jako Švédsko, Švýcarsko nebo i Německo mají velký podíl SME na celkovém hospodářském výstupu. Ze studie Evropské Unie, která se SME pravidelně zabývá, vyplývá, že v tzv. „bohatých severských zemích“ zaměstnávají malé a střední podniky mezi 63 - 66 % pracující populace. A během roků 2010 a 2011 vytvořily 85 % (!!!) pracovních míst. Vysoká nezaměstnanost mladých a rozbujelý veřejný sektor ale odrazuje od soukromé iniciativy, a proto musí jihoevropské státy snižovat svoji závislost na rozsáhlém sociálním programu. To ale nebude jednoduché, protože vzdát se výhod je vždycky těžké. Proto je třeba doprovázet redukování sociálního státu také snižováním odvodů státu.
Posledním politikem opravdu schopného změny, kterého si pamatuji, byla Margaret Thatcherová, když se v roce 1979 stala premiérkou Velké Británie. Období její vlády je charakterizováno jako období velkých reforem ve vztazích jak s Evropskou unií, tak s odbory. Zavedla dramatické změny v britské společnosti. To se vše projevilo změnou celkového přístupu oproti předchozím zvykům, které přivedly britskou ekonomiku do stagnace. A to vysvětluje, proč lidstvo krizi potřebuje.
Krize je vždy alespoň z poloviny krizí psychickou. Pokud přijde někdo s opravdovou vizí a se sílou ji prosadit, bude zotavení svižné – lidé jsou rádi součásti něčeho pozitivního. To však vyžaduje velké odhodlání. Je však důležité nepropadnout pokušení v podobně odmítání či protestování a mít silnou vůli měnit. A zde je právě ta slabina – vůle ke změně
Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank, kurzy.cz