Kabát a košile

Pěkně to pan Hoffmann napsal - a já už odvolil...

---

Kabát a košile
Autor: Ivan Hoffmann

Pokud platí, že košile je bližší než kabát, pak si v komunálních volbách vybíráme košili a ve volbách do parlamentu pouze kabát. Však také obecně platí, že v našem politickém šatníku kabáty za mnoho nestojí a pečlivěji vybírané košile nám padnou daleko lépe. Má to jednoduché vysvětlení: Důvěryhodnost zastupitele je nepřímo úměrná velikosti obce. 
V nejmenších obcích volič přesně ví, kterému sousedovi dává hlas, zatímco ve velkých městech si na volebních materiálech bezradně prohlíží tváře cizích lidí.
Pohledem regionálního Deníku jsou volby do místního zastupitelstva volbou, na které nejvíc záleží. Toto jsou naše volby. Dá se samozřejmě namítnout, že do našeho rozhodování nám stejně budou mluvit ti cizí politici z velké politiky 
a že našim místním zastupitelům svazuje ruce centrální byrokracie a legislativa zohledňující spíše zájmy korporací než zájmy občanů, ale stále je toho hodně, co můžeme tam, kde žijeme, svým hlasem ovlivnit.
Ani komunální volby samozřejmě nemohou skončit tak, že všichni zvítězí. Důležité ale je, že prohra v komunálních volbách je nejméně bolestivá. Všichni kandidáti totiž nabízejí velice podobnou košili, která odpovídá našim potřebám 
a našemu vkusu. S nevolí, s jakou většina veřejnosti ohrnuje nos nad zvoleným kabátem, se to vůbec nedá srovnat. I když komunální volby mají smysl a zpravidla i dobře dopadnou, samozřejmě platí, že účast u nich je v našem volebním systému nepovinná. Pokud nevím, co je pro mne a pro mou obec dobré, mohu si dovolit luxus nechat rozhodnutí na chytřejších sousedech. Problémem nevoličů je pak jen to, že nemohou v hospodě kritizovat košili, jejíž výběr svou neúčastí předem odsouhlasili.

Řetězce nás škubou

Komora: Řetězce prodávají potraviny se stále vyššími přirážkami
Obchodní řetězce prodávají v Česku potraviny se stále rostoucími přirážkami. Ty se pohybují od 30 až 40 procent u pečiva nebo výsekového masa až po více než 100 procent u některých mléčných výrobků. Na tiskové konferenci to dnes uvedli představitelé Potravinářské komory. Podle jejího ředitele Miroslava Koberny by snížení marží, které jsou v Česku vyšší než v západní Evropě, pomohlo zvýšení kvality potravin. Stát by proto měl využít prostředků k jejich omezení.

---

(Radio Praha - vysílání Českého rozhlasu do zahraničí, radio.cz)

Gratulace generálovi

Kdyby člověk věděl, co vše to přinese České republice a AČR...

Gratulace generálovi
Autor: Ivan Hoffman

Generál Petr Pavel přijímá ze všech stran gratulace ke zvolení do funkce předsedy Vojenského výboru NATO. Zdůrazňuje se výjimečnost rozhodnutí, kdy je nejvyšší vojenská funkce v Severoatlantické alianci svěřena vojákovi východoevropské členské země. Generál Pavel sice absolvoval několik kurzů na prestižních britských školách, ale vojenskému řemeslu se vyučil v Opavě, Vyškově a v Brně. Jako vojáka Varšavské smlouvy ho určitě ani ve snu nenapadlo, že jednou udělá skvělou kariéru u konkurence.
I když politici tvrdí, že Pavlovo zvolení je úspěchem české diplomacie, a sám generál říká, že byl zvolen „na základě reputace, kterou budovaly stovky a tisíce českých vojáků a občanských zaměstnanců nejen v misích, ale i na zahraničních pracovištích", do nejvyšší vojenské funkce v NATO by určitě nebyl zvolen, kdyby neměl autoritu, reputaci a kdyby nebyl partnery ve Vojenském výboru NATO vnímán jako profesionál, na kterého je spolehnutí.
Generál Pavel se stane hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka NATO, kterým bude Nor Jens Stoltenberg. Co generál Pavel bývalému norskému premiérovi poradí? Hodně bude záležet na tom, jestli se NATO spokojí s obrannou doktrínou, anebo převládne názor, že je užitečné se silněji vojensky angažovat i mimo území členských zemí. Pokud NATO do vysoké vojenské funkce zvolilo člověka se zkušenostmi ze zahraničních vojenských misí, pak generál Pavel nejspíše bude řešit vojenskou koordinaci a logistiku ve válečných konfliktech. Generál Pavel nebude přímo velet k útoku, ale bude Severoatlantické radě radit, jak se ubránit, jak vyhrát anebo alespoň neprohrát. Přejme mu dobré nápady. A publikum, které naslouchá.

Petr Pavel

Pavel bude se Zemanem jednat o svém nástupci asi koncem září
Náčelník generálního štábu české armády Petr Pavel, který se o víkendu stal novým předsedou Vojenského výboru NATO, bude jednat s prezidentem Milošem Zemanem o svém nástupci ve funkci na přelomu září a října. Jména kandidátů prozrazovat nechce, ale navrhovat bude lidi ze svého nejbližšího okolí. Řekl to novinářům po příletu ze zasedání Vojenského výboru NATO v litevském Vilniusu. Náčelníka generálního štábu jmenuje prezident na návrh vlády a po projednání v příslušném výboru Sněmovny.

---

Jakpak to ovlivní personální složení u nás na mém pracovišti?

Spravedlnost pro Janouška

...příslib, že snad směřujeme k právnímu státu, kdy jsou si lidé před zákonem rovni? Snad... Či spíš: kéž by...

Spravedlnost pro Janouška
Autor: Ivan Hoffmann

Řidič Roman Janoušek byl pravomocně odsouzen a je tedy nejen možné, ale také nutné na něj hledět jako na vinného. Jeho zločin byl přitom od začátku jasný a na presumpci neviny se kladl důraz hlavně proto, že šlo o řidiče prominentního, u kterého existovala velká pravděpodobnost, že se díky svému bohatství, vlivu a konexím vyhne trestu. V minulosti jsme byli svědky řady skandálů, u kterých chyběla vůle je šetřit, neboť viník platil za nedotknutelného.
Ze začátku se zdálo, že Janoušek může počítat s nadržováním policie, benevolencí vyšetřovatelů a s mírností soudů, když si najme špičkové advokáty, penězi nakloní svědky a shromáždí různé polehčující posudky. Jenomže jak plynul čas, v Janouškův neprospěch se měnila atmosféra ve společnosti. Lidé, kteří by ho v minulosti kryli, ztratili v politice, v justici či v policii vliv a veřejnost pozorně sledovala, zda prominentovi projde, že svým porsche srazil ženu, která se ho snažila zastavit na útěku od dopravní nehody, kterou v opilosti způsobil.
Roman Janoušek se nakonec dočkal rozsudku spravedlivého. Dostal pouze čtyři a půl roku za těžké ublížení na zdraví, po té co soudkyně nesouhlasila s obžalobou, že se Janoušek pokusil o vraždu. V takovém případě by totiž podle soudkyně akceleroval rychleji. Roman Janoušek půjde za mříže, pokud tedy někam neuteče, a pro veřejnost to bude příslib, že snad směřujeme k právnímu státu, kdy jsou si lidé před zákonem rovni. Je důležité, že se Janouškovi nepodařilo ze svého činu vylhat. Stejně tak je ale důležité, že rozsudek proti němu nebyl nespravedlivě zaujatý a že nedostal tvrdší trest, než jaký mu patří jen proto, že přišel o politické krytí.

Ležérní nepolitik

---

Zase jednou stojí za citaci! Díky pane Hoffmane...

---

Ležérní nepolitik
Autor: Ivan Hoffman

Na odpolitizování státní správy můžeme zapomenout. Minimálně v tomto volebním období se pro něco takového nenajde politická vůle. Koaličně opoziční souznění narušili pouze komunisté, Okamura a prezident Zeman, ale ti nemají šanci široký poslanecký konsenzus ohledně zneškodnění služebního zákona ovlivnit. Zatímco od ČSSD, ODS a Bělobrádkových či Kalouskových lidovců se celkem dalo čekat, že se výnosného vlivu na úředníky nevzdají, u Andreje Babiše a jeho lidí je rezignace na odpolitizování a profesionalizaci státní správy překvapením a zklamáním. Jedná se totiž současně o rezignaci na sliby učiněné před volbami a na naději voličů, že ANO bude něčím lepším, než jsou zavedené politické partaje.
Andrej Babiš za svou popularitu vděčí ze všeho nejvíce svému ležérnímu antipolitickému stylu. Ten mu umožňuje místo sdělování závazných stanovisek politiku pouze nezávazně glosovat. Ukáže-li se některá jeho glosa mimo, anebo s ní u partnerů či spolustraníků narazí, ležérně bere vyslovené zpět a na stejné téma zkusí glosu jinou. Tak tomu bylo i u služebního zákona, kdy jeden den prohodí, že navrhne koaliční radě vypuštění politických náměstků, aby na druhý den nechápal, proč tito panu prezidentovi vadí a neshledává nic špatného na tom, když si ministr jednoho dva takové lidi na ministerstvo přivede.
Někdo by měl žalovat v Bruselu, že náš parlament nepracuje na požadovaném odpolitizování státní správy, nýbrž na fintě jak tento nešvar nenápadně zabetonovat do budoucna. Neprůhledné čerpání dotací by mohl překazit prezident Zeman, anebo by české politiky mohla v Bruselu udat paní Jourová. Ta ví o politických machinacích s evropskými penězi úplně vše.

Závislé dětství

Tesat do kamene...

Závislé dětství
Autor: Ivan Hoffman

Dětí, které jsou závislé na drogách a alkoholu už je u nás tolik, že se vyplatí začít pro ně zřizovat specializované ambulance. Takové konstatování je samozřejmě smutné a je v něm kus rezignace. Uchránit děti před drogami a alkoholem se nepodařilo. Jejich závislost je realitou, před kterou nemá cenu strkat hlavu do písku. Nezbývá, než přesně zjistit, co lze pro nezletilé zkrachovance udělat, čím jim pomoci. Protože ze statistiky není patrné jen to, že zde jsou, ale také že budou přibývat.
Když se počítají milióny, které stojí léčba závislých dětí, i naprostého laika napadne, že by neškodilo pojmenovat příčiny, proč u nás děti kouří od jedenácti let cigarety, od třinácti konopí a proč šedesát procent teenagerů pravidelně pije. Je to ještě stále deviace, anebo už to patří k dětskému životnímu stylu? Mají dnešní děti problém? Anebo si pouze dříve, než bylo zvykem v předchozích generacích, užívají toho, čemu běžně holdují dospělí? Existuje ve společnosti tlak na to, aby se dětská závislost řešila, anebo stačí, když si na dětskou závislost společnost zvykne?
Děti vyrůstají ve společnosti, která závislost vnímá jako nedopatření, mrzutost, nikoli jako tragédii, anebo rovnou zlo. Otázka nestojí, zda změnit prostředí, do kterého dítě dospívá, ale zda a jak mu ho dočasně zakázat s ohledem na nízký věk. Při pohledu na dospělé, závislé na drogách a zlozvycích všeho druhu, si děti musí připadat ochuzené o něco, co samozřejmě patří k životu. Sledují, jak to v životě chodí a čekají na moment, kdy vstoupí do klubu. Dětem se nedá vysvětlit, že si dospělí počínají hloupě, když si za nemalé peníze investované do drog, cigaret a alkoholu jen ničí zdraví.

23. příčka

23. příčka
Autor: Ivan Hoffman

Podle OECD je naše republika 23. nejlepším místem pro život. Mezi 36 hodnocenými hospodářsky vyspělými zeměmi nejsme zrovna šampioni, ale když se rozhlédneme i po zbylých státech světa, nezbývá nám než se smířit s faktem, že si nežijeme špatně. Navíc podstatnější, než konkrétní příčka na žebříčku, je skutečnost, že se ve většině hodnocených kritérií příliš nelišíme od průměru zemí OECD. Není důvod probírat země na žebříčku nad námi s úmyslem najít si lepší místo pro život, protože jsme zemí s potenciálem učinit vlastní trávu zelenější.
U žebříčku OECD je třeba mít na paměti, že každá z hodnocených zemí je místem pro život pro někoho skvělým a pro jiného špatným. My se například těšíme nadprůměrné zaměstnanosti, ale současně značné nerovnosti, kdy 20% nejbohatších vydělává zhruba čtyřikrát tolik jako 20% nejchudších. Nemá valný smysl vybízet spoluobčana, který žije z ruky do úst, aby se těšil ze slušného republikového průměru. Podobně by byl nerozum kalkulovat do budoucna s tím, že stoupneme na žebříčku díky tomu, že se země nad námi stanou horším místem k životu, neboť se tam něco pokazí.
Důležitým ukazatelem ve zmíněné statistice je subjektivní míra spokojenosti se svým životem. Průměrem OECD je 76% lidí, u kterých dobré zážitky v každodenním životě převažují nad špatnými. U nás je těchto subjektivně spokojených 71%. Uvědomíme-li si, že jak se člověk subjektivně cítí, je mnohem důležitější, než jak na tom objektivně je na základě míry HDP, zdravotní péče či dostupnosti vzdělání, pak těch 29% spoluobčanů, kteří nemají radost ze života, představuje náš největší společný problém. Tři smutní, nešťastní, depresivní lidé z deseti je prostě moc.

Osobně dodám jen: A my na žebříčku "relativně dole" vnímáme, že práce přibývá, ale pracovníků v lepším případě neubývá... Takže práce je z mého pohledu čím dál více... A to jaksi radost ze života ubírá :-o

Soud s Babišem

ANO, tohle stojí za citaci:

Soud s Babišem
Autor: Ivan Hoffman

To, co veřejnost sleduje jako soud s Andrejem Babišem, je ve skutečnosti soud se slovenským Ústavem paměti národa. Andrej Babiš se u soudu dožaduje zproštění obvinění, že byl agentem Státní bezpečnosti. Šance, že u soudu uspěje, je po včerejšku opět o něco větší. Bývalý příslušník StB, který ho měl podle archivních dokumentů naverbovat ke spolupráci, toto popřel a podpořil názor, že Babišův svazek byl zfalšovaný.
Ohledně bývalé Státní bezpečností je zcela zásadní, zda k jejím záznamům přistupujeme s důvěrou anebo jestli tajným policistům nevěříme. Vzhledem k tomu, kolik soudních sporů už ústavy pečující o archivní dědictví státní bezpečnosti prohrály, jeví se argument o údajné profesionalitě a z ní plynoucí důvěryhodnosti bývalých tajných jako hodně naivní. Za bernou minci se považují záznamy profesionálních intrikánů a manipulátorů. To nejlepší z produkce StB bylo navíc krátce po převratu zničeno, takže se pracuje s fragmenty pochybné ceny.
Podobně jako jsou účelové záznamy StB, je účelová i víra v jejich váhu. Jsou lidé, kteří věří v historii podle Stb, protože se jim to z nějakého důvodu hodí do krámu. Skutečná historie je samozřejmě mnohem složitější, hlubší a plastičtější, než jak ji zaznamenali policajti, zaměření na hledání a vymýšlení vnitřního nepřítele. Nepřekvapuje, že vděčným publikem estébácké literatury faktu jsou lidé, kteří stejně jako bývalí estébáci nepřítele potřebují k životu. Pikantní je, že když srovnáme, jak jsme dnes špehováni, snímáni a odposloucháváni na každém kroku, s tím co se o nás vědělo před pětadvaceti lety, totalitní dozor nám musí připadat směšný. Strach nejde z toho, co bylo, ale z toho, co nám hrozí.

Nechtěný Hrabal

Vzpomínek na Bohumila Hrabala je dnes plný rozhlas i televize...
A pan Ivan Hoffman k tématu "Hrabal" napsal skvělou glosu:

Nechtěný Hrabal Autor: Ivan Hoffman

Nymburské gymnázium se snad nakonec podle Bohumila Hrabala jmenovat bude, ale neuvěřitelná, vpravdě hrabalovská story se studenty a jejich povedenými rodiči, kteří nechtěli, aby jejich škola nesla jméno po „opilci s nevalným prospěchem", dlouho nebude zapomenuta.
Zatímco dříve narození, kteří si ještě kupovali a také četli knížky, utrpěli kulturní šok, pro pologramotnou mládež, která Hrabala nezná, neboť tento nemá profil na Facebooku, bude pro změnu nepochopitelné, že jejich odmítání nějakého Hrabala budí takové emoce.
Pokud jde o propagaci díla ve světě nejpřekládanějšího českého spisovatele, studenti z Nymburka se Hrabalovi postarali o zcela mimořádnou reklamu. Kdekdo si nyní u nás Hrabala přečte ze zvědavosti, koho že to studenti nechtěli. Možná si Hrabala přečtou i gymnazisté v Nymburku, byť samozřejmě doma nikdo není prorokem. I skandál a ostuda patří k marketingu a v umění je vcelku jedno, jak se o autorovi hovoří, hlavně že se o něm hovoří.
Čerstvá zkušenost s neznámým a nechtěným Hrabalem vybízí k zamyšlení, zda by neměl mít protekci ve školních osnovách. Konstatujeme-li, že mladí nečtou, pak zrovna Bohumil Hrabal představuje dobrý důvod, aby se četlo. Skvělých autorů, kteří by si také zasloužili, aby nějací studenti po nich nechtěli mít pojmenovanou školu, máme samozřejmě více. Spisovatelů, výtvarníků, hudebníků…
U skandálu s Hrabalem nejde o nic osobního, máme co do činění s obecným deficitem kulturnosti, s absencí poetiky, přemýšlivosti, vkusu či noblesy. Nic ale není ztraceno, právě čtením Hrabala lze restartovat zdejší kulturní povědomí, něco z latentně přítomné duchovní identity. Hrabal ztělesňuje českého genia loci.

Bagatelní tragédie

Kéž by se to podařilo...

Bagatelní tragédie
Autor: Ivan Hoffman

Poslanecká sněmovna se chystá napravit zákonem skandální praxi, kdy u nás právníci a exekutoři parazitují na lidském neštěstí. Řeč je hlavně o takzvaných bagatelních pohledávkách, kdy člověk dlužící stokoruny zaplatí kvůli nemorálně vysokým nákladům soudního řízení desetitisíce a je postižen likvidační exekucí. Problém nezvladatelné zadluženosti má banální příčinu, kterou je snaha lichvářů obrat lidi o peníze a s tím související živnost právníků, kteří ve jménu práva a spravedlnosti zájmy lichvářů za štědrou odměnu hájí.
Jak už to u nás chodí, snahu zatočit s dluhovým byznysem komplikuje skutečnost, že právníci nesvedou rozlišit, zda je dlužník nešťastnou obětí anebo rafinovaným podvodníkem. Začte-li se člověk do diskuse právníků, polemizujících s předlohami zákonů, zmocní se ho záhy podezření, že smyslem práva není dobrat se spravedlnosti. Právo se odpoutalo od morálky a mravnosti, je provozováno mimo kategorie dobra a zla a nejraději slouží těm, kdo nejvíce zaplatí. Dobře je to patrné na advokátech, kteří se neštítí za úplatu hájit zjevně špatné lidi anebo poškozovat lidi zjevně nešťastné.
Dluhový byznys, který si u nás před časem vylobovali advokáti, způsobil spoustu lidských tragédií a přinesl značné společenské škody, neboť řešení sociálních důsledků exekucí přišlo stát na miliardy. Je marné chtít po lidech, co ohýbají právo ke svému prospěchu, aby uhradili škodu, která vznikla kvůli jejich chamtivosti. Pokud jim ovšem záleží na společenské prestiži, mohli by se alespoň omluvit. Někteří za to, co napáchali, a ostatní za to, že zneužití práva mlčky přihlíželi. Neomluví-li se, budeme předpokládat, že v té lumpárně jeli společně.

Františkovo tajemství

Františkovo tajemství
Autor: Ivan Hoffmann

Když byl před rokem zvolen nový papež, nikdo nepředpokládal, že se František dočká takového zájmu a popularity, jaké se většinou těší celebrity showbyznysu. František se ujímal instituce zmítané skandály a ztrácející prestiž i členy. Zdálo se, že vyvést katolíky z hluboké krize, může pouze nějaká radikální, revoluční změna. Anebo zázrak. Místo toho přišla změna, na kterou nikdo nebyl připraven. Ukázalo se, že papežem byl zvolen muž prostý, srdečný, soucitný s potřebnými a k tomu navíc věřící v evangelium.
Potíž tradičních, starobylých institucí je v tom, že se časem kvůli provozním otázkám, úřední rutině a protokolu pozapomene, kvůli čemu vznikly a co je jejich smyslem. To nejhorší, co může potkat církev je její proměna ze společenství věřících na zájmový kroužek lidí setrvačně provozujících volnočasovou aktivitu. Františkova vize chudé církve pro chudé není žádným geniálním marketingovým trikem. Jde o návrat ke kořenům křesťanství. Víra je v tom původním konceptu geniální odpovědí na smysl bytí, nikoli manuálem, který člověka životem jen bezpečně provede.
Papež František apeluje na církev, že nestačí pouze otevřít dveře kostelů, ale také je třeba vyjít těmi dveřmi mezi potřebné. Hovoří nikoli o církvi, která se něčeho dožaduje, jako se ta naše v restituci dožaduje práva, spravedlnosti, pozemků, nemovitostí či finančních náhrad, nýbrž o církvi, která má co nabídnout, která nebere a nespotřebovává, nýbrž rozdává lásku a naději. Tajemství Františkova úspěchu nespočívá v jeho umění komunikovat s médii či na sociálních sítích. Pomáhá mu Bůh, který má slabost pro křesťany, kteří v něj doopravdy věří. Jedná-li se o papeže, tím lépe.

Zemanův rok

Zemanův rok
Autor: Ivan Hoffman

Když před rokem Miloš Zeman vystřídal na pražském hradě Václava Klause, sliboval, že bude ve funkci aktivní, činorodý a svůj. Za to, že se tomuto slibu snažil dostát, byl pak často pranýřován. Zemanovým politickým a novinářským kritikům, vesměs obdivovatelům jeho prezidentského protikandidáta, připadlo, že je aktivní až moc. Rozepisovali se o hrozbě prezidentského systému, strachovali se o demokracii a vyskytly se i obavy o svobodu slova.
Vliv prezidenta na politický systém ovšem nijak zásadní není, a po volbách znatelně zeslábl. Stav demokracie se nezměnil a to ani k horšímu, ani k lepšímu. Přesvědčivou ilustrací svobody slova jsou pak sarkastické a nepřátelské výpady na prezidentovu adresu, které následně Miloš Zeman s gustem glosuje.
Po roce v prezidentském úřadě lze o Zemanovi říct, že je prezidentem standardním. Pokud se zpočátku více vymezoval vůči politikům, vyplynulo to z politické krize, kterou nezpůsobil, nicméně v rámci jejího řešení měl ústavou předepsanou roli. Té se zhostil s rozmyslem a důstojně, byť to tak na první pohled nemuselo být zřejmé každému. Imidž Miloše Zemana stojí na jisté nedbalosti. Ani jako prezident se nevzdal bonmotů, jež provázejí celou jeho politickou kariéru a svá vystoupení zásadně pronáší spatra. Zeman ovšem neříká nic, co by nechtěl slyšet, ví, o co mu jde, ve svých postojích je stálý a prakticky nedělá politické chyby.
Jako prezident je Miloš Zeman čitelný, předvídatelný a také spolehlivý. Je méně kreativní, než se čekalo, ale to je dáno jak mantinely prezidentské funkce, tak i nadhledem, který přichází s věkem. Nemá cenu přát prezidentovi do příštích let hodně originálních nápadů. Přejme mu zdraví.

Odsuzování násilí

Včerejší glosa IH je opět jednou z těch, co stojí za citování:

Odsuzování násilí Autor: Ivan Hoffmann

Zprávy z Ukrajiny hovoří o násilnostech, při kterých umírají lidé. To je něco, s čím nelze souhlasit, ať už si o příčinách ukrajinské krize myslíme cokoli. Civilizovaným způsobem, jak rozhodnout o politickém směřování země, je zvolit si budoucnost ve volebních místnostech. Rozhodování o budoucnosti s klackem v ruce je rezignací na demokracii a krokem zpět. Není divu, že svět unisono odsuzuje násilí na Ukrajině a vyzývá znesvářené strany k jednání.
Zkušenost s roztočenou spirálou násilí bohužel nedává velkou naději, že se o osudu Ukrajiny rozhodne u jednacího stolu. Je-li pravda, že demonstranti už zabili šestnáct policistů a policisté zabili devatenáct demonstrantů, znamená to, že obě strany mají ruce od krve, obě strany mají své oběti, mučedníky a tím pádem důvod či záminku k odvetě. Odsuzování násilí, které zní směrem k Ukrajině je poněkud pokrytecké, pokud si všímá pouze násilí jedné strany a s násilím strany druhé otevřeně či nepřímo sympatizuje.
Vedle vnitřního sporu Ukrajinců o směřování Ukrajiny, se souběžně vede i geopolitický zápas o Ukrajinu, na kterou si brousí zuby Kreml, respektive Brusel a Bílý dům. Bojuje se o trhy, zdroje, o sféry vlivu, přičemž se plamenně řeční o hodnotách, právech, svobodě, demokracii. Vyznat se v situaci na Ukrajině z propagandisticky upravených příběhů a reportáží je obtížné. Média nejsou nestranná, nýbrž zaujatá. Jsme vystaveni velice podobné mediální masáži, jako tomu bylo v případě Iráku, Libye anebo Sýrie. Odsuzování násilí postihla značná devalvace. Nejhlasitěji odsuzují násilí ti, kdo ho zákulisními intrikami a podporou militantních extrémistů vyvolají, aby na něm vydělali. Je to cynické.

Bylo už načase obvinit Nečase

Nečas – konečně
Autor: Ivan Hoffman

Bylo už skutečně načase obvinit Petra Nečase. Policie a státní zástupci chodil tak dlouho kolem horké kaše, až tato zcela vychladla. Na talíři nicméně zůstala. Bylo by absurdní, kdyby za politickou korupci byla souzena sekretářka, zatímco její šéf by dělal mrtvého brouka. Obvinění je pak předpokladem k tomu, aby nezávislý soud rozhodl, co je ještě politika a co už je kriminální chování politiků. Že u nás politika s kriminalitou docela splývá, přece nemůže být pro bývalého premiéra alibi!
Pokud se v minulosti kriminální jednání politikům tolerovalo, je to naopak okolnost přitěžující. Zrovna strana, které Petr Nečas předsedal, má lví podíl na tom, že se politická korupce stala politickou rutinou.
Soud nám samozřejmě nakonec může vysvětlit, že kupovat si poslance příslibem trafiky je privilegium mocných, které nám nezbude než akceptovat, jakkoli se nám to nelíbí.
Co ale akceptovat nemůžeme, je když uplácení trafikou obhajují politici, coby potrefené husy. Petr Nečas není arbitrem, který nám má vysvětlit, jak jeho kauze rozumět. Je obviněným. Na to, co tvrdí se hodí hledět jako na účelovou sebeobranu.
V Nečasově kauze jde víc o princip, než o vinu jednoho, byť vlivného politika. Není nejdůležitější, jak tvrdý či jen symbolický mu případně bude udělen trest. Zásadní je, zda soud shledá jeho postup vadným a nezákonným. Čeká se na precedent, který skoncuje s nepěkným politickým zlozvykem, nikoli na fotografii bývalého prominenta v klepetech.
Petr Nečas si za své problémy nepochybně může sám. Neměl důvod se nechat vydírat poslanci, svými spolustraníky, kteří prosluli jako „rebelové". Strana ani vláda, kterým předsedal, za to určitě nestály.

Švýcarské obavy

Švýcarské obavy
Autor: Ivan Hoffman

Těsně ale platně a závazně rozhodli Švýcaři v referendu o omezení přistěhovalectví. A protože kvóty pro udělení trvalého pobytu se budou týkat občanů zemí, se kterými Švýcaři sdílejí Schengenský prostor, je to problém. Švýcaři v referendu odmítli společná evropská pravidla o volném pohybu osob a EU na to nepochybně bude reagovat. Jenomže kromě kritiky sklízejí Švýcaři za to, že se rozhodli „udělat pro sebe" také podporu, a to od těch Evropanů, kteří rovněž nemají cizince rádi.
Hlavní význam švýcarského referenda je symbolický. Evropa jakoby nevěděla, proč před lety vsadila na multikulturalismus a proč otevřela náruč přistěhovalcům. Ekonomický a kulturní přínos je zapomenut a v období kdy se nedaří, se cizincům předhazuje, že místním berou práci a přiživují se na sociálním systému. Problémem samozřejmě nikdy nejsou přistěhovalci, cizinci či menšiny, nýbrž krize, kterou výše jmenovaní nezavinili, naopak na ni jako první doplácejí.
Kdykoli se Evropa octne v krizi, sílí nacionalizmus, nesnášenlivost a xenofobie. Důležité je si uvědomit, že vyhnáním cizinců ani likvidací nenáviděných menšin se nikdy žádná krize nevyřešila. Pokaždé, když se vzedmou negativní emoce vůči jiným, cizím, vytrácí se soudnost a klesá šance najít pravou příčinu těžkostí. Švýcarské referendum je signálem, že máme problém a varováním, že si ho nechceme přiznat. Z druhé strany neuškodí sledovat Švýcarský experiment s kvótami na cizince. Je lepší, když se regulace cizinců odzkouší v jedné lokalitě, než kdyby se všichni Evropané vzájemně prohlásili za cizince, které nemají rádi. Obnovit starou Evropu znesvářených národů není dobrý nápad. Je to hrozba a velká pitomost.

Palachovo břemeno

Lze k tématu v krátkosti něco předeslat?
V roce 89 jsem na Václaváku, co na Václaváku, jen u výstupu z metra, dostal pendrekem, bylo mi 18, zahnali mne zpět do metra, vůbec jsem nechápal, proč tam ti maníci s přilbami a pendreky jsou...
Již tenkrát jsem ale dávno znal písničky Karla Kryla a všemožně se snažil porozumět tomu pokřivenému režimu, v němž sice každý, kdo chtěl, měl práci, ale zase si o ní moc rozhodovat a vybírat nemohl...
Takže jsem věřil, že Palachovy ideály budou v následujících letech realizovány. Jenže realita se od toho idealismu zase začala vzdalovat.
A dnes? "Jak mi tak docházejí síly ... ztrácím víru ..." Podaří se mně ještě něčím přispět ke změně společnosti? Nebo už se spokojím s tím, že vychovám co nejlépe své děti a budu doufat, že společnost se zlepší právě tím, že nastoupí nová generace? My, Husákovi děti, jsme přece jen pokřiveným režimem hodně poskvrněni - a neříkejte, že jste v listopadu 89 vše z minula odhodili a začali znovu, to nelze! ...

Palachovo břemeno
Autor: Ivan Hoffman

Lidí, schopných oběti, jakou přinesl Jan Palach, byl vždy mizivý počet. Hodně ale bylo a je lidí, kteří Palachovi porozuměli a pro které se stal hrdinou. V roce 1969 bylo u nás většině lidí jasné, že se naděje na svobodnější a otevřenější společnost nenaplní. V atmosféře, kdy se už lidé smiřovali s okupací, ohýbali hřbet a hleděli si svého, rozhodl se Jan Palach obětováním vlastního života vytrhnout národ z letargie.
Všeobecná rezignace se tenkrát změnila na všeobecné zděšení a nesmírný smutek. V příštích letech se zdálo, že Palachův čin byl zbytečný, neboť nezměnil realitu. Ve skutečnosti byl národ Palachovou obětí tak silně zasažen, že se z toho nikdy nevzpamatoval a kdesi hluboko v něm Palachova živá pochodeň hoří dodnes.
Jan Palach nebyl sebevrah. Určitě ne ve smyslu zoufalce, který nemá sílu žít. Síla jeho činu spočíval v tom, že si byl vědom hodnoty života a vzdal se ho u vědomí, že nic cennějšího obětovat nelze. Svým činem stanovil hodnotu svobody. Lidem, pro které se Jan Palach stal hrdinou, nezbylo než žít s vědomím, že život v nesvobodě v tom absolutním smyslu nemá cenu. Národ si tedy nesl a vlastně dodnes nese na zádech břemeno, které mu před pětačtyřiceti lety naložil student, který odmítl život ve lži a nesvobodě.
Vzpomínání na Jana Palacha samozřejmě neprovází jenom úcta a obdiv. Jsou zde i lidé, kteří mají pocit, že jeho odkaz je přeceňován či zneužit. Kdo se ovšem do Palachova příběhu ponoří hlouběji, musí shledat v jeho motivech něco univerzálního, platného za jakéhokoli režimu a aktuálního i dnes. Palach nebyl antikomunista, nebyl ani kapitalista. Byl idealistou. Věřil, že lepší svět je možný a závisí to na nás.

Konstruktivní prezident

Za pozitivně napsanou glosu budou jistě mnozí v komentářích pod textem na serveru denik.cz kritizovat, ale já mohu směle napsat: s touto glosou se ztotožňuje celá posádka mého vozu, tak jak jezdíme do práce, shodli jsme se na podobném názoru hned v pátek po prezidentově projevu :-)

Konstruktivní prezident
Autor: Ivan Hoffman

Prezident Zeman oznámil termíny, ve kterých jmenuje premiéra a vládu, čímž rozptýlil spekulace, že se snad snaží vzniku vlády zabránit. Prezident vznikající koalici respektuje, navíc je spokojen s koaliční smlouvou, byť příliš nevěří, že na splnění ambiciózních slibů budou peníze. Vztahy mezi prezidentem a jeho politickými partnery jsou profesionálně korektní, spíše ovšem chladné než vřelé. Miloš Zeman si drží odstup a dává politikům najevo, že se nespokojí s pouze formálním plněním svých povinností. Z pilnosti se míní zabývat i tím, čím by se trápit nemusel a co jeho předchůdci neřešili.
Především jde o jmenování ministrů, se kterými si chce prezident, než je jmenuje, popovídat a zjistit, co je to za lidi a jakou mají o svém ministrování představu. Pohovory tohoto typu nemohou ublížit. Pokud si někdo troufne sloužit jako ministr nám, občanům bude pro něj hračka dát o tom řeč s prezidentem. A pokud prezident zjistí, že se premiér a koaliční strany chystají učinit ministrem nevhodného člověka, nepochybně by to v zájmu všech, tedy politiků i občanů měl zmínit. Takový Klaus to pravda nedělal, ale podle toho i Nečasova vláda vypadala a dopadla.
Co Zemanovi jeho kritici vyčítají jako snahu uzurpovat pro sebe nepatřičně moc, lze brát i tak, že prezident zkouší držet nad politiky svého druhu dozor. V praxi nic nenasvědčuje tomu, že by se u nás měnil systém z parlamentního na prezidentský. Spekulace o tom jsou pouze básnickou licencí různých komentátorů a blogerů. Škody pak svým nekompetentním a někdy i nezákonným jednáním způsobují ministři a premiéři, nikoli prezident. Dohlédne-li tedy Zeman na Sobotku s Babišem, nebude to na škodu.