Exekuční tragédie

Exekuční tragédie
Autor: Ivan Hoffman

Chtělo by se říct, že ubylo-li meziročně vyhlášených exekucí o 13%, je to dobrá zpráva. Jenomže v roce 2012 soudy exekucí nařídily 820 tisíc, což je stále naprostá katastrofa. I vzhledem k tomu, že průměrná výše vymáhaného dluhu činí 85 tisíc korun, což určitě není bagatelní částka.
Z pohledu exekutorů je podstatné, že se u nás zvyšuje podíl ukončených exekucí na úroveň běžnou v západní Evropě. Exekutoři v tom spatřují svou schopnost efektivně zajišťovat vymahatelnost práva. Problém s exekucemi ale není jen v přinucení dlužníka, aby zaplatil věřiteli. Podstatnější je to, co exekuci předchází.
Lidí, kteří nejsou schopni platit dluhy je podezřele moc. Částečně je to dáno neodolatelnou touhou mít i to, na co nemám, neboť to mají druzí, což svědčí o dlužníkově slabosti a někdy i hlouposti. Nezanedbatelnou roli ale hraje i záludnost věřitelů, kteří přímo vnucují půjčky či věci na dluh se záměrem dostat dlužníka k soudu a pak ho vyždímat v exekuci. Co na první pohled vypadá jako dlužníkovo svobodně zvolené riziko, je při bližším pohledu tolerování záludné manipulace, které se dopouští lichvář věřitel.
U vědomí spousty lidských tragédií, které se skrývají za statisíci exekucí, je dobré si uvědomit, že nejde o jev, který je normální a tudíž s ním nemůžeme nic udělat. Právní rámec půjčování na úrok, tedy lichvy, je věcí společenského konsensu. Shodneme-li se, že jde o nepravost, právníci postaví lichvu mimo zákon a půjčky s exekucemi zmizí ze dne na den jako pára nad hrncem. Ale chceme to? Jsou lidé, co raději v exekuci přijdou o střechu nad hlavou, než by se smířili s ostudou, že nemají to, čím se chlubí soused. Což je největší tragédie.