PF 2012 v deníku Ivana Hoffmana

PF 2012
Jedno je jisté, rokem 2011 to nekončí. Svět má našlápnuto ke krizi údajně mimořádných rozměrů a my se určitě přidáme. Jestliže letos sociální bouře smetly řadu letitých diktatur, v roce příštím jsou dost možná na řadě letité demokracie.
Tak třeba Američané si údajně pod stromeček nadělovali hlavně zbraně. A právě z Ameriky se šíří do světa nakažlivá vzpoura proti jednomu procentu nejbohatších, kteří dále bohatnou na úkor zbylých 99 procent občanů. Lidem se pranic nelíbí, že když se hospodářsky nevede, přednostně se zachraňují viníci, zatímco obětem krize se ještě utáhne opasek anebo uzda.
Do příštího roku tedy nevstoupíme pouze s letošními problémy, ale také s letošním poznáním, že se něco musí změnit, že už to takto dál nejde. Téměř jistě se budou z vaniček kromě špinavé vody vylévat i děti, budou létat třísky při kácení lesa a také si to lidé mnohde namíří z louže pod okap. To je však daň za dlouhá léta stagnace, za tutlání problémů, za jejich zametání pod koberce. Čas řešit věci preventivně, v předstihu, tím pádem promyšleně, solidně nejspíše vypršel. Čím později dojde k sociálnímu výbuchu nahromaděné nespokojenosti, tím ten výbuch bude ničivější.
V tomto roce se definitivně ukázalo, že manipulace veřejného mínění skrze loajální média má své limity. S rozmachem sociálních sítí se lidé svobodně spojují k debatě či k protestům a státy či vlády to nemohou ovlivnit. Akceschopnost různých občanských iniciativ a hnutí může budoucnost ovlivnit více, než politické kampaně financované bohatými sponzory, ovládajícím skrze politiku společnost. Na prahu nového roku se zdá, že tomu jednomu procentu bohatnoucích boháčů nadcházející krize nemusí projít.

Byly Vánoce štědré a bohaté?

My už doma zavedli, že méně je někdy více (méně balíčků, ale dobře vybraný obsah...
Pavlu například potěšilo kosmetické zrcadlo s LED osvětlením, drobnost, důležitá, milá, a zároveň i praktická...

---

Štědré a bohaté
Autor: Ivan Hoffman

Lamentování nad konzumním charakterem vánoc je věčné, oprávněné a marné. Svátky se staly všeobecně přijímanou záminkou k nákupnímu šílenství, o jehož smyslu většina lidí zapochybuje až dodatečně, když je třeba za zboží pořízené na dluh poslat první splátku.
Přípravy na štědrý večer bývají stresující, radost z dárků mívá krátké trvání, přemírou dobrot trpí žaludek. Původní myšlenka oslavit narození spasitele se stala hudební a výtvarnou kulisou vánočního byznysu. Nad duchovním ztišením dávno zvítězil vánoční kýč…
Protože ale letos na čtvrtou adventní neděli zemřel náš bývalý prezident, vánoční byznys se odehrál bez mediální podpory. Kvůli dokumentům, reportážím a přenosům z obřadů jsme se nedověděli, jak parkoviště před nákupními centry praskají ve švech. Mluvčí obchodních řetězců nám nesvěřili, jak jde letos na dračku kosmetika. Přišli jsme taky o to, jak obyčejní lidé svěřují světu, kolik tisíc plánují utratit a jak nechávají nákupy na poslední chvíli. Třídenní státní smutek způsobil, že se z vánoc nečekaně stala privátní záležitost. Dokonce ani nevíme, co vařily celebrity a co si politici přáli pod stromeček.
Kvůli minimálnímu mediálnímu pokrytí můžeme letos hovořit o vánočním tajemství. A to nejen ve smyslu metafyzickém, nýbrž i v tom spotřebitelském. Byly nakonec letošní české vánoce štědré a bohaté? Anebo už se šetřilo s ohledem na ohlašovanou krizi, drahotu a propouštění? Bez statistiky obchodníků můžeme leda hádat. Do starých kolejí se vrátíme až díky podrobnému zpravodajství o povánočních slevách. Média si nenechají ujít, jak bereme hypermarkety útokem, aby obchodníci nepřišli zkrátka a zboží nezůstalo ladem, čili skladem.

Václav Havel: rozporuplné reakce

Pozitivní:

• Dominik Duka, který pohřební mši svaté předsedal, ve své homilii označil život Václava Havla za zázrak - text najdete na serveru cirkev.cz
• Dopis papeže Benedikta XVI. k úmrtí prezidenta Václava Havla

Negativní nebo negativně laděné:

• Schwarzenberg: Havel pod Klausem trpěl
  ...pan prezident Klaus utrpěl poruchu paměti, když říkal, že ho Václav Havel pozval do Občanského fóra. Nebyl to Václav, ale byl to jeho bratr Ivan
  (zdroj Parlamentni listy)
• Havlománie někoho už štve. Znechucení roste. Havel národ rozděloval
  (text plný roztodivných informací negativního vyznění)

---

A Klaus se snaží, ale stejně jeho projevy budou zase "cupovat", v jaké zemi to žijeme?

• Projev prezidenta republiky na smutečním shromáždění k uctění památky prezidenta Václava Havla

  ...
  V posledních dnech opakovaně zaznívá názor, že jeho úmrtím končí jedna kapitola historie naší země. Přál bych si, aby tomu tak nebylo. Boj o svobodu a demokracii i diskuse o hodnotách naší společnosti a jejím směřování, které za posledních několik desetiletí tak výrazně ovlivnil, nekončí.
  Přál bych si, aby se všichni, jimž není lhostejná budoucnost naší země, dokázali za svůj názor a přesvědčení angažovat se stejnou odvahou a odhodláním, jak to činil Václav Havel.
  Je třeba pokračovat v jeho úsilí o to, aby slova měla smysl, aby slovo odpovědnost nebylo prázdným pojmem, aby se obrana svobody občanů znovu stala zásadním politickým tématem. Ze všech těchto důvodů bych si přál, aby éra zahájená listopadem 1989 a spojená se jménem Václava Havla neskončila. Myslím, že by si to Václav Havel přál také.

• Projev prezidenta republiky při smuteční mši ve svatovítské katedrále

  ...
  Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.
  Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy.
  Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.
  Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.
  Některým smrtelníkům je dáno, aby myšlenky tohoto významu a velikosti zvedli, uchopili a učinili je svým životem. Václav Havel byl jedním z těch, kterým to dáno bylo.
  Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.

Pohřeb Václava Havla

Je pohřeb Václava Havla vlastně pohřbem politiky, takové té mravné, moudré, morální, jak se o ni Václav Havel pokoušel?

Pohřeb politiky
Autor: Ivan Hoffman

Proč tolik politiků z celého světa přijíždí na pohřeb Václava Havla, nebude mít jediné vysvětlení. Kromě toho, že se s ním mnozí znali a někteří spřátelili, přijíždějí jistě také vzdát hold hodnotám, které reprezentoval či symbolizoval a někteří využijí příležitosti naposledy se ukázat v jeho společnosti.
Ti bystří pak tuší, že nepřijíždějí pouze na pohřeb politika, ale i na pohřeb politiky.
O Václavu Havlovi se říkalo, že je nestandardním prezidentem, netypickým politikem. Do řemesla, které je ze všeho nejvíce technologií moci, a ve kterém jde o prosazování skupinových zájmů, vnášel zcela nepatřičně zdůrazňování principů, vyznávání hodnot a ochranu svobod.
Pro politické pragmatiky byl naivním idealistou, jenomže současně vnímali, že tento politický amatér vylepšuje imidž jejich stále méně respektované a čím dál neoblíbenější živnosti. Ani ti nejvlivnější politici nepohrdli fotografií s Havlem u vědomí, že jim to vylepší rating, přičemž je ani ve snu nenapadlo dělat politiku jako on.
V Havlových možnostech bylo právě jen dodat politice povrchní lesk. Kultivovat technologii moci možné není.
Že se politici ještě naposledy hlásí k Václavu Havlovi, je přirozené. Co přirozené nebylo, a budoucnost to potvrdí, je že se Václav Havel přihlásil k nim. Při pohledu na bídu politiky a politiků se vnucuje otázka, zda to měl zapotřebí a jestli to mělo cenu. Autor této glosy soudí, že neměl a nemělo.

Hájení ministrině Aleny Hanákové

Hájení ministryně
Autor: Ivan Hoffman

Prezident jmenoval ministryní kultury Alenu Hanákovou a ta požádala média o krátký čas hájení, než se obeznámí s úřadem. Je tedy slušné odložit komentář k jejímu hrozivě znějícímu prohlášení, že míní pokračovat v díle, jež podle ní zdárně započal pan Besser.
Ale třeba to byla jenom úlitba partaji, která hledí minimalizovat Jiřím Besserem způsobenou politickou škodu.
Každý, kdo má byť jen letmý pojem o praxi na ministerstvech, musí mít úzkost, co paní Hanákovou čeká. Od pohledu slušná, usměvavá poslankyně, která má zkušenosti hlavně s politikou regionální, míří do špatné společnosti úředníků, kterým vesměs nejde o kulturu, nýbrž o to, jak se přiživit na přerozdělování veřejných peněz.
Proto by vedle hájení snad měla média paní Hanákové prospět také několika praktickými radami, jak v té špatné společnosti přežít. Předně by nikomu neměla věřit a úředníky, co se na ni budou nejvíce usmívat vyrazit na hodinu. Ještě nebezpečnější jsou ministři, ale to už určitě ví z novin.
Spolehlivou sekretářku by měla ministryně Hanáková hledat ve Vizovicích a o tip na ekonoma požádat Transparency International.
Nic nepodepisovat, na vše podepsané provést důkladný audit. Vyhnout se náměstkům, které se jí nepodaří odvolat či suspendovat a místo porad s úředníky si povídat se spisovateli, filharmoniky, malíři či historiky umění. A ze všeho nejdříve pozvat na kus řeči do kavárny paní Helenu Třeštíkovou, která na ministerstvu kultury učinila krátkou, ale o to cennější zkušenost.
A ještě jedna rada: spřátelit se s novináři. V boji proti tunelování a plýtvání ochotně pomohou. Navíc když jde o kulturu, ke které přirozeně mají blízko, protože je živí slovo.

Havlův odkaz

Havlův odkaz
Autor: Ivan Hoffman

Když se za minulého režimu Václav Havel odmítal přizpůsobit normalizačním poměrům, hodně lidí mu rozmlouvalo jeho vzdor slovy „nemá to cenu“.
Havel na to odpovídal „má to cenu“. V tomto jeho přesvědčení nebyl kalkul, že se mu jednou rebelie vyplatí. Šlo o životní postoj, o lpění na svobodě a lidské důstojnosti. Havel ve svých esejích neplánoval revoluci, která svrhne totalitně si počínající režim. Hledal způsob, jak si individuálně zachovat tvář.
Obraz Havla prezidenta a světového státníka poněkud zastínil skutečnost, že jeho někdejší disidentská obrana lidských práv, pátrání po lidské identitě a víra v solidaritu, pravdu a lásku mají univerzální a nadčasovou platnost. Co Havel sepsal za normalizace je kupodivu skvělým manuálem, jak vnitřně přestát bídu poměrů dnešních. Pokud si připadáme bezmocní ve světě, který na nás nebere ohled, padá-li na nás marnost při pohledu na plytké a prázdné rituály konzumního věku, není nad to začíst se do Havlových esejí.
Havlův odkaz nebude zachován pouze pro to, čím vším se stal a čím byl. Přítomen zůstane také tím, co se mu podařilo brilantně zformulovat. Ono totiž ani tak nejde o to změnit svět. Daleko důležitější je ho pochopit. Porozumět roli člověka v dějinách, kterými je vláčen. Boj o lidskou identitu je věčný, podobně jako je třeba průběžně zachraňovat demokracii a jako je i mravnost či morálka spíše procesem, než dosažitelným stavem. Zatímco Havlovy zásluhy o stát lze sepsat, zanést do učebnic, jednou pro vždy zarchivovat, zaknihovat, jeho literární odkaz je privátní, intimní povahy. Jako dramatik, filosof a spisovatel je Václav Havel naprosto živý a ve svých starých esejích dokonale aktuální.

Výsledky sčítání

Výsledky sčítání
Autor: Ivan Hoffman

Výsledky sčítání lidu nepřekvapily. Nebýt toho, že se jedná o rituál s pozoruhodně dlouhou tradicí, kterou je škoda přerušit, dostali by zapravdu ti, kdo v celé akci především viděli vyhozené peníze.
Společenské trendy získané součtem souhlasí s tím, co o sobě víme z průzkumů provedených kvótním výběrem na zlomku populace. Populace stárne, rodina se rozpadá, přibývá cizinců, díky čemuž nevymíráme. Několik čísel, nad kterými stojí za to se zamyslet, nicméně poslední sčítání lidu přineslo.
Jedná se hlavně o údaje, které si překvapivě mnoho lidí nechává pro sebe. Proč 2,74 milionu lidí neuvedlo svou národnost? A proč se 4,8 milionu lidí nevyjádřilo k otázkám na víru? Je to tak, že odpovědět na tyto otázky připadá někomu riskantní, nebezpečné? Anebo se jenom tolik lidí za svou národnost anebo víru či nevíru stydí? Také je možné, že si více hlídáme soukromí a zrovna národnost či víru že bere mnoho lidí jako intimní věc, do které nikomu nic není.
Neochota dobrovolně o sobě říct něco, co není povinné, v každém případě vypovídá o tom, že nás sčítání lidu nebavilo. Anebo přesněji bavilo výrazně méně, než v minulosti. Nechuť o sobě něco říct druhým souvisí s nezájmem o to, co na sebe prozradí ostatní. Sčítání tak potvrzuje i trend, který nezkoumalo a nesčítalo. Přibylo lidí, které nezajímá společnost, ve které žijí. Může to být projevem individualismu, ale také lhostejnosti. Ve společnosti jako by slábly vazby mezi stále izolovanějšími jednotlivci. V lidské mase, ze které není uniku, se paradoxně šíří samota. Ošklivíme si kolektiv, kolektivizmus, anebo je společnost asociální a stále vice lidí z různých důvodů vytěsňuje na okraj? Výsledky sčítání lidu jsou jaksi smutné.

---

I včerejší poznámku doporučuji k přečtení: 

Komentář Ivana Hoffmana: Přímá volba

Zachraňování peněz

Podotýkám, že když jsem včera psal já svůj text Bez elánu - jako společná měna Euro? a parafrázoval Pelíšky: "Dávám Euru rok, maximálně dva...", netušil jsem, že si budu s poznámkou IH tak pěkně notovat...

Zachraňování peněz
Autor: Ivan Hoffman

Údajně nejdůležitější summit v historii Evropské unie se zabýval zachraňováním peněz. Že se země používající společnou měnu nakonec dohodly, že se v březnu dohodnou, vydávají politici za historickou událost.
Řeší přitom jenom to, co si sami nadrobili, navíc pozdě a jenom naoko. Zpřísnění pravidel, jejich sjednocení a hlavně povinné dodržování je samozřejmou nezbytností, která ale neřeší to nejdůležitější. Zůstává-li euro inflační měnou, která se tiskne, aniž by byla kryta, pak se akcí proti bezbřehému zadlužování nezachraňují peníze, nýbrž zisky.
Politici neuvažují, jak z eura učinit důvěryhodnou měnu. Hledají důvěryhodný mechanizmus, ve kterém by nedůvěryhodnost měny nevadila. Co určitě vadí, je samotné přiznání, že společná budoucnost kontinentu nestojí na společně sdílených hodnotách, nýbrž na společně vyznávaném zlatém teleti. Co stojí za záchranu, není euro, ale Evropská unie. Je trapné, že impulzem k hlubší evropské integraci se nakonec nestane žádný vznešený ideál, ale pragmatická obava o osud společné měny.
Euro je ohroženo rostoucími dluhy. Stejný, ne-li horší problém má i dolar, kterého už je vytištěno příliš moc na to, aby mohl být zachráněn. Podezřelé ale je, že se hledá pouze způsob, jak dluhy zaplatit, anebo jak je držet na uzdě. O hledání mechanizmů, které by znemožnily zadlužování, zjevně zájem není. Celá ta záchrana peněz se evidentně děje v zájmu věřitelů, nikoli v zájmu dlužníků. Proto mimochodem nelze inflační měny zachránit. Lichva zkrátka není perspektiva. Celý slavný růst založený na obrácení hodnot vzhůru nohama, je ve skutečnosti pádem. Společenským pohybem je gravitace. Ne růst, ale zrychlující se pád.

Strach z ředitelů

Úvahy tohoto typu by se daly aplikovat v této zemi nejen na školství, dobře jste to napsal, pane Hoffmane!

Strach z ředitelů
Autor: Ivan Hoffman

Ministr školství označil výstražnou stávku učitelů za tragikomickou a zapochyboval, zda odboráři vědí, co se na školách děje.
Jedním dechem dal ale učitelům zapravdu, pokud jde o jejich strach z ředitelů, když prohlásil, že ředitelům napíše dopis, aby učitele odměňovali spravedlivě! Dobrý ředitel si poťuká na čelo, špatný nepochopí, co má ministr na mysli, oba však nepochybně dopis hodí do koše, neboť na hraběcí rady z ministerstva nejsou zvědaví.
Výstražná stávka proti záměru ministra svěřit rozhodování, který učitel kolik vydělá ředitelům, je svého druhu průzkumem, kolik ředitelů se v našem školství těší důvěře či respektu učitelů. Pokud se ke stávce připojilo 1620 škol, pak mezi učiteli panuje pochybnost o každém šestém řediteli. To už je množství, se kterým si jen těžko poradí školská inspekce, tedy instituce, které podle ministra školství náleží dohled nad tím, aby ředitelé své nově nabyté pravomoci nezneužili.
Zásadní otázkou je, zda kvalita učitele roste s praxí, anebo zda má bez ohledu na délku praxe zvýhodňovat šéf ty nejlepší. Dodejme k tomu, že optimální forma odměňování se nehledá jen kvůli učitelům, ale především kvůli jejich žákům. Vedle strachu učitelů z ředitelů je tu ještě problém strachu z učitelů (handicapovaných stařeckými stereotypy anebo naopak mladickou nezralostí) a do třetice strach z žáků, kteří jsou údajně z roku na rok agresivnější. Ideálem je samozřejmě schopný ředitel spravedlivě odměňující kvalitní učitele, vyučující pilné a zvídavé žáky. A pak je tu realita, ve které je každá změna k horšímu, což v případě ministrů školství platí stoprocentně, bez ohledu na jejich věk, praxi či politickou orientaci.

Zemřel autor Krtečka

Zemřel ilustrátor Zdeněk Miler, autor Krtečka
Ve věku 90 let zemřel výtvarník, ilustrátor a režisér animovaných filmů Zdeněk Miler. Je autorem Krtka, populární animované postavy. Sláva krtečka se dokonce "dotkla hvězd", když se jako dvaceticentimetrový maňásek na palubě raketoplánu Endeavour podíval do vesmíru. Přední český výtvarník a režisér animovaných filmů Miler věnoval příběhům s Krtkem většinu své tvorby - asi padesát filmů z celkových sedmdesáti. Na večerníčcích a knižních příbězích s roztomile nemotorným Krtkem vyrůstají generace dětí nejenom v Čechách už přes půl století. V Německu je Krtek známý jako Maulwurf, v anglicky mluvících zemích jako Mole. Milován je ve Skandinávii a Japonsku, znají ho i diváci v Číně - na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji patřil k hlavním trhákům české expozice.
Krtkova dobrodružství by nejspíš nevznikla, kdyby jednoho podvečera roku 1956 nezakopl Miler při procházce v lesích za Kladnem o krtinu. Dostal za úkol zfilmovat nepříliš přitažlivou naučnou pohádku o výrobě oblečení a nutně do ní potřeboval nějakého originálního průvodce. Kreslený film Jak krtek ke kalhotkám přišel dokončil následující rok. Snímek si hned získal srdce malých i velkých diváků a zabodoval i u festivalových porot. Jen z filmového festivalu v Benátkách si přivezl dvě hlavní ceny. Při výrobě druhého dílu Krtek a autíčko (1963) se rozhodlo, že další animované příhody budou bez komentáře a krtek bude vydávat pouze zvuky podobné dětskému žvatlání. Příběhy o krtečkovi natáčel Miler podle vlastních námětů i podle námětů renomovaných autorů, jedním z nich byl i spisovatel Ivan Klíma. Na svých filmech neváhal Miler pracovat i 18 hodin denně a nade vše si vážil ruční práce.
K práci ve filmových ateliérech měl rodák z Kladna (21. února 1921) ty nejlepší předpoklady - vystudoval Grafickou školu a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1942 začal pracovat jako kreslíř Baťova filmového studia ve Zlíně, o tři roky později přešel do studia Bratři v triku, které vedl Jiří Trnka. V Krátkém filmu Praha pracoval až do roku 2002. Do dějin české animované tvorby se Miler nezapsal "pouze" krtečkem", ale například i svým druhým filmem, pohádkou Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce (1949). Nezaměnitelnými ilustracemi doprovodil více než čtyřicet knih pro děti. V roce 2006 mu prezident Václav Klaus udělil medaili Za zásluhy. Při příležitosti výtvarníkových devadesátin pořádala pražská Galerie Vltavín letos na jaře velkou výstavu věnovanou jeho celoživotní tvorbě.
(dle mailového zpravodajství ČRo)