O nezištnosti a tržních principech

Představte si následující situaci. Po lahodné vánoční večeři se přesunete do obýváku, rozdáte dárky, dopřejete si šálek kávy nebo sherry a pohodovou vánoční náladu chcete dovést do sladkého konce, a tak se před celou nastoupenou rodinou postavíte doprostřed místnosti a svůj oslavný projev zakončíte slovy: "...a ta večeře byla tak vynikající, maminko, že ti tady za ni dávám tisíc korun! Ne, tisíc je málo, byla opravdu znamenitá a tys přípravou musela trávit dlouhou dobu, tak patnáct set, tady máš maminko - děkujeme!" A patřičný obnos vytáhnete hned na místě z peněženky. Co by asi nastalo? Maminka by jistě propukla v slzy: ne vděku, ale hanby.

Právě na tento paradox upozornil ekonom Dan Arieli ve své knize Predictably Irrational. Arieli přichází s tezí, že lidé jsou schválně, a mnohdy dokonce předvídatelně, iracionální. Na jiných experimentech behaviorální ekonomie pak ukazuje, že sice existují oblasti života, kde preferujeme tržní vztahy, ale je také mnoho těch, kde nás jakákoli platba uráží, kde se snažíme chovat, jako by peníze neexistovaly. Jednou z nich je právě rodina. Asi by šlo i rodinné vztahy postavit na tržních principech: platit si vzájemně vza večeře a mytí nádobí, nevýdělečným dětem pomáhat na dluh (zaplatíte, až budete mít) atd. Ale my nechceme. Peníze jsou sice velice mocné, ale v některých situacích je schválně eliminujeme. Kamarád vám rád pomůže přestěhovat gauč, aniž by čekal, že vy mu dáte záruku, že mu v dohledné době pomůžete s gaučem zase vy. Proto to schovávání cen dárků, proto to rituální "praní se o účet", proto zvaní na rundu… Proč myslíte, že se účty v lepších restauracích schovávají do elegantních krabiček nebo kožených pouzder? Přece aby nebyla vidět cena. Někdy, jak píše český filozof Zdeněk Neubauer, je totiž nesvatá. V samoobsluze nám jde o každý haléř, ale v restauracích naopak rozmlžujeme přísný diktát tím, že dáváme spropitné - a děláme, že nám na penězích vlastně nezáleží.

Dvě sféry
Existují tak dvě sféry, které od sebe přísně (byť nepsaně, mlčky a implicitně) oddělujeme: osobní vztahy a trh. V jedné se obdarováváme a tváříme se, že peníze neexistují. V té druhé počítáme haléře a hádáme se do morku kosti. Průšvih nastane, když je neumíme jasně rozlišit. To by byl i případ našeho úvodního příběhu o placené vánoční večeři. Dan Arieli přidává ještě jeden, praktičtější. Vědec se kdysi ptal špičkových právníků, zda by mohli své služby pro charitativní účely poskytovat za 30 dolarů za hodinu, ačkoli jejich běžná sazba je desetinásobná. Právníci odmítli. Když za nimi ale po čase přišel se stejnou žádostí s jediným "vylepšením", že by totiž svou práci darovali nikoli s 90% slevou, ale úplně zadarmo, právníci souhlasili. Podobně to funguje v mnoha oblastech života.
Jiný příklad, nad kterým jsem nedávno uvažoval: Ekonomové převážně věří tomu, že motorem společnosti je egoismus, tedy upřednostňování jasně definovaného vlastního blaha. Tento týden vyšly posmrtně Dějiny ekonomických teorií, úžasná kniha doyena české ekonomie profesora Milana Sojky, kterého měli rádi snad všichni. I proto se do publikace tohoto skvostu zapojilo mnoho lidí, povětšinou ekonomů, aniž by očekávali jakoukoliv kompenzaci. Kdybyste nám řekli, že jsme to dělali z egoistických důvodů (peníze, zviditelnění atd.), tak byste nás zřejmě urazili. Přitom proč bychom se měli cítit uraženi, pokud je egoismus podle nás ekonomů tak normální a silný motiv? Protože jsou věci, které chceme dělat pro dobro (našich blízkých nebo kohokoli jiného) a bytostně za ně nechceme být placeni nebo jakkoli jinak odměněni. Nezištné bezpeněžní obdarovávání je prostě velice silný motiv, který si chceme zachovat a kam ekonomické uvažování sveřepě nechceme pustit. A je to dobře. Jako bychom tušili, že i my jsme ty největší a nejhlubší dary života dostali bez peněz a bez zásluhy.

---

(zdroj zde)