Městské okruhy: bez dálničních známek bude vjezd zakázán
Ministerstvo dopravy zpoplatnilo dalších 37 kilometrů dálnic. Radnice se bouří
Od 1. ledna si budou muset řidiči, kteří jezdí bez dálniční známky, dávat větší pozor, které silnice používají. Ministerstvo dopravy totiž rozšířilo seznam dálničních úseků, na nichž je nutno platit.
„Od 1. ledna je třeba mít dálniční známku na zrekonstruovaných nebo nově postavených úsecích, případně tam, kde se napojuje dálniční síť,“ vysvětluje Jakub Ptačinský, tiskový mluvčí ministerstva dopravy. Řidiči i nadále nemusí platit na těch úsecích, které na další dálnice nenavazují.
Nejdelší nově zpoplatněný úsek je téměř 20 kilometrů dálnice D1 vedoucí přes Brno. Dálniční známka už bude třeba i v Mladé Boleslavi či v Berouně. Celkem budou lidé potřebovat dálniční známku na nových 37 kilometrech.
Města, kterých se změny dotknou, však protestují.
„Pro Brno to určitě není dobrá zpráva,“ říká mluvčí brněnské radnice Pavel Žára.
pátek 31. prosince 2010
středa 29. prosince 2010
Jednotná nabíječka pro mobily
EU definitivně schválila jednotnou nabíječku pro mobilní telefony
Evropská unie definitivně schválila požadavky na univerzální nabíječku pro mobilní telefony. Novináře o tom informovala Evropská komise. Výrobci mobilních telefonů nabíječky na trh začnou dodávat již v prvních měsících příštího roku. Pro uživatele to bude podle šéfredaktora odborného serveru Mobil.cz Jana Matury znamenat, ze si snadno nabijí mobil v práci nebo na návštěvě, protože alespoň jednu nabíječku najdou všude. (mailové zpravodajství ČRo)
Zbývá jen to poslední, ale hlavní: MIKRO USB PORT se prosadil, to on je tím zázračným jednotícím prvkem, přes nějž budeme v budoucnu nabíjet mobily...
Evropská unie definitivně schválila požadavky na univerzální nabíječku pro mobilní telefony. Novináře o tom informovala Evropská komise. Výrobci mobilních telefonů nabíječky na trh začnou dodávat již v prvních měsících příštího roku. Pro uživatele to bude podle šéfredaktora odborného serveru Mobil.cz Jana Matury znamenat, ze si snadno nabijí mobil v práci nebo na návštěvě, protože alespoň jednu nabíječku najdou všude. (mailové zpravodajství ČRo)
Zbývá jen to poslední, ale hlavní: MIKRO USB PORT se prosadil, to on je tím zázračným jednotícím prvkem, přes nějž budeme v budoucnu nabíjet mobily...
úterý 28. prosince 2010
O nezištnosti a tržních principech
Představte si následující situaci. Po lahodné vánoční večeři se přesunete do obýváku, rozdáte dárky, dopřejete si šálek kávy nebo sherry a pohodovou vánoční náladu chcete dovést do sladkého konce, a tak se před celou nastoupenou rodinou postavíte doprostřed místnosti a svůj oslavný projev zakončíte slovy: "...a ta večeře byla tak vynikající, maminko, že ti tady za ni dávám tisíc korun! Ne, tisíc je málo, byla opravdu znamenitá a tys přípravou musela trávit dlouhou dobu, tak patnáct set, tady máš maminko - děkujeme!" A patřičný obnos vytáhnete hned na místě z peněženky. Co by asi nastalo? Maminka by jistě propukla v slzy: ne vděku, ale hanby.
Právě na tento paradox upozornil ekonom Dan Arieli ve své knize Predictably Irrational. Arieli přichází s tezí, že lidé jsou schválně, a mnohdy dokonce předvídatelně, iracionální. Na jiných experimentech behaviorální ekonomie pak ukazuje, že sice existují oblasti života, kde preferujeme tržní vztahy, ale je také mnoho těch, kde nás jakákoli platba uráží, kde se snažíme chovat, jako by peníze neexistovaly. Jednou z nich je právě rodina. Asi by šlo i rodinné vztahy postavit na tržních principech: platit si vzájemně vza večeře a mytí nádobí, nevýdělečným dětem pomáhat na dluh (zaplatíte, až budete mít) atd. Ale my nechceme. Peníze jsou sice velice mocné, ale v některých situacích je schválně eliminujeme. Kamarád vám rád pomůže přestěhovat gauč, aniž by čekal, že vy mu dáte záruku, že mu v dohledné době pomůžete s gaučem zase vy. Proto to schovávání cen dárků, proto to rituální "praní se o účet", proto zvaní na rundu… Proč myslíte, že se účty v lepších restauracích schovávají do elegantních krabiček nebo kožených pouzder? Přece aby nebyla vidět cena. Někdy, jak píše český filozof Zdeněk Neubauer, je totiž nesvatá. V samoobsluze nám jde o každý haléř, ale v restauracích naopak rozmlžujeme přísný diktát tím, že dáváme spropitné - a děláme, že nám na penězích vlastně nezáleží.
Dvě sféry
Existují tak dvě sféry, které od sebe přísně (byť nepsaně, mlčky a implicitně) oddělujeme: osobní vztahy a trh. V jedné se obdarováváme a tváříme se, že peníze neexistují. V té druhé počítáme haléře a hádáme se do morku kosti. Průšvih nastane, když je neumíme jasně rozlišit. To by byl i případ našeho úvodního příběhu o placené vánoční večeři. Dan Arieli přidává ještě jeden, praktičtější. Vědec se kdysi ptal špičkových právníků, zda by mohli své služby pro charitativní účely poskytovat za 30 dolarů za hodinu, ačkoli jejich běžná sazba je desetinásobná. Právníci odmítli. Když za nimi ale po čase přišel se stejnou žádostí s jediným "vylepšením", že by totiž svou práci darovali nikoli s 90% slevou, ale úplně zadarmo, právníci souhlasili. Podobně to funguje v mnoha oblastech života.
Jiný příklad, nad kterým jsem nedávno uvažoval: Ekonomové převážně věří tomu, že motorem společnosti je egoismus, tedy upřednostňování jasně definovaného vlastního blaha. Tento týden vyšly posmrtně Dějiny ekonomických teorií, úžasná kniha doyena české ekonomie profesora Milana Sojky, kterého měli rádi snad všichni. I proto se do publikace tohoto skvostu zapojilo mnoho lidí, povětšinou ekonomů, aniž by očekávali jakoukoliv kompenzaci. Kdybyste nám řekli, že jsme to dělali z egoistických důvodů (peníze, zviditelnění atd.), tak byste nás zřejmě urazili. Přitom proč bychom se měli cítit uraženi, pokud je egoismus podle nás ekonomů tak normální a silný motiv? Protože jsou věci, které chceme dělat pro dobro (našich blízkých nebo kohokoli jiného) a bytostně za ně nechceme být placeni nebo jakkoli jinak odměněni. Nezištné bezpeněžní obdarovávání je prostě velice silný motiv, který si chceme zachovat a kam ekonomické uvažování sveřepě nechceme pustit. A je to dobře. Jako bychom tušili, že i my jsme ty největší a nejhlubší dary života dostali bez peněz a bez zásluhy.
(zdroj zde)
Právě na tento paradox upozornil ekonom Dan Arieli ve své knize Predictably Irrational. Arieli přichází s tezí, že lidé jsou schválně, a mnohdy dokonce předvídatelně, iracionální. Na jiných experimentech behaviorální ekonomie pak ukazuje, že sice existují oblasti života, kde preferujeme tržní vztahy, ale je také mnoho těch, kde nás jakákoli platba uráží, kde se snažíme chovat, jako by peníze neexistovaly. Jednou z nich je právě rodina. Asi by šlo i rodinné vztahy postavit na tržních principech: platit si vzájemně vza večeře a mytí nádobí, nevýdělečným dětem pomáhat na dluh (zaplatíte, až budete mít) atd. Ale my nechceme. Peníze jsou sice velice mocné, ale v některých situacích je schválně eliminujeme. Kamarád vám rád pomůže přestěhovat gauč, aniž by čekal, že vy mu dáte záruku, že mu v dohledné době pomůžete s gaučem zase vy. Proto to schovávání cen dárků, proto to rituální "praní se o účet", proto zvaní na rundu… Proč myslíte, že se účty v lepších restauracích schovávají do elegantních krabiček nebo kožených pouzder? Přece aby nebyla vidět cena. Někdy, jak píše český filozof Zdeněk Neubauer, je totiž nesvatá. V samoobsluze nám jde o každý haléř, ale v restauracích naopak rozmlžujeme přísný diktát tím, že dáváme spropitné - a děláme, že nám na penězích vlastně nezáleží.
Dvě sféry
Existují tak dvě sféry, které od sebe přísně (byť nepsaně, mlčky a implicitně) oddělujeme: osobní vztahy a trh. V jedné se obdarováváme a tváříme se, že peníze neexistují. V té druhé počítáme haléře a hádáme se do morku kosti. Průšvih nastane, když je neumíme jasně rozlišit. To by byl i případ našeho úvodního příběhu o placené vánoční večeři. Dan Arieli přidává ještě jeden, praktičtější. Vědec se kdysi ptal špičkových právníků, zda by mohli své služby pro charitativní účely poskytovat za 30 dolarů za hodinu, ačkoli jejich běžná sazba je desetinásobná. Právníci odmítli. Když za nimi ale po čase přišel se stejnou žádostí s jediným "vylepšením", že by totiž svou práci darovali nikoli s 90% slevou, ale úplně zadarmo, právníci souhlasili. Podobně to funguje v mnoha oblastech života.
Jiný příklad, nad kterým jsem nedávno uvažoval: Ekonomové převážně věří tomu, že motorem společnosti je egoismus, tedy upřednostňování jasně definovaného vlastního blaha. Tento týden vyšly posmrtně Dějiny ekonomických teorií, úžasná kniha doyena české ekonomie profesora Milana Sojky, kterého měli rádi snad všichni. I proto se do publikace tohoto skvostu zapojilo mnoho lidí, povětšinou ekonomů, aniž by očekávali jakoukoliv kompenzaci. Kdybyste nám řekli, že jsme to dělali z egoistických důvodů (peníze, zviditelnění atd.), tak byste nás zřejmě urazili. Přitom proč bychom se měli cítit uraženi, pokud je egoismus podle nás ekonomů tak normální a silný motiv? Protože jsou věci, které chceme dělat pro dobro (našich blízkých nebo kohokoli jiného) a bytostně za ně nechceme být placeni nebo jakkoli jinak odměněni. Nezištné bezpeněžní obdarovávání je prostě velice silný motiv, který si chceme zachovat a kam ekonomické uvažování sveřepě nechceme pustit. A je to dobře. Jako bychom tušili, že i my jsme ty největší a nejhlubší dary života dostali bez peněz a bez zásluhy.
(zdroj zde)
neděle 26. prosince 2010
Varování: Ježíšek nám škodí
Týdeník EURO, 51-52/2010, strana 74
Vánoční dárky
Varování: Ježíšek nám škodí
Z čistě ekonomického hlediska se až třetina peněz utratí zbytečně
Ekonomie byla vždycky známá jako bezohledně pravdomluvná věda. Ale mohl by být nějaký ekonom dokonce tak odporný, aby chladně kritizoval Ježíška, Santu, Noëla, Joulupukkiho, Sinterklaase a všechny ty další?
Mohl. Je na to dokonce celá teorie.
Vychází z toho, co vidíme pod při rozbalování dárků. Ne všichni jsou z nich úplně šťastní. Taky jste jistě někdy dostali košili Hugo Boss, ačkoli jste si přáli papuče.
Nápověda číslo jedna: ta košile jistě stála spoustu peněz. Ale má tu cenu i pro vás?
Malý test Joela Waldfogela
Ne vždycky dostanete, co byste chtěli. To snižuje hodnotu dárku. Nejen ve vašich očích, ale hlavně v chladně kalkulujícím počítači, který má v lebce místo mozku skutečný ekonom.
Ten pak vidí o Vánocích věci, jichž si ti méně bystří nevšimnou. Konvenční pohled praví, že Vánoce jsou zlatým dolem byznysu, eldorádem obchodníků a celoročním snem výrobců spotřebního zboží, a tak by je měl uctívat i ekonom. Koneckonců třeba v Americe představují vánoční nákupy pro obchodníky čtvrtinu jejich ročního prodeje a šedesát procent zisku.
Jenže ekonom teoretik to vidí jinak. Jako čas promrhaných peněz. Ne že bychom je neměli utratit. Naopak, ještě jsme podpořili trh. Chyba byla v tom, za co jsme je utratili.
Nápověda číslo dvě: představte si, že jste koupili své babičce opravdu cool kožený harlejácký oblek a k tomu kovbojské boty. Máte ji rádi, a tak jste nešetřili. Stálo vás to skoro dvacet tisíc. No, nevadí, hlavně aby měla radost… Neměla. A naschvál – jakoupak asi cenu to mělo pro ni?
Už je to nějaký čas, co v tom udělal jasno Joel Waldfogel, ekonom z Yale University, který teď učí na University of Minnesota. Ještě na Yale požádal studenty o jednoduchou věc. Po Vánocích jim dal vlastně jen dvě otázky.
Zaprvé: odhadněte celkovou sumu, kterou stály dárky, jež jste dostali od Santy Clause.
Zadruhé: teď zcela čestně napište, kolik byste za dárky, které jste dostali, byli ochotni maximálně zaplatit vy sami.
Všem studentům vyšly dvě zcela rozdílné cifry. Odhad ceny dárků, které dostali, byl vyšší než částka, kterou by za ně byli ochotni zaplatit.
Ten rozdíl činil třetinu až desetinu.
Podle Waldfogela byl závěr jasný: znamená to, že pro studenty jejich dárky neměly takovou cenu, takže třetina až desetina vynaložených nákladů prohučela zbytečně komínem.
Ztraceno v procesu
Waldfogel odkryl zajímavý problém. Většinu vánočních tržeb tvoří dárky, které kupujeme pro druhé. Přemýšlíme, co by ostatním udělalo radost. Ekonom by řekl, že se snažíme odhadnout preference obdarovaného. Z vlastní zkušenosti ale víme, že to často dopadne špatně, někdy přímo katastrofálně. Znáte to sami z obou stran. Manželka po Štědrém večeru už nikdy neotevřela tu podle vás absolutně úžasnou výpravnou knížku o palírnách whisky, kterou jste jí dal.
Vy jste také jenom předstíral, že jste šťastný z flanelového pyžama. Ale vážně: dokonce i když obdarovaní mají z dárku radost, není často přesně takový, jaký by si koupili sami a za jaký by utratili peníze.
Waldfogel o tom napsal celou práci, kterou publikoval počátkem 90. let pod názvem The Deadweight Loss of Christmas (krkolomně by překlad mohl znít Umrtvená ztráta Vánoc). Zřejmě mu to ale pořád vrtalo hlavou, tak tenhle problém prozkoumal ještě obšírněji a loni vydal knihu Scroogenomics: Why You Shouldn’t Buy Presents For The Holidays (česky přibližně Skrblíkonomika aneb proč byste neměli kupovat vánoční dárky).
Její autor dochází ke krutému závěru. Ona třetina až desetina rozdílu představuje plýtvání zdroji, kterému bychom se mohli vyhnout, aniž by tím někdo ze zúčastněných nějak utrpěl. Jinými slovy: kdyby teoreticky dárce dal obdarovanému místo dárku rovnou peníze ve stejné výši, kolik dárek stál, příjemce by si za ně mohl koupit, co sám opravdu chce, a byl by daleko spokojenější, přestože by to nestálo ani jeden zbytečný dolar.
Napadne vás, že je to hloupost. Z čistě ekonomického hlediska ne. Tady jsou argumenty: řekněme, že Američané utratí za vánoční nákupy 40 miliard dolarů, což je číslo, které se často uvádí. Desetina jsou čtyři miliardy, třetina 13,3 miliardy. Tolik peněz bylo ztraceno v procesu nakupování a rozdávání dárků, a tak vlastně přišlo nazmar.
Jen pro představu, jak je to hrozné, jedno srovnání, které profesor Waldfogel učinil. Vánoční dárkové mrhání zdroji je asi na takové úrovni jako plýtvání při vládních zakázkách.
Když k tomu připočtete dárky, které se dávají v průběhu roku k narozeninám či svatbám, dává to už skutečně velkou částku. Sečteno dohromady, je to pro společnost velká škoda: vydala spoustu peněz zbytečně, protože jejich hodnota v očích příjemce byla nižší.
Dávat peníze? Nikdy !
Ekonom by z toho udělal rychlý závěr. Čísla hovoří jasně, a tak dávejte rovnou peníze nebo dárkové poukázky. Ale tak jednoduché to samozřejmě není.
Kdybychom přistoupili na čistě strojovou logiku, došli bychom k tomu, že každý dárek představuje částečně promarněné peníze, protože nikdo nemůže znát přání obdarovaného tak jako on sám. Chladný ekonom by tudíž řekl: Nechme ho, ať se udělá šťastným sám, protože tak to bude nejefektivnější. Dejme mu tedy rovnou peníze.
Jenže tahle laboratorní logika, která se zdá neprůstřelná, má díru jako Titanic. Když bychom si dávali místo dárků recipročně peníze, muž ženě třeba 5000 korun a ona jemu taky 5000 korun, příští Vánoce vyvstane otázka: Miláčku, proč si ty peníze vlastně vyměňujeme, když to nemá smysl?
Takhle bychom zrušili dárky. Každý by si za své peníze koupil, co by chtěl. Možná bychom se domluvili, za kolik si letos každý můžeme nakoupit, to by bylo asi tak vše…
Ale lidé nejsou stroje, a tak strojová logika neplatí. Jsou tady ještě důležitější okolnosti.
Vyčíslit hodnotu citů
Ekonomika samozřejmě nejsou jen čistá čísla. Když narazíte v antikvariátu na slabikář, jaký jste měli v první třídě v roce 1966, zaplatíte za něj dvě stovky ani nemrknete, a ještě jste rádi, že to dopadlo takhle. Za slabikář, který měli prvňáci v 50. letech, byste nedali ani stovku, přestože je starší, a navíc obsahově pikantnější vzhledem k době svého vzniku.
Je to proto, že ten první kupujete z nostalgie. Máte k němu emoční vztah. Kdyby se ukázalo, že to byl přímo váš slabikář, dali byste za něj klidně i mnohem víc.
Nějak podobně je to s dárky. Někteří ekonomové upozorňují, že jejich kolegové, jako je třeba profesor Waldfogel úmyslně ve svých teoriích vynechávají citovou hodnotu věcí.
Už samo dávání dárků je proces, který přidává na hodnotě předmětům, jež by za jiných okolností neměly ani pro obdarovaného takovou cenu. Čili dárek je v jeho očích oceněn nejen pro svou finanční hodnotu, ale také kvůli osobě dárce a okolnostem, za nichž byl věnován.
Snubní prsten má pro vlastníka mnohem větší hodnotu než pro klenotníka, který ho kdysi prodal.
Tomu ostatně odpovídá i zjištění, které učinil Waldfogel se svými studenty. Ukázalo se, že čím byli dárci obdarovanému blíže, tím menší byl „promarněný“ obnos, tedy rozdíl mezi skutečnou cenou daru a tím, nakolik si ho obdarovaný cenil.
Vysvětlení na Nobelovku
Vlastně je to jednoduché. Vaše nejbližší rodina zná nejlépe vaše přání a představy, současně vás dárky od ní nejvíce těší. A to, že jste dostali pod stromeček zrovna dar, který jste si přáli (anebo nepřáli, ale to jen proto, že vás nenapadlo, že by vám také udělal radost), jeho hodnotu zvyšuje.
Souhlasí to s postřehem, který udělal harvardský profesor ekonomie Edward Glaeser. Při polemice s Waldfogelovou fundamentalistickou teorií namítl, že když jde o věci, jako jsou dárky, není možné je brát jen jako čistý přesun zboží a hodnoty, protože to většinou není jejich úkol. Vzal si na pomoc teorii signálů, za niž Andrew Michael Spence dostal v roce 2001 Nobelovu cenu za ekonomii. Tato teorie v podstatě popisuje, jak investujeme do nákladných aktivit, abychom jimi o sobě předali nějaké informace.
Teorii signálů převedeme pod vánoční stromeček snadno: tím, že někoho obdarujeme, dáváme mu najevo, že ho máme rádi. Dary jsou signály sympatií. Chceme přesvědčit druhé, že nám na nich záleží. A tak tím, že vybereme a koupíme určitý dárek, ukazujeme, že jsme ochotni si kvůli dotyčnému lámat hlavu, a navíc ho známe tak dobře, že (obvykle) nevybereme něco, co by bylo úplně mimo.
Výsledkem je, že lidstvo před Vánocemi utrácí jako zběsilé.
Včetně ekonomů, kteří si umějí tak dobře vysvětlit, proč to dělat nemají i mají.
Milan Vodička
MF DNES
Vánoční dárky
Varování: Ježíšek nám škodí
Z čistě ekonomického hlediska se až třetina peněz utratí zbytečně
Ekonomie byla vždycky známá jako bezohledně pravdomluvná věda. Ale mohl by být nějaký ekonom dokonce tak odporný, aby chladně kritizoval Ježíška, Santu, Noëla, Joulupukkiho, Sinterklaase a všechny ty další?
Mohl. Je na to dokonce celá teorie.
Vychází z toho, co vidíme pod při rozbalování dárků. Ne všichni jsou z nich úplně šťastní. Taky jste jistě někdy dostali košili Hugo Boss, ačkoli jste si přáli papuče.
Nápověda číslo jedna: ta košile jistě stála spoustu peněz. Ale má tu cenu i pro vás?
Malý test Joela Waldfogela
Ne vždycky dostanete, co byste chtěli. To snižuje hodnotu dárku. Nejen ve vašich očích, ale hlavně v chladně kalkulujícím počítači, který má v lebce místo mozku skutečný ekonom.
Ten pak vidí o Vánocích věci, jichž si ti méně bystří nevšimnou. Konvenční pohled praví, že Vánoce jsou zlatým dolem byznysu, eldorádem obchodníků a celoročním snem výrobců spotřebního zboží, a tak by je měl uctívat i ekonom. Koneckonců třeba v Americe představují vánoční nákupy pro obchodníky čtvrtinu jejich ročního prodeje a šedesát procent zisku.
Jenže ekonom teoretik to vidí jinak. Jako čas promrhaných peněz. Ne že bychom je neměli utratit. Naopak, ještě jsme podpořili trh. Chyba byla v tom, za co jsme je utratili.
Nápověda číslo dvě: představte si, že jste koupili své babičce opravdu cool kožený harlejácký oblek a k tomu kovbojské boty. Máte ji rádi, a tak jste nešetřili. Stálo vás to skoro dvacet tisíc. No, nevadí, hlavně aby měla radost… Neměla. A naschvál – jakoupak asi cenu to mělo pro ni?
Už je to nějaký čas, co v tom udělal jasno Joel Waldfogel, ekonom z Yale University, který teď učí na University of Minnesota. Ještě na Yale požádal studenty o jednoduchou věc. Po Vánocích jim dal vlastně jen dvě otázky.
Zaprvé: odhadněte celkovou sumu, kterou stály dárky, jež jste dostali od Santy Clause.
Zadruhé: teď zcela čestně napište, kolik byste za dárky, které jste dostali, byli ochotni maximálně zaplatit vy sami.
Všem studentům vyšly dvě zcela rozdílné cifry. Odhad ceny dárků, které dostali, byl vyšší než částka, kterou by za ně byli ochotni zaplatit.
Ten rozdíl činil třetinu až desetinu.
Podle Waldfogela byl závěr jasný: znamená to, že pro studenty jejich dárky neměly takovou cenu, takže třetina až desetina vynaložených nákladů prohučela zbytečně komínem.
Ztraceno v procesu
Waldfogel odkryl zajímavý problém. Většinu vánočních tržeb tvoří dárky, které kupujeme pro druhé. Přemýšlíme, co by ostatním udělalo radost. Ekonom by řekl, že se snažíme odhadnout preference obdarovaného. Z vlastní zkušenosti ale víme, že to často dopadne špatně, někdy přímo katastrofálně. Znáte to sami z obou stran. Manželka po Štědrém večeru už nikdy neotevřela tu podle vás absolutně úžasnou výpravnou knížku o palírnách whisky, kterou jste jí dal.
Vy jste také jenom předstíral, že jste šťastný z flanelového pyžama. Ale vážně: dokonce i když obdarovaní mají z dárku radost, není často přesně takový, jaký by si koupili sami a za jaký by utratili peníze.
Waldfogel o tom napsal celou práci, kterou publikoval počátkem 90. let pod názvem The Deadweight Loss of Christmas (krkolomně by překlad mohl znít Umrtvená ztráta Vánoc). Zřejmě mu to ale pořád vrtalo hlavou, tak tenhle problém prozkoumal ještě obšírněji a loni vydal knihu Scroogenomics: Why You Shouldn’t Buy Presents For The Holidays (česky přibližně Skrblíkonomika aneb proč byste neměli kupovat vánoční dárky).
Její autor dochází ke krutému závěru. Ona třetina až desetina rozdílu představuje plýtvání zdroji, kterému bychom se mohli vyhnout, aniž by tím někdo ze zúčastněných nějak utrpěl. Jinými slovy: kdyby teoreticky dárce dal obdarovanému místo dárku rovnou peníze ve stejné výši, kolik dárek stál, příjemce by si za ně mohl koupit, co sám opravdu chce, a byl by daleko spokojenější, přestože by to nestálo ani jeden zbytečný dolar.
Napadne vás, že je to hloupost. Z čistě ekonomického hlediska ne. Tady jsou argumenty: řekněme, že Američané utratí za vánoční nákupy 40 miliard dolarů, což je číslo, které se často uvádí. Desetina jsou čtyři miliardy, třetina 13,3 miliardy. Tolik peněz bylo ztraceno v procesu nakupování a rozdávání dárků, a tak vlastně přišlo nazmar.
Jen pro představu, jak je to hrozné, jedno srovnání, které profesor Waldfogel učinil. Vánoční dárkové mrhání zdroji je asi na takové úrovni jako plýtvání při vládních zakázkách.
Když k tomu připočtete dárky, které se dávají v průběhu roku k narozeninám či svatbám, dává to už skutečně velkou částku. Sečteno dohromady, je to pro společnost velká škoda: vydala spoustu peněz zbytečně, protože jejich hodnota v očích příjemce byla nižší.
Dávat peníze? Nikdy !
Ekonom by z toho udělal rychlý závěr. Čísla hovoří jasně, a tak dávejte rovnou peníze nebo dárkové poukázky. Ale tak jednoduché to samozřejmě není.
Kdybychom přistoupili na čistě strojovou logiku, došli bychom k tomu, že každý dárek představuje částečně promarněné peníze, protože nikdo nemůže znát přání obdarovaného tak jako on sám. Chladný ekonom by tudíž řekl: Nechme ho, ať se udělá šťastným sám, protože tak to bude nejefektivnější. Dejme mu tedy rovnou peníze.
Jenže tahle laboratorní logika, která se zdá neprůstřelná, má díru jako Titanic. Když bychom si dávali místo dárků recipročně peníze, muž ženě třeba 5000 korun a ona jemu taky 5000 korun, příští Vánoce vyvstane otázka: Miláčku, proč si ty peníze vlastně vyměňujeme, když to nemá smysl?
Takhle bychom zrušili dárky. Každý by si za své peníze koupil, co by chtěl. Možná bychom se domluvili, za kolik si letos každý můžeme nakoupit, to by bylo asi tak vše…
Ale lidé nejsou stroje, a tak strojová logika neplatí. Jsou tady ještě důležitější okolnosti.
Vyčíslit hodnotu citů
Ekonomika samozřejmě nejsou jen čistá čísla. Když narazíte v antikvariátu na slabikář, jaký jste měli v první třídě v roce 1966, zaplatíte za něj dvě stovky ani nemrknete, a ještě jste rádi, že to dopadlo takhle. Za slabikář, který měli prvňáci v 50. letech, byste nedali ani stovku, přestože je starší, a navíc obsahově pikantnější vzhledem k době svého vzniku.
Je to proto, že ten první kupujete z nostalgie. Máte k němu emoční vztah. Kdyby se ukázalo, že to byl přímo váš slabikář, dali byste za něj klidně i mnohem víc.
Nějak podobně je to s dárky. Někteří ekonomové upozorňují, že jejich kolegové, jako je třeba profesor Waldfogel úmyslně ve svých teoriích vynechávají citovou hodnotu věcí.
Už samo dávání dárků je proces, který přidává na hodnotě předmětům, jež by za jiných okolností neměly ani pro obdarovaného takovou cenu. Čili dárek je v jeho očích oceněn nejen pro svou finanční hodnotu, ale také kvůli osobě dárce a okolnostem, za nichž byl věnován.
Snubní prsten má pro vlastníka mnohem větší hodnotu než pro klenotníka, který ho kdysi prodal.
Tomu ostatně odpovídá i zjištění, které učinil Waldfogel se svými studenty. Ukázalo se, že čím byli dárci obdarovanému blíže, tím menší byl „promarněný“ obnos, tedy rozdíl mezi skutečnou cenou daru a tím, nakolik si ho obdarovaný cenil.
Vysvětlení na Nobelovku
Vlastně je to jednoduché. Vaše nejbližší rodina zná nejlépe vaše přání a představy, současně vás dárky od ní nejvíce těší. A to, že jste dostali pod stromeček zrovna dar, který jste si přáli (anebo nepřáli, ale to jen proto, že vás nenapadlo, že by vám také udělal radost), jeho hodnotu zvyšuje.
Souhlasí to s postřehem, který udělal harvardský profesor ekonomie Edward Glaeser. Při polemice s Waldfogelovou fundamentalistickou teorií namítl, že když jde o věci, jako jsou dárky, není možné je brát jen jako čistý přesun zboží a hodnoty, protože to většinou není jejich úkol. Vzal si na pomoc teorii signálů, za niž Andrew Michael Spence dostal v roce 2001 Nobelovu cenu za ekonomii. Tato teorie v podstatě popisuje, jak investujeme do nákladných aktivit, abychom jimi o sobě předali nějaké informace.
Teorii signálů převedeme pod vánoční stromeček snadno: tím, že někoho obdarujeme, dáváme mu najevo, že ho máme rádi. Dary jsou signály sympatií. Chceme přesvědčit druhé, že nám na nich záleží. A tak tím, že vybereme a koupíme určitý dárek, ukazujeme, že jsme ochotni si kvůli dotyčnému lámat hlavu, a navíc ho známe tak dobře, že (obvykle) nevybereme něco, co by bylo úplně mimo.
Výsledkem je, že lidstvo před Vánocemi utrácí jako zběsilé.
Včetně ekonomů, kteří si umějí tak dobře vysvětlit, proč to dělat nemají i mají.
Milan Vodička
MF DNES
středa 22. prosince 2010
Klaus udělil milost prokurátorce v procesu s Horákovou
Domnívám se, že ve všeobecném zájmu o hlasování o důvěře vládě včera úplně zanikla následující zpráva:
(z mailového zpravodajství ČRo)
Prezident Václav Klaus dnes udělil milost devětaosmdesátileté Ludmile Brožové-Polednové. ČTK to oznámil mluvčí Hradu Radim Ochvat. Prokurátorka v procesu zinscenovaném komunistickým režimem s demokratickou političkou Miladou Horákovou měla být ve vězení tři roky.
Bývalou dělnickou prokurátorku poslal v září 2008 pražský vrchní soud za účast na justiční vraždě pravomocně na šest let do vězení. Prezidentská kancelář však později upozornila na to, že obecné soudy při rozhodování nezohlednili amnestie z let 1953,1955 a 1990, které by se jí mohly týkat. Soud následně rozhodl, že se na Brožovou-Polednovou opravdu dvě amnestie vztahují, a zkrátil jí trest na tři roky. O podmínečné propuštění by bývala mohla požádat po uplynutí dvou třetin trestu, tedy v březnu 2011. Prezident udělil bývalé prokurátorce milost spolu s dalšími devíti lidmi. "Přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu," uvedl Ochvat. Brožová-Polednová se narodila v prosinci 1921 a je nejstarší vězenkyní v Česku. Je také jedinou odsouzenou aktivní účastnicí vykonstruovaných procesů z 50. let. Kvůli svému zdraví žádala prokurátorka dříve o přerušení trestu, soudy však její požadavek zamítly.Klaus udělil milost prokurátorce v procesu s Horákovou
Prezident Václav Klaus dnes udělil milost devětaosmdesátileté Ludmile Brožové-Polednové. ČTK to oznámil mluvčí Hradu Radim Ochvat. Prokurátorka v procesu zinscenovaném komunistickým režimem s demokratickou političkou Miladou Horákovou měla být ve vězení tři roky.
Bývalou dělnickou prokurátorku poslal v září 2008 pražský vrchní soud za účast na justiční vraždě pravomocně na šest let do vězení. Prezidentská kancelář však později upozornila na to, že obecné soudy při rozhodování nezohlednili amnestie z let 1953,1955 a 1990, které by se jí mohly týkat. Soud následně rozhodl, že se na Brožovou-Polednovou opravdu dvě amnestie vztahují, a zkrátil jí trest na tři roky. O podmínečné propuštění by bývala mohla požádat po uplynutí dvou třetin trestu, tedy v březnu 2011. Prezident udělil bývalé prokurátorce milost spolu s dalšími devíti lidmi. "Přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu," uvedl Ochvat. Brožová-Polednová se narodila v prosinci 1921 a je nejstarší vězenkyní v Česku. Je také jedinou odsouzenou aktivní účastnicí vykonstruovaných procesů z 50. let. Kvůli svému zdraví žádala prokurátorka dříve o přerušení trestu, soudy však její požadavek zamítly.
(z mailového zpravodajství ČRo)
sobota 18. prosince 2010
Araukárie (Araucaria heterophylla)
Araukárie (Araucaria heterophylla)
Kategorie: Jehličnany
Výška rostliny: do 60.0 m
Barva olistění: zelená
Typy listů: jehličnaté
Použití: nádoby
Náročnost: polostín, vysoká vzdušná vlhkost
Popis rostliny: Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v bytě vhodná pouze Araucaria heterophyla ( syn. A. excelsa). Má vodorovně postavené větve, které v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukárovitých, která se řadí mezi jehličnany. Česky se jí říká „ blahočet“. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Dorůstá do výšky až 60m. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy.
Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene. Pěkný, symetrický habitus docílíme jen na volném, ze všech stran osvětleném stanovišti, které lze vytvořit v zimní zahradě.
Čeleď: araukárovité
Původ: Araucaria heterophyla pochází z ostrova Norfolk. Ostatní druhy araukárií se vyskytují v Jižní Americe a Austrálii.
Pěstování: Araukárie vyžaduje světlé stanoviště bez přímého slunce. Přes léto ji můžeme umístit venku na polostinném místě. Nesmíme ji přelévat, protože pak opadá a zůstane jen kmen s holými větvemi.
Přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá.
Udržujeme stálou, mírnou vlhkost, často rosíme, nebo sprchujeme pouze měkkou vodou.Je dobré araukárii zalévat dešťovou nebo převařenou vodou, protože tvrdá voda, která obsahuje vápenaté ionty, jí škodí. Tmavé místnosti se suchým vzduchem jsou pro pěstování araukárií nevhodné.
Hnojení: Araukárii přihnojujeme v létě každé tři neděle vápenatým hnojivem.
Přesazování: Přesazujeme jen zřídka do výživného, humózního a propustného substrátu s pH okolo 5.
Množení: Množíme vrcholovými řízky, které odebereme pod druhým patrem od vrcholu. Řízky z postranních větví rostou jen vějířovitě.
Choroby: Na příliš teplém a suchém stanovišti větve převisají a jehlice zasychají.
Zdroj: pokojove-rostliny.atlasrostlin.cz/araukarie
Další informace např. www.rostliny.net/rostlina/Araucaria_heterophylla nebo www.ceskestavby.cz/rostliny/pokojova-jedle-araucaria-heterophylla/
Kategorie: Jehličnany
Výška rostliny: do 60.0 m
Barva olistění: zelená
Typy listů: jehličnaté
Použití: nádoby
Náročnost: polostín, vysoká vzdušná vlhkost
Popis rostliny: Ze všech známých druhů araukárií je pro pěstování v bytě vhodná pouze Araucaria heterophyla ( syn. A. excelsa). Má vodorovně postavené větve, které v pravidelných patrech vytvářejí nezaměnitelný vzhled čeledi araukárovitých, která se řadí mezi jehličnany. Česky se jí říká „ blahočet“. Už po staletí se pěstuje jako pokojová rostlina. Dorůstá do výšky až 60m. Pěstuje se také jako okrasná rostlina v parcích a zahradách jižní Evropy.
Listy mají krásně sytě zelenou barvu a strom své hustě listnaté větve rozkládá téměř vodorovně kolem kmene. Pěkný, symetrický habitus docílíme jen na volném, ze všech stran osvětleném stanovišti, které lze vytvořit v zimní zahradě.
Čeleď: araukárovité
Původ: Araucaria heterophyla pochází z ostrova Norfolk. Ostatní druhy araukárií se vyskytují v Jižní Americe a Austrálii.
Pěstování: Araukárie vyžaduje světlé stanoviště bez přímého slunce. Přes léto ji můžeme umístit venku na polostinném místě. Nesmíme ji přelévat, protože pak opadá a zůstane jen kmen s holými větvemi.
Přezimuje v chladu a v této době se minimálně zalévá.
Udržujeme stálou, mírnou vlhkost, často rosíme, nebo sprchujeme pouze měkkou vodou.Je dobré araukárii zalévat dešťovou nebo převařenou vodou, protože tvrdá voda, která obsahuje vápenaté ionty, jí škodí. Tmavé místnosti se suchým vzduchem jsou pro pěstování araukárií nevhodné.
Hnojení: Araukárii přihnojujeme v létě každé tři neděle vápenatým hnojivem.
Přesazování: Přesazujeme jen zřídka do výživného, humózního a propustného substrátu s pH okolo 5.
Množení: Množíme vrcholovými řízky, které odebereme pod druhým patrem od vrcholu. Řízky z postranních větví rostou jen vějířovitě.
Choroby: Na příliš teplém a suchém stanovišti větve převisají a jehlice zasychají.
Zdroj: pokojove-rostliny.atlasrostlin.cz/araukarie
Další informace např. www.rostliny.net/rostlina/Araucaria_heterophylla nebo www.ceskestavby.cz/rostliny/pokojova-jedle-araucaria-heterophylla/
sobota 11. prosince 2010
Návrat (neoblíbeného) Pokorného
Radiožurnál posílí živé vysílání po 20. hodině, chce být aktuální po celý den
Od Nového roku by se nemělo stát, že by Český rozhlas 1 – Radiožurnál v případě sněhové kalamity či jiné mimořádné situace nedokázal po 20 hodině večer přinést okamžitě aktuální informace. Nejposlouchanější stanice veřejnoprávního rozhlasu upraví své vysílací schéma tak, aby mohla 24 hodin denně reagovat na mimořádné situace a nevysílala v době, kdy její posluchači očekávají aktuální zprávy, předtočený pořad. Na setkání s novináři to dnes v Praze řekla ředitelka zpravodajských stanic ČRo HANA HIKELOVÁ.
...
Od ledna se do ranního a dopoledního vysílání Radiožurnálu vrací osvědčení moderátoři JAN POKORNÝ a LUCIE VÝBORNÁ, na nichž ČRo 1 staví také menší tiskovou kampaň, založenou na podobné velké kampani ze začátku letošního roku. Pokorný, který se vrací z postu stálého zpravodaje v Paříži (který rozhlas ke konci roku zruší) bude moderovat všednodenní ranní vysílání od 5:00 do 9:00 hod., na něj pak naváže Výborná Dopoledním Radiožurnálem od 9:00 do 12:00 hod.
...
Na víkend se z všedních dnů přesunou dva pořady pro národnostní menšiny: na sobotu po 20. hodině O Roma vakeren pro Romy a na neděli ve stejný čas Stretnutie pro Slováky. Jediným předtočeným pořadem ve večerním vysílání Radiožurnálu zůstanou sobotní Příběhy 20. století. Velkou novinkou bude každonedělní ranní glosa pražského arcibiskupa a kardinála DOMINIKA DUKY. "Nabídneme ji vždy v 8:20 hod., abychom nenarušili přenosy bohoslužeb, které nabízí ČRo 2 – Praha od 9:00 hod.," vysvětlila Hikelová.
čtvrtek 9. prosince 2010
Proběhnuvší stávka
Takže jak o včerejší stávce informovalo rozhlasové zpravodajství?
Proti šrtům stávkovalo 150.000 lidí, dopad stávky nebyl velký
Kvůli celodenní stávce, kterou zaměstnanci ve státní a veřejné sféře po celé zemi protestovali proti škrtům ve mzdách, se neotevřely stovky škol, provoz omezila řada zdravotnických zařízení a některé úřady. Protest nicméně život v zemi výrazně neochromil. Na mnoha místech se ho zaměstnanci účastnili jen symbolicky. Podle údajů Českomoravské konfederace odborových svazů stávkovalo 148.000 z celkového počtu asi 650.000 státních zaměstnanců. Demonstrací v ulicích se zúčastnilo méně lidí, než odbory očekávaly. Do ulic dvou desítek českých měst přišly proti vládní politice protestovat většinou stovky lidí. Demonstrace odehrávající se v nevlídném zimním počasí byly spíše klidné a obešly se většinou bez konfliktů či zásahů policie. Nejvíce demonstrantů se sešlo v Praze a v Brně. Účast naznačuje, že větší podporu má stávka na Moravě než v Čechách. Účast tak kopíruje voličskou mapu Česka, kde má vládní pravostředová koalice větší podporu v Čechách, levici pak víc volí Morava. Stávky se zúčastnili také někteří zaměstnanci muzeí, galerií, knihoven, divadel a hudebních těles. Návštěvníků se však protesty většinou dotkly jen minimálně.
Podle odborových předáků státní zaměstnanci vyjádřili nesouhlas s tím, jak chce vláda dosáhnout úspor ve státním rozpočtu. "Nechápeme, proč se současná vláda vydala pouze cestou škrtů za každou cenu a rozhodla se, že neustoupí ani o píď," stojí ve výzvě odborů, kterou četli organizátoři na shromážděních. Vláda podle nich měla místo v platech státních zaměstnanců hledat zdroje ve zvýšení některých daní. Premiér Petr Nečas (ODS) dal už v úterý jasně najevo, že vláda kvůli stávce neustoupí od desetiprocentního snížení objemu peněz na mzdy ve státní sféře.
Odbory: Ze školství stávkovalo 24.000 lidí, kuchařky i kantoři
Ze zaměstnanců školství se do stávky zapojilo přes 24.000 lidí. ČTK to sdělil předseda školských odborářů František Dobšík. Nejmasivnější protesty byly v Moravskoslezském a Jihomoravském kraji. Stávkovali hlavně školníci a kuchařky, kterých by se od Nového roku mělo dotknout desetiprocentní snížení mezd. Učitelé jako jediní dostanou přidáno, přesto se však někteří ze solidarity ke stávce připojili. Ministr školství Josef Dobeš (VV) chování učitelů odsoudil, prý jen nadělali problémy rodičům.
Například v Jihomoravském kraji zůstalo kvůli stávce 86 škol zavřených, dalších 98 fungovalo jen s omezeným provozem. Ve Středočeském kraji stávku podpořilo 90 procent škol, zavřeno jich zůstalo 37. Naproti tomu v Praze byla účast na stávce spíš vlažná, školám totiž platy dotují městské části i magistrát.
Prezident Klaus: Stávka je nezodpovědná, škrty jsou kvůli zadlužení nutné
Stávka zaměstnanců ve státní a veřejné správě je podle prezidenta Václava Klause nezodpovědná. Odborářští bossové při ní prý jen "ukazují svaly". Klaus to řekl novinářům po diskusní snídani byznysmenů s politiky organizované týdeníkem Euro. Vládní škrty jsou podle prezidenta nezbytné, protože Česká republika musí zastavit své zadlužování. V debatě s podnikateli předtím prezident uvedl, že odboráři měli protestovat, když se problém veřejných financí rozbíhal. I když vláda podle prezidenta přijala letos řadu úsporných opatření, i v roce 2011 půjde o rozpočet s výrazných schodkem. Za současnými problémy ekonomiky podle Klause stojí vytváření "sociálního a zeleného státu" na počátku této dekády.
Vpodvečer prezident stávku zhodnotil s tím, že dopadla směšně kvůli nízké účasti. Odboroví předáci si podle něj hrají na šéfy něčeho, co ve skutečnosti nevedou.
Šéf Senátu a bývalý odborář Štěch stávku podporuje
Předseda Senátu a bývalý odborový předák Milan Štěch (ČSSD) stávku zaměstnanců státní a veřejné sféry chápe a podporuje. "Snižování platů zaměstnancům ve státní a veřejné sféře o deset procent a změny v systému tarifního odměňování považuji za velmi špatný krok," uvedl Štěch, který je nyní po prezidentu Václavu Klausovi druhým nejvyšším ústavním činitelem země. Poslanci ČSSD požádali o dvouhodinové přerušení schůze sněmovny, oficiálně kvůli jednání svého klubu, zamířili však na polední odborářskou demonstraci v centru Prahy, řekl novinářům statutární místopředseda strany Bohuslav Sobotka. Na Palackého náměstí přišel odboráře podpořit i expremiér a bývalý šéf ČSSD Jiří Paroubek. Stávku podporuje také celý senátorský klub ČSSD.
Vláda schválila nařízení, které mění platové tarify
Vláda v úterý večer schválila soubor nařízení, která mění platové tarify ve státní a veřejné sféře. Premiér Petr Nečas (ODS) na noční tiskové konferenci upřesnil, že návrh týkající se platů duchovních nebyl nakonec projednáván. Od začátku příštího roku se tak změní platy vojáků, policistů a zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Nařízení jsou součástí kroků, jimiž chce koaliční kabinet ODS, TOP 09 a VV docílit v příštím roce desetiprocentní úspory ve výdajích na mzdy státních a veřejných zaměstnanců. Od nynějška bude možné takzvané pásmové odměňování, tedy stanovení tarifní složky mzdy bez ohledu na počet odpracovaných let, použít u všech zaměstnanců ve státní a veřejné správě a zdravotnictví. Výjimkou budou pedagogové.
středa 8. prosince 2010
STÁVKUJI !!!
NE, STÁVKOVAT NEMOHU ZE ZÁKONA, ZÁKON MI TO ZAKAZUJE, TAK JEN CITACÍ HNED Z ČERSTVA PO RÁNU, CO O STÁVCE PÍŠOU NA WEBU ČRO (VČEREJŠÍ VEČERNÍ MAILOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ):
Premiér Nečas: Odbory s levicí rozehrávají hru hrozící destabilizací země
Odborům nejde o korektní obhajobu práv zaměstnanců, ale spolu s levicovou opozicí se snaží rozehrát politickou hru, která by mohla destabilizovat zemi. Premiér a předseda ODS Petr Nečas tak reagoval na chystanou středeční celodenní stávku zaměstnanců ve státní a veřejné sféře a záměr Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS) využít ji k protestům proti připravovaným vládním reformám. Zopakoval, že vláda považuje své úsporné kroky za nutné.
Odbory zastupující zaměstnance ve státní a veřejné správě vyhlásily na středu celodenní stávku. Podle odborů se jí zúčastní 100.000 lidí. Stávku doplní demonstrace ve 21 českých městech. Například v Praze, Plzni, Hradci Králové či Mladé Boleslavi. Státní zaměstnanci protestují jak proti desetiprocentnímu snížení objemu mezd v příštím roce, tak proti změnám v odměňování ve státní sféře, která by umožnila méně zohledňovat v platu počet odpracovaných let.
Podle předsedy Českomoravské konference odborových svazů Jaroslava Zavadila prý ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek zakázal účast na stávce zaměstnancům České správy sociálního zabezpečení a úřadů práce. Podobné informace prý mají odbory i z pozemkových úřadů. Dochází tím podle nich k porušení ústavy a Listiny základních lidských práv a svobod. Ministr Drábek tvrzení odborů odmítl. "Žádnému státnímu zaměstnanci jsem ani náznakem nezakázal účast na zítřejší stávce," sdělil ČTK. Vysvětlovat podle něj pokles počtu stávkujících uměle vytvořeným prohlášením někoho jiného je "prostě ubohé".
ČSSD podporuje stávku, protest prý vyprovokovala vláda
ČSSD podporuje středeční stávku zaměstnanců veřejné správy proti snížení platů. Protest je oprávněný, vyprovokovala jej vláda svou asociální politikou, řekl novinářům úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Sám se prý spolu s dalšími představiteli sociální demokracie zúčastní odborářské demonstrace na Palackého náměstí. Sobotka vládu kritizoval také za to, že údajně ignoruje hrozící krizi ve zdravotnictví. Způsob, kterým chce vláda hledat úspory ve státním rozpočtu, je podle něj nespravedlivý a ponižující pro řadu zaměstnanců. Lídr ČSSD upozornil na to, že vládní škrty ve mzdách ve veřejné sféře povedou spolu s inflací k tomu, že platy státních zaměstnanců v příštích třech letech klesnou reálně až o dvacet procent. Tvrdě to postihne například rodiny, kde jsou oba rodiče státní zaměstnanci, varoval Sobotka. Vládě znovu vyčetl, že údajně přesouvá veřejný dluh na bedra státních zaměstnanců, místo aby bilanci rozpočtu zlepšila zvýšením některých daní.
úterý 7. prosince 2010
Ledovka či náledí
Jaký je rozdíl mezi ledovkou a náledím?
Nepatřičné zaměňování pojmů ledovka a náledí je bohužel jedním z nejčastějších problémů v oblasti informování o počasí. Přitom mají oba tyto termíny svůj jednoznačný význam a jeden z uvedených jevů s sebou za určitých okolností přináší i poměrně větší rizika.
Jaký je tedy mezi ledovkou a náledím rozdíl?
TÉMATU SE VĚNUJE NAPŘ. I TENTO TEXT.
Nepatřičné zaměňování pojmů ledovka a náledí je bohužel jedním z nejčastějších problémů v oblasti informování o počasí. Přitom mají oba tyto termíny svůj jednoznačný význam a jeden z uvedených jevů s sebou za určitých okolností přináší i poměrně větší rizika.
Jaký je tedy mezi ledovkou a náledím rozdíl?
Náledí je prakticky výhradně záležitostí pozemních komunikací. Vzniká, pokud klesne pod bod mrazu teplota povrchu, který zůstal mokrý po předchozích srážkách nebo od sněhu, jenž během dne částečně odtával.Tolik citace ze serveru ČHMÚ.
Naproti tomu ledovka vzniká pouze jako průvodní jev mrznoucího deště nebo mrznoucího mrholení. Při mrznoucích srážkách dopadají na zemský povrch kapičky přechlazené vody (tj. kapičky vody, která zůstává v kapalném skupenství i při teplotách pod bodem mrazu) anebo kapičky vody dopadají na povrch o teplotě pod nulou. V takovém případě voda při dopadu kapičky okamžitě zmrzne a vytváří se ledovka, která bývá na rozdíl od náledí čirá a především bývá mnohdy naprosto hladká. Právě z toho důvodu by mohla být ledovka i v dopravě zaslouženě jevem obávanějším než náledí. Co však zejména odlišuje ledovku od náledí, jsou široké možnosti její tvorby i mimo pozemní komunikace. Padající srážky totiž mohou namrzat i na větvích stromů nebo na drátech elektrického vedení.V extrémních případech, kdy se vytváří vysloveně silná ledovka, tedy může docházet i k lámání větví nebo ohýbání celých stromů. Eventuálně se mohou vyskytovat i poruchy v dodávkách elektrické energie, k čemuž i u nás docházelo např. v lednu tohoto roku, kdy počasí v ČR ovlivnila tlaková níže Daisy a kromě vydatného sněžení přinesla i mrznoucí srážky na východ našeho území.
TÉMATU SE VĚNUJE NAPŘ. I TENTO TEXT.
sobota 20. listopadu 2010
Česká diakritika v doménách počtvrté odmítnuta
Česká diakritika v doménách počtvrté odmítnuta - Root.cz
Každé dva roky provádí organizace CZ.NIC průzkum, ve kterém se uživatelů ptá, zda by chtěli zavést diakritiku v české doméně .cz. Výzkum se nyní konal již potřetí a opět byla diakritika jednoznačně odmítnuta. U firemních uživatelů dokonce opět přibylo těch, kteří jsou jednoznačně proti zavedení IDN.
Každé dva roky provádí organizace CZ.NIC průzkum, ve kterém se uživatelů ptá, zda by chtěli zavést diakritiku v české doméně .cz. Výzkum se nyní konal již potřetí a opět byla diakritika jednoznačně odmítnuta. U firemních uživatelů dokonce opět přibylo těch, kteří jsou jednoznačně proti zavedení IDN.
Český rozhlas vysílá z 80 % pro lidi starší 50 let a důchodce
Peter Duhan: Český rozhlas vysílá z 80 % pro lidi starší 50 let a důchodce - DigiZone.cz
Publikum stanic Českého rozhlasu tvoří z 80 procent lidé starší padesáti let a důchodci. Pokud má ČRo plnit svoji roli média veřejné služby, měl by se snažit oslovovat i mladší posluchače, prohlásil ve čtvrtek na semináři o veřejnoprávních médiích, který v Poslanecké sněmovně pořádali poslanci volebního výboru za ČSSD, prozatímní ředitel ČRo PETER DUHAN.
...
"Český rozhlas ve snaze dále nepropadat v onom pochybném podílu na trhu (s reklamou), orientuje velkou část programu na pevné jádro stálého auditoria, jímž je publikum starší padesáti let a zejména publikum důchodcovské. Důležitou společenskou roli, kterou zde ČRo plní, nechci v nejmenším snižovat, se svými spolupracovníky však považuji za problém, když na tuto skupinu je nyní fakticky zaměřeno zhruba 80 procent vysílaného programu," konstatoval Duhan.
...
Publikum stanic Českého rozhlasu tvoří z 80 procent lidé starší padesáti let a důchodci. Pokud má ČRo plnit svoji roli média veřejné služby, měl by se snažit oslovovat i mladší posluchače, prohlásil ve čtvrtek na semináři o veřejnoprávních médiích, který v Poslanecké sněmovně pořádali poslanci volebního výboru za ČSSD, prozatímní ředitel ČRo PETER DUHAN.
...
"Český rozhlas ve snaze dále nepropadat v onom pochybném podílu na trhu (s reklamou), orientuje velkou část programu na pevné jádro stálého auditoria, jímž je publikum starší padesáti let a zejména publikum důchodcovské. Důležitou společenskou roli, kterou zde ČRo plní, nechci v nejmenším snižovat, se svými spolupracovníky však považuji za problém, když na tuto skupinu je nyní fakticky zaměřeno zhruba 80 procent vysílaného programu," konstatoval Duhan.
...
středa 17. listopadu 2010
Na změnu doplatí všichni a nejvíce stát
Týdeník EURO, 45/2010, strana 72
Stavební spoření
Na změnu doplatí všichni a nejvíce stát
Největší pohromou by bylo případné vázání státní podpory na čerpání úvěrů
Nešetrný zásah do systému stavebního spoření nebude mít žádné vítěze, jen poražené. Bude jimi bezmála pět milionů klientů. Mezi poraženými ale bude i stát, který ve finále může na zamýšlených změnách systému prodělat – vlivem nižších daňových výnosů.
Plánované úspory výdajů státu se mají výrazně dotknout i stavebního spoření. To je na jednu stranu zcela legitimní, na stranu druhou je ale potřeba při změnách systému stavebního spoření postupovat obezřetně a velmi opatrně. Snadno se totiž může stát, že stát svými kroky nadělá více škody než užitku.
Pět na jednoho
Nad rámec koaličních dohod a vládních ujednání se navíc objevila úvaha, že stavební spoření by poskytovaly všechny banky. K tomu je třeba říci, že licence pro stavební spořitelnu, tedy licence, která umožňuje prodávat stavební spoření, nebyla nikdy limitována. Kterákoliv bankovní instituce mohla o tuto licenci zažádat, jinými slovy: neexistuje žádná často zmiňovaná diskriminace bank ani naopak zvýhodnění stavebních spořitelen. Pokud by byl uplatněn princip, že by stavební spoření mohly prodávat všechny bankovní instituce, předpokládáme, že naopak stavebním spořitelnám bude rozšířena licence, aby mohly nabízet všechny bankovní produkty a služby.
Největší pohromou pro stavební spoření není zamýšlené snížení státní podpory na polovinu a pak následně na částku dva tisíce korun ročně, ale případné vázání státní podpory na čerpání úvěrů. Podmínka použití naspořených peněz pouze na bytové účely jde proti základnímu principu stavebního spoření. Experti se shodují, že právě takováto úprava by znamenala do několika let zánik stavebního spoření v Česku.
Aby systém stavebního spoření fungoval, potřebuje takzvané přátelské klienty – účastníky, kteří jen spoří a nečerpají úvěr. Právě jejich úspory spořitelny používají na úvěrování ostatních klientů. Z propočtů vyplývá, že v českém systému stavebního spoření je potřeba přibližně pěti přátelských klientů na to, aby mohl být poskytnut jednomu klientovi jeden průměrný úvěr. Aby tento systém mohl dlouhodobě fungovat, musejí být oni přátelští klienti motivováni spořit. A toho je dosaženo jednak finanční prémií (státní podporou), za druhé pak volností v nakládání s úsporami (po uplynutí vázací doby).
Nezastupitelná role stavebního spoření
Konec stavebního spoření v Česku, po kterém někteří volají, by pocítili všichni, a to velmi tvrdě. Spořitelny totiž hrají zcela nezastupitelnou roli v poskytování menších a středních účelových půjček na bydlení určených na rekonstrukci, renovaci a další úpravy obydlí. Jde o částky v řádu desítek až stovek tisíc korun. Mnoho lidí si kupříkladu půjčuje okolo 150 až 200 tisíc korun a v tomto objemu nelze čerpat hypotéky. Úvěry ze stavebního spoření jsou navíc úročeny až do splatnosti neměnnou úrokovou sazbou. Tato sazba je přitom limitována zákonem, neboť rozdíl mezi úročením úvěrů a vkladů v rámci tarifu stavebního spoření nemůže překročit tři procenta.
Jiné varianty úvěrů jsou zase za několikanásobně vyšší úroky, než jaké garantují stavební spořitelny. Výhodné úvěry za úroky tři až šest procent ročně spořitelny poskytují díky nastavenému systému spoření – šestileté vázací lhůtě úspor, státní podpoře a hlavně díky přátelským klientům. Pokud by klient řešil situaci využitím služeb poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, pak mu – a zvláště v případě nebankovních poskytovatelů – hrozí dluhová past v důsledku vysokých úrokových sazeb, krátké doby splatnosti a případně vysokých, v některých případech až drasticky vysokých sankčních poplatků.
Vzdělávací role
O obrovském zájmu lidí o úvěry ze stavebního spoření svědčí i statistiky. Za celou dobu své existence (od roku 1993) rozpůjčovaly stavební spořitelny již více než 500 miliard korun. Půjčky přitom poskytly přibližně dvěma milionům klientů. To znamená, že zhruba 40 procent všech půjček na bydlení v České republice tvoří právě úvěry ze stavebního spoření. V současnosti splácí půjčky stavebním spořitelnám asi milion lidí. Ti mají rozpůjčováno více než 280 miliard korun. Důležité je, že tři čtvrtiny peněz naspořených na stavebním spoření lidé podle aktuálního průzkumu využívají nebo hodlají využít pro zlepšení svého bydlení. Nezanedbatelnou skutečností také je, že stavební spoření učí lidí spořit a plánovat. A to je i z hlediska státu a společnosti významný faktor.
Stavební spoření je proto zcela nezastupitelným pilířem financování bydlení v Česku. A hlavně je to velmi stabilní systém, kterému lidé maximálně důvěřují. To potvrdila i nedávná finanční a ekonomická krize. Bez stavebního spoření se přísun peněz do bytového fondu velmi výrazně omezí, a to již silně pocítí i sám stát, respektive státní rozpočet. Nemluvě už o tom, co to bude znamenat pro zanedbaný bytový fond v České republice. Většina půjček určená na financování modernizace a rekonstrukce bydlení pochází právě od stavebních spořitelen.
Úspora, a přesto ztráta
Snižovat náklady státního rozpočtu s konečným cílem dosáhnout jeho vyrovnaného stavu je správný záměr. Ušetřit jednorázovým opatřením nějakých šest miliard korun vypadá na první pohled také dobře. Omezit státní podporu stavebního spoření na polovinu k takovému snížení nákladů státu ale v konečném důsledku nemusí přinést očekávaný efekt. Stavební spoření totiž neznamená jen výdaje státu, ale i jeho příjmy. A to díky poskytnutým úvěrům. Jejich prostřednictvím získává stát daňové výnosy. Podle kvalifikovaných odhadů vynesou úvěry poskytnuté stavebními spořitelnami státu na daních asi 20 miliard korun ročně.
Omezení státní podpory či její vázání na čerpání úvěru může výrazně poznamenat podmínky a celý systém stavebního spoření. Konkrétní dopad lze očekávat u stavebních spořitelen jak na straně vkladů, tak v úvěrech. Problém můžeme nazvat nedostatkem zdrojů pro financování. A na to ve finále doplatí i stát ve formě nižších daňových výnosů. Konečný účet pro stát může být z tohoto důvodu i záporný – může prodělat více, než kolik ušetří na státní podpoře.
Vladimír Staňura
místopředseda Asociace českých stavebních spořitelen
Stavební spoření
Na změnu doplatí všichni a nejvíce stát
Největší pohromou by bylo případné vázání státní podpory na čerpání úvěrů
Nešetrný zásah do systému stavebního spoření nebude mít žádné vítěze, jen poražené. Bude jimi bezmála pět milionů klientů. Mezi poraženými ale bude i stát, který ve finále může na zamýšlených změnách systému prodělat – vlivem nižších daňových výnosů.
Plánované úspory výdajů státu se mají výrazně dotknout i stavebního spoření. To je na jednu stranu zcela legitimní, na stranu druhou je ale potřeba při změnách systému stavebního spoření postupovat obezřetně a velmi opatrně. Snadno se totiž může stát, že stát svými kroky nadělá více škody než užitku.
Pět na jednoho
Nad rámec koaličních dohod a vládních ujednání se navíc objevila úvaha, že stavební spoření by poskytovaly všechny banky. K tomu je třeba říci, že licence pro stavební spořitelnu, tedy licence, která umožňuje prodávat stavební spoření, nebyla nikdy limitována. Kterákoliv bankovní instituce mohla o tuto licenci zažádat, jinými slovy: neexistuje žádná často zmiňovaná diskriminace bank ani naopak zvýhodnění stavebních spořitelen. Pokud by byl uplatněn princip, že by stavební spoření mohly prodávat všechny bankovní instituce, předpokládáme, že naopak stavebním spořitelnám bude rozšířena licence, aby mohly nabízet všechny bankovní produkty a služby.
Největší pohromou pro stavební spoření není zamýšlené snížení státní podpory na polovinu a pak následně na částku dva tisíce korun ročně, ale případné vázání státní podpory na čerpání úvěrů. Podmínka použití naspořených peněz pouze na bytové účely jde proti základnímu principu stavebního spoření. Experti se shodují, že právě takováto úprava by znamenala do několika let zánik stavebního spoření v Česku.
Aby systém stavebního spoření fungoval, potřebuje takzvané přátelské klienty – účastníky, kteří jen spoří a nečerpají úvěr. Právě jejich úspory spořitelny používají na úvěrování ostatních klientů. Z propočtů vyplývá, že v českém systému stavebního spoření je potřeba přibližně pěti přátelských klientů na to, aby mohl být poskytnut jednomu klientovi jeden průměrný úvěr. Aby tento systém mohl dlouhodobě fungovat, musejí být oni přátelští klienti motivováni spořit. A toho je dosaženo jednak finanční prémií (státní podporou), za druhé pak volností v nakládání s úsporami (po uplynutí vázací doby).
Nezastupitelná role stavebního spoření
Konec stavebního spoření v Česku, po kterém někteří volají, by pocítili všichni, a to velmi tvrdě. Spořitelny totiž hrají zcela nezastupitelnou roli v poskytování menších a středních účelových půjček na bydlení určených na rekonstrukci, renovaci a další úpravy obydlí. Jde o částky v řádu desítek až stovek tisíc korun. Mnoho lidí si kupříkladu půjčuje okolo 150 až 200 tisíc korun a v tomto objemu nelze čerpat hypotéky. Úvěry ze stavebního spoření jsou navíc úročeny až do splatnosti neměnnou úrokovou sazbou. Tato sazba je přitom limitována zákonem, neboť rozdíl mezi úročením úvěrů a vkladů v rámci tarifu stavebního spoření nemůže překročit tři procenta.
Jiné varianty úvěrů jsou zase za několikanásobně vyšší úroky, než jaké garantují stavební spořitelny. Výhodné úvěry za úroky tři až šest procent ročně spořitelny poskytují díky nastavenému systému spoření – šestileté vázací lhůtě úspor, státní podpoře a hlavně díky přátelským klientům. Pokud by klient řešil situaci využitím služeb poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, pak mu – a zvláště v případě nebankovních poskytovatelů – hrozí dluhová past v důsledku vysokých úrokových sazeb, krátké doby splatnosti a případně vysokých, v některých případech až drasticky vysokých sankčních poplatků.
Vzdělávací role
O obrovském zájmu lidí o úvěry ze stavebního spoření svědčí i statistiky. Za celou dobu své existence (od roku 1993) rozpůjčovaly stavební spořitelny již více než 500 miliard korun. Půjčky přitom poskytly přibližně dvěma milionům klientů. To znamená, že zhruba 40 procent všech půjček na bydlení v České republice tvoří právě úvěry ze stavebního spoření. V současnosti splácí půjčky stavebním spořitelnám asi milion lidí. Ti mají rozpůjčováno více než 280 miliard korun. Důležité je, že tři čtvrtiny peněz naspořených na stavebním spoření lidé podle aktuálního průzkumu využívají nebo hodlají využít pro zlepšení svého bydlení. Nezanedbatelnou skutečností také je, že stavební spoření učí lidí spořit a plánovat. A to je i z hlediska státu a společnosti významný faktor.
Stavební spoření je proto zcela nezastupitelným pilířem financování bydlení v Česku. A hlavně je to velmi stabilní systém, kterému lidé maximálně důvěřují. To potvrdila i nedávná finanční a ekonomická krize. Bez stavebního spoření se přísun peněz do bytového fondu velmi výrazně omezí, a to již silně pocítí i sám stát, respektive státní rozpočet. Nemluvě už o tom, co to bude znamenat pro zanedbaný bytový fond v České republice. Většina půjček určená na financování modernizace a rekonstrukce bydlení pochází právě od stavebních spořitelen.
Úspora, a přesto ztráta
Snižovat náklady státního rozpočtu s konečným cílem dosáhnout jeho vyrovnaného stavu je správný záměr. Ušetřit jednorázovým opatřením nějakých šest miliard korun vypadá na první pohled také dobře. Omezit státní podporu stavebního spoření na polovinu k takovému snížení nákladů státu ale v konečném důsledku nemusí přinést očekávaný efekt. Stavební spoření totiž neznamená jen výdaje státu, ale i jeho příjmy. A to díky poskytnutým úvěrům. Jejich prostřednictvím získává stát daňové výnosy. Podle kvalifikovaných odhadů vynesou úvěry poskytnuté stavebními spořitelnami státu na daních asi 20 miliard korun ročně.
Omezení státní podpory či její vázání na čerpání úvěru může výrazně poznamenat podmínky a celý systém stavebního spoření. Konkrétní dopad lze očekávat u stavebních spořitelen jak na straně vkladů, tak v úvěrech. Problém můžeme nazvat nedostatkem zdrojů pro financování. A na to ve finále doplatí i stát ve formě nižších daňových výnosů. Konečný účet pro stát může být z tohoto důvodu i záporný – může prodělat více, než kolik ušetří na státní podpoře.
Vladimír Staňura
místopředseda Asociace českých stavebních spořitelen
středa 29. září 2010
Týdeník EURO, 35/2010, strana 38
Zelená úsporám
Příliš drahé dotace
Peníze z prodeje emisních povolenek bylo možno využít mnohem efektivněji
Program Zelená úsporám je od počátku kontroverzní. Už jen samotný fakt, že Japonsko rozhoduje o tom, jak suverénní česká vláda naloží s penězi, které získala prodejem vlastního majetku, tedy povolenek, je podivný. V tomto případě jde nicméně o chybu, která souvisí se samou interpretací Kjótského protokolu. Peníze z prodeje povolenek však mohly být využity podstatně racionálnějším způsobem. Problémů kolem Zelené úsporám je ale mnohem víc.
Čerpání peněz z pětadvacetimiliardového fondu se zpočátku moc nedařilo. Na vině byla zejména obrovská byrokratická zátěž, kterou ministerstvo životního prostředí na žadatele naložilo. Když se po čase ukázalo, že balík připravený tímto způsobem nebude nejspíš možné vyčerpat, přidaly se do cílového okruhu příjemců dotací i panelové domy a zredukovala se část papírování. Deficit čerpání se tím srovnal, jenže na svoje limity narazil Státní fond životního prostředí. „Žádostí skokově přibylo, objem požadavků na dotace se během pár týdnů zvýšil ze čtyř miliard korun na dvanáct. Tím pádem došlo k určitým průtahům ve vyřizování dotací,“ vysvětluje bývalý šéf SFŽP Petr Štěpánek. Praxe byla často ještě komplikovanější.
Půl roku na telefonu
Redakce týdeníku EURO má k dispozici příběh člověka, který o dotaci usiluje téměř šest měsíců. Z obav před dalšími obstrukcemi ze strany úředníků fondu si však nepřeje zveřejnit své jméno. Tento investor si nechal instalovat na střechu solární kolektory. Dodavatelská firma měla svého projektanta, který zpracoval požadované materiály pro získání dotace. Ze strany SFŽP nebyly žádné připomínky, a tak počátkem dubna žádost přijal. Po dvou měsících mlčení ze strany fondu investor kontaktoval zelenou linku programu s dotazem, jak daleko proces přidělení dotace pokročil. Dozvěděl se, že podpora čeká na schválení, které by se mělo uskutečnit do čtrnácti dnů. Čas běžel a pracovníci SFŽP se postupně vymlouvali na velké množství žádostí, na nutnost schválení radou fondu, která se schází jen jednou za měsíc, poté na předčasné volby a na čekání na nového ministra, jenž prý každou dotaci musí osobně schválit. „Problém je v radě fondu, jejíž mandát zaniká s funkčním obdobím Poslanecké sněmovny. Nová ještě nebyla jmenována, a proto dochází zhruba ke čtvrtletnímu zpoždění ve vyplácení dotací,“ vysvětlil Štěpánek.
Druhotné problémy
Potíž je v tom, že velká část majitelů rodinných domů kalkulovala s tím, že dotace poslouží jako spolufinancování dalších plánovaných investic. Vzhledem k sezonnímu charakteru většiny prací proto čtvrtletní zpoždění ve výplatě znamená v podstatě ztracený rok. „Chtěli jsme peníze z dotace na solární kolektory použít na podlahové topení. Tím bychom ještě posílili zateplení a současně přešli na velmi úsporný systém vytápění. Také bychom získali další dotační prostředky na výměnu oken. Jenže pokud nám peníze namísto v květnu vyplatí nejdřív koncem září, netroufnu už si riskovat totální výměnu otopné soustavy. To se nedá stihnout,“ popisuje investor komplikace, které mu SFŽP způsobil. Protože do programu vstoupily i panelové domy, je docela možné, že se už příští rok k dotačním penězům nedostane, neboť balík bude vyčerpán.
Program dotací pro panelové domy už byl ukončen. „V loňském roce jsme přijali 13 žádostí pro panelové domy, od ledna do června letošního roku to už ale bylo 263 žádostí a od července do 22. srpna 423 žádostí. Celkem je to tedy 699 žádostí za 2,5 miliardy korun. K dalšímu schvalování je připravováno 1100 žádostí s požadovanou výší dotace tři miliardy korun. Proplaceno bylo ale jen 12 žádostí za 32,5 milionu korun,“ uvedla mluvčí ministerstva životního prostředí Eva Veverková. Žádat o vyplacení dotace je totiž možné až po provedení. SFŽP chce nyní nechat doběhnout stavební sezonu, aby zjistil, kolik bude panelovým domům proplácet. „Máme obavy, že někteří investoři nezačnou vůbec opatření realizovat a my budeme mít zablokované peníze, které bychom mohli použít pro jiné žádosti,“ uvedla mluvčí fondu Lenka Brandtová.
Panelový vysavač
Neoficiálně se však hovoří o tom, že jakmile se družstva stejně jako domkáři ve složité byrokracii zorientují, procento vyplacených dotací prudce vystřelí nahoru. Paneláky pak odsají peníze původně určené pro majitele rodinných domů, kteří nemají na rozdíl od družstev jinou šanci dotaci získat. To cosi vypovídá o koncepční práci exministra životního prostředí Martina Bursíka, který je architektem dotačního systému. Nejprve tedy extrémní byrokratická zátěž nutila zájemce utrácet za poradce, kteří jediní byli schopni se v systému vyznat. Když žádostí kvůli složitému papírování nepřibývalo, uvolnily se podmínky a do programu byly zahrnuty paneláky. To způsobilo růst podaných žádostí, avšak podstatně větší, než se očekávalo. Nyní se tedy opět šlape na brzdu, aby betonová sídliště neodsála všechny peníze. Po ministerstvu dokonce kolují spekulace, že byrokratická složitost byla záměrná. Malý počet uspokojených žádostí spolu s rizikem nutnosti vracet Japoncům peníze měly být argumentem pro zpřístupnění programu pro veřejné budovy, a tím pádem i pro velké stavební firmy. Ty by spolu s úředníky „vyluxovaly“ fond do dna za pár měsíců.
Nízká efektivita
Tanečky kolem nastavení dotačního systému poněkud překrývají hlubší podstatu problému. Tím je vlastní účel programu. Nejde jen o to, že obchod s emisními povolenkami s původem v ČR je do jisté míry pokrytecký, neboť se žádné úspory nekonaly. Ve skutečnosti jen zkrachoval nekonkurenceschopný těžký průmysl, čímž se emise skokově snížily o více než čtvrtinu oproti roku 1990. Další nepříliš košer úspory spočívají v přesouvání emisně náročných výrob směrem na východ a v dovozu hotových výrobků zpět. V rámci programu jsou na dodavatelské firmy uplatňovány čistě formální požadavky, takže lze očekávat i nízkou kvalitu odvedených prací. Objem pětadvaceti miliard mohl být využit podstatně efektivněji. Jakékoliv zateplení nebo úspora energie jsou sice chvályhodné, rozhodující je však cena.
Podíl domácností na celkové spotřebě energie činí zhruba třicet procent. Z toho sedmdesát procent tvoří náklady na vytápění a ohřev vody. V Česku jsou přitom více než čtyři miliony domácností. I kdyby průměrná vyplacená dotace činila jen sto tisíc korun, což je relativně málo, pětadvacet miliard se vypaří při pouhém čtvrtmilionu uspokojených žádostí. Z toho vyplývá, že i kdyby se celková spotřeba energie po aplikaci úsporných opatření (na které by při tak velké úspoře musel fond vyplatit podstatně více než sto tisíc korun) snížila o padesát procent, celkově se uspoří ani ne jedno procento (viz schéma) v Česku spotřebované energie.
Lepší investice
Kjótský protokol přitom Česko k takovému plýtvání nijak nenutí. Podpora úspor energie v obytném sektoru je jen část z možného využití peněz vydělaných na emisních povolenkách. Protokol naopak doporučuje investice do energeticky úsporných technologií a inovací, vývoje a podpory energeticky méně náročných forem dopravy a podpory udržitelného hospodaření v lesích. Vlády by dle důrazného doporučení dokonce měly odstranit dotační deformace trhu s energiemi. Podotkněme, že Zelená úsporám je dotační program. Přitom deformace energetického trhu taktéž dotovanou fotovoltaikou jsou v poslední době aktuálním tématem.
Za pětadvacet miliard korun se dá leccos pořídit. Můžeme uspořit 0,66 procenta spotřeby energie v Česku. Jenže za stejné peníze lze dosáhnout mnohem víc. Pět let by za to mohla fungovat celá Akademie věd. Zhruba stejnou částku stát průměrně ročně investuje do vědy a výzkumu. Za pětadvacet miliard korun dokážou žít celý rok české vysoké školy. Také bychom mohli tyto peníze využít na odstranění podstatné části starých ekologických škod, jejichž likvidace bude stát nejméně čtyřicet miliard korun. Mimo ekologii jde o slušnou část nákladů na důchodovou reformu, která by nemusela být vytažena z kapes poplatníků. A tak by se dalo pokračovat. Prakticky jakákoliv jiná investice by byla efektivnější.
Zelené a šrotovné
Dotace navíc způsobují pokřivení trhu, které ve výsledku poškodí ekonomiku víc než jen mizerně investované peníze. Jednak klesá konkurenční tlak. Dotace ovlivňují nabídkovou rovnici u zboží, které je k jejich získání třeba. Uveďme příklady. Extrémní byrokratická zátěž je přímo odpovědná za vznik stovek poradenských míst, která odčerpávají už tak špatně investované peníze. Ceny materiálů typu polystyrenu nebo minerální vlny – na rozdíl od běžných stavebnin, které výrazně zlevnily – vzrostly. Plné vyčerpání programu způsobí ve všech ostatních sektorech odložení spotřeby ve výši nejméně padesáti miliard korun, což je prostý součet vyplacených dotací a vlastního financování. Toto číslo je nutné navýšit o cenu úvěrů, které si velká část účastníků programu musela sjednat. Čím si například prodejci výpočetní techniky, krbových kamen, jízdních kol a dalších zaslouží, že stát své občany přiměje k tomu, aby přednostně utráceli své úspory u jiných, někdy přímo konkurenčních subjektů? Nabízí se srovnání se šrotovným. Zatímco nezvládnutý úvěr na auto se ale dá poměrně elegantně řešit prodejem vozu do bazaru (i když to je v zemích, kde šrotovné zavedli, vesměs nelegální), nezvládnutý úvěr na bydlení má daleko drsnější důsledky. Spekulovat, jestli je část bankami zabavených nemovitostí přetížena právě úvěrem na program Zelená úsporám, je předčasné. Z běžné praxe a z dopadů šrotovného však lze předpokládat, že se časem podobných nemovitostí v dražbách dočkáme.
Infografika:
Všechny české domácnosti v počtu 4 000 000 se podílejí 30 procenty na celkové spotřebě energie.
Z toho vytápění a ohřev teplé vody činí 70 procent, tedy 21 procent celkové spotřeby.
Jedna domácnost tedy spotřebuje na vytápění a ohřev vody pět tisícin promile celkové spotřeby.
Na dotace je k dispozici 25 miliard korun.
Při stotisícové dotaci dosáhne na peníze 250 000 domácností.
Při předpokládané úspoře 50 procent činí celková efektivita programu Zelená úsporám 0,66 procenta z roční spotřeby energie celé ČR.
Pramen: vlastní výpočet
Karel Zaoral
Zelená úsporám
Příliš drahé dotace
Peníze z prodeje emisních povolenek bylo možno využít mnohem efektivněji
Program Zelená úsporám je od počátku kontroverzní. Už jen samotný fakt, že Japonsko rozhoduje o tom, jak suverénní česká vláda naloží s penězi, které získala prodejem vlastního majetku, tedy povolenek, je podivný. V tomto případě jde nicméně o chybu, která souvisí se samou interpretací Kjótského protokolu. Peníze z prodeje povolenek však mohly být využity podstatně racionálnějším způsobem. Problémů kolem Zelené úsporám je ale mnohem víc.
Čerpání peněz z pětadvacetimiliardového fondu se zpočátku moc nedařilo. Na vině byla zejména obrovská byrokratická zátěž, kterou ministerstvo životního prostředí na žadatele naložilo. Když se po čase ukázalo, že balík připravený tímto způsobem nebude nejspíš možné vyčerpat, přidaly se do cílového okruhu příjemců dotací i panelové domy a zredukovala se část papírování. Deficit čerpání se tím srovnal, jenže na svoje limity narazil Státní fond životního prostředí. „Žádostí skokově přibylo, objem požadavků na dotace se během pár týdnů zvýšil ze čtyř miliard korun na dvanáct. Tím pádem došlo k určitým průtahům ve vyřizování dotací,“ vysvětluje bývalý šéf SFŽP Petr Štěpánek. Praxe byla často ještě komplikovanější.
Půl roku na telefonu
Redakce týdeníku EURO má k dispozici příběh člověka, který o dotaci usiluje téměř šest měsíců. Z obav před dalšími obstrukcemi ze strany úředníků fondu si však nepřeje zveřejnit své jméno. Tento investor si nechal instalovat na střechu solární kolektory. Dodavatelská firma měla svého projektanta, který zpracoval požadované materiály pro získání dotace. Ze strany SFŽP nebyly žádné připomínky, a tak počátkem dubna žádost přijal. Po dvou měsících mlčení ze strany fondu investor kontaktoval zelenou linku programu s dotazem, jak daleko proces přidělení dotace pokročil. Dozvěděl se, že podpora čeká na schválení, které by se mělo uskutečnit do čtrnácti dnů. Čas běžel a pracovníci SFŽP se postupně vymlouvali na velké množství žádostí, na nutnost schválení radou fondu, která se schází jen jednou za měsíc, poté na předčasné volby a na čekání na nového ministra, jenž prý každou dotaci musí osobně schválit. „Problém je v radě fondu, jejíž mandát zaniká s funkčním obdobím Poslanecké sněmovny. Nová ještě nebyla jmenována, a proto dochází zhruba ke čtvrtletnímu zpoždění ve vyplácení dotací,“ vysvětlil Štěpánek.
Druhotné problémy
Potíž je v tom, že velká část majitelů rodinných domů kalkulovala s tím, že dotace poslouží jako spolufinancování dalších plánovaných investic. Vzhledem k sezonnímu charakteru většiny prací proto čtvrtletní zpoždění ve výplatě znamená v podstatě ztracený rok. „Chtěli jsme peníze z dotace na solární kolektory použít na podlahové topení. Tím bychom ještě posílili zateplení a současně přešli na velmi úsporný systém vytápění. Také bychom získali další dotační prostředky na výměnu oken. Jenže pokud nám peníze namísto v květnu vyplatí nejdřív koncem září, netroufnu už si riskovat totální výměnu otopné soustavy. To se nedá stihnout,“ popisuje investor komplikace, které mu SFŽP způsobil. Protože do programu vstoupily i panelové domy, je docela možné, že se už příští rok k dotačním penězům nedostane, neboť balík bude vyčerpán.
Program dotací pro panelové domy už byl ukončen. „V loňském roce jsme přijali 13 žádostí pro panelové domy, od ledna do června letošního roku to už ale bylo 263 žádostí a od července do 22. srpna 423 žádostí. Celkem je to tedy 699 žádostí za 2,5 miliardy korun. K dalšímu schvalování je připravováno 1100 žádostí s požadovanou výší dotace tři miliardy korun. Proplaceno bylo ale jen 12 žádostí za 32,5 milionu korun,“ uvedla mluvčí ministerstva životního prostředí Eva Veverková. Žádat o vyplacení dotace je totiž možné až po provedení. SFŽP chce nyní nechat doběhnout stavební sezonu, aby zjistil, kolik bude panelovým domům proplácet. „Máme obavy, že někteří investoři nezačnou vůbec opatření realizovat a my budeme mít zablokované peníze, které bychom mohli použít pro jiné žádosti,“ uvedla mluvčí fondu Lenka Brandtová.
Panelový vysavač
Neoficiálně se však hovoří o tom, že jakmile se družstva stejně jako domkáři ve složité byrokracii zorientují, procento vyplacených dotací prudce vystřelí nahoru. Paneláky pak odsají peníze původně určené pro majitele rodinných domů, kteří nemají na rozdíl od družstev jinou šanci dotaci získat. To cosi vypovídá o koncepční práci exministra životního prostředí Martina Bursíka, který je architektem dotačního systému. Nejprve tedy extrémní byrokratická zátěž nutila zájemce utrácet za poradce, kteří jediní byli schopni se v systému vyznat. Když žádostí kvůli složitému papírování nepřibývalo, uvolnily se podmínky a do programu byly zahrnuty paneláky. To způsobilo růst podaných žádostí, avšak podstatně větší, než se očekávalo. Nyní se tedy opět šlape na brzdu, aby betonová sídliště neodsála všechny peníze. Po ministerstvu dokonce kolují spekulace, že byrokratická složitost byla záměrná. Malý počet uspokojených žádostí spolu s rizikem nutnosti vracet Japoncům peníze měly být argumentem pro zpřístupnění programu pro veřejné budovy, a tím pádem i pro velké stavební firmy. Ty by spolu s úředníky „vyluxovaly“ fond do dna za pár měsíců.
Nízká efektivita
Tanečky kolem nastavení dotačního systému poněkud překrývají hlubší podstatu problému. Tím je vlastní účel programu. Nejde jen o to, že obchod s emisními povolenkami s původem v ČR je do jisté míry pokrytecký, neboť se žádné úspory nekonaly. Ve skutečnosti jen zkrachoval nekonkurenceschopný těžký průmysl, čímž se emise skokově snížily o více než čtvrtinu oproti roku 1990. Další nepříliš košer úspory spočívají v přesouvání emisně náročných výrob směrem na východ a v dovozu hotových výrobků zpět. V rámci programu jsou na dodavatelské firmy uplatňovány čistě formální požadavky, takže lze očekávat i nízkou kvalitu odvedených prací. Objem pětadvaceti miliard mohl být využit podstatně efektivněji. Jakékoliv zateplení nebo úspora energie jsou sice chvályhodné, rozhodující je však cena.
Podíl domácností na celkové spotřebě energie činí zhruba třicet procent. Z toho sedmdesát procent tvoří náklady na vytápění a ohřev vody. V Česku jsou přitom více než čtyři miliony domácností. I kdyby průměrná vyplacená dotace činila jen sto tisíc korun, což je relativně málo, pětadvacet miliard se vypaří při pouhém čtvrtmilionu uspokojených žádostí. Z toho vyplývá, že i kdyby se celková spotřeba energie po aplikaci úsporných opatření (na které by při tak velké úspoře musel fond vyplatit podstatně více než sto tisíc korun) snížila o padesát procent, celkově se uspoří ani ne jedno procento (viz schéma) v Česku spotřebované energie.
Lepší investice
Kjótský protokol přitom Česko k takovému plýtvání nijak nenutí. Podpora úspor energie v obytném sektoru je jen část z možného využití peněz vydělaných na emisních povolenkách. Protokol naopak doporučuje investice do energeticky úsporných technologií a inovací, vývoje a podpory energeticky méně náročných forem dopravy a podpory udržitelného hospodaření v lesích. Vlády by dle důrazného doporučení dokonce měly odstranit dotační deformace trhu s energiemi. Podotkněme, že Zelená úsporám je dotační program. Přitom deformace energetického trhu taktéž dotovanou fotovoltaikou jsou v poslední době aktuálním tématem.
Za pětadvacet miliard korun se dá leccos pořídit. Můžeme uspořit 0,66 procenta spotřeby energie v Česku. Jenže za stejné peníze lze dosáhnout mnohem víc. Pět let by za to mohla fungovat celá Akademie věd. Zhruba stejnou částku stát průměrně ročně investuje do vědy a výzkumu. Za pětadvacet miliard korun dokážou žít celý rok české vysoké školy. Také bychom mohli tyto peníze využít na odstranění podstatné části starých ekologických škod, jejichž likvidace bude stát nejméně čtyřicet miliard korun. Mimo ekologii jde o slušnou část nákladů na důchodovou reformu, která by nemusela být vytažena z kapes poplatníků. A tak by se dalo pokračovat. Prakticky jakákoliv jiná investice by byla efektivnější.
Zelené a šrotovné
Dotace navíc způsobují pokřivení trhu, které ve výsledku poškodí ekonomiku víc než jen mizerně investované peníze. Jednak klesá konkurenční tlak. Dotace ovlivňují nabídkovou rovnici u zboží, které je k jejich získání třeba. Uveďme příklady. Extrémní byrokratická zátěž je přímo odpovědná za vznik stovek poradenských míst, která odčerpávají už tak špatně investované peníze. Ceny materiálů typu polystyrenu nebo minerální vlny – na rozdíl od běžných stavebnin, které výrazně zlevnily – vzrostly. Plné vyčerpání programu způsobí ve všech ostatních sektorech odložení spotřeby ve výši nejméně padesáti miliard korun, což je prostý součet vyplacených dotací a vlastního financování. Toto číslo je nutné navýšit o cenu úvěrů, které si velká část účastníků programu musela sjednat. Čím si například prodejci výpočetní techniky, krbových kamen, jízdních kol a dalších zaslouží, že stát své občany přiměje k tomu, aby přednostně utráceli své úspory u jiných, někdy přímo konkurenčních subjektů? Nabízí se srovnání se šrotovným. Zatímco nezvládnutý úvěr na auto se ale dá poměrně elegantně řešit prodejem vozu do bazaru (i když to je v zemích, kde šrotovné zavedli, vesměs nelegální), nezvládnutý úvěr na bydlení má daleko drsnější důsledky. Spekulovat, jestli je část bankami zabavených nemovitostí přetížena právě úvěrem na program Zelená úsporám, je předčasné. Z běžné praxe a z dopadů šrotovného však lze předpokládat, že se časem podobných nemovitostí v dražbách dočkáme.
Infografika:
Všechny české domácnosti v počtu 4 000 000 se podílejí 30 procenty na celkové spotřebě energie.
Z toho vytápění a ohřev teplé vody činí 70 procent, tedy 21 procent celkové spotřeby.
Jedna domácnost tedy spotřebuje na vytápění a ohřev vody pět tisícin promile celkové spotřeby.
Na dotace je k dispozici 25 miliard korun.
Při stotisícové dotaci dosáhne na peníze 250 000 domácností.
Při předpokládané úspoře 50 procent činí celková efektivita programu Zelená úsporám 0,66 procenta z roční spotřeby energie celé ČR.
Pramen: vlastní výpočet
Karel Zaoral
úterý 28. září 2010
On-line minulost může zničit kariéru
Týdeník EURO, 35/2010, strana 18
Internet
On-line minulost může zničit kariéru
Děkujeme za účast ve výběrovém řízení, ale nemůžeme Vás přijmout, neboť jste naši firmu nedávno kritizoval v internetovém diskuzním fóru a před deseti lety jste se zapojil do bojkotu naší společnosti na serveru Facebook. Podobnou větu již nyní slýchávají uchazeči o práci v USA a je pravděpodobné, že „lustrování“ internetové historie při žádání o práci brzy dorazí i do Česka. Z výzkumu poradenské společnosti Image Lab vyplynulo, že on-line minulost může řadě lidí zhatit šance na získání vysněné práce.
„Na první pohled nevinně vyhlížející profil s fotkami na webové seznamce, vyhraněné příspěvky v systému Twitter, kontroverzní vyjádření na blozích či v diskuzních fórech anebo přihlášení se k veřejnému bojkotu firmy – to jsou nejčastější otisky v kyberprostoru, které personalisté o žadatelích nacházejí. Lidé si často neuvědomují, že stopy, které na www stránkách zanechávají, jsou v budoucnu vyhledatelné a mohou se proti nim obrátit,“ vysvětluje Ondřej Rak, konzultant společnosti Image Lab.
Z průzkumu rovněž vyplývá, že konzultanti HR agentur ani firemní personalisté neberou veřejné záznamy žadatelů na internetu na lehkou váhu. „Sedmdesát procent amerických HR specialistů přiznalo, že již odmítli některé uchazeče o práci právě kvůli jejich on-line minulosti,“ dodává Rak. Softwarový gigant Microsoft v podobném výzkumu nedávno zjistil, že tři čtvrtiny personalistů provádí zkoumání internetové historie případných kandidátů jak přes vyhledavače, tak na populárních sociálních sítích typu Facebook či Twitter.
Podle Raka je fakt, že lidské stopy na internetu nejsou stoprocentně vymazatelné, novodobým problémem celé společnosti. „V minulosti člověk nemusel významně přemýšlet o verbálních rozmarech, jelikož se mohl spolehnout na omezenou kapacitu lidské paměti, případně se v určitých případech mohl odstěhovat a začít jinde znovu. To na internetu zcela nelze,“ říká konzultant společnosti Image Lab.
Ondřej Hergesel
Internet
On-line minulost může zničit kariéru
Děkujeme za účast ve výběrovém řízení, ale nemůžeme Vás přijmout, neboť jste naši firmu nedávno kritizoval v internetovém diskuzním fóru a před deseti lety jste se zapojil do bojkotu naší společnosti na serveru Facebook. Podobnou větu již nyní slýchávají uchazeči o práci v USA a je pravděpodobné, že „lustrování“ internetové historie při žádání o práci brzy dorazí i do Česka. Z výzkumu poradenské společnosti Image Lab vyplynulo, že on-line minulost může řadě lidí zhatit šance na získání vysněné práce.
„Na první pohled nevinně vyhlížející profil s fotkami na webové seznamce, vyhraněné příspěvky v systému Twitter, kontroverzní vyjádření na blozích či v diskuzních fórech anebo přihlášení se k veřejnému bojkotu firmy – to jsou nejčastější otisky v kyberprostoru, které personalisté o žadatelích nacházejí. Lidé si často neuvědomují, že stopy, které na www stránkách zanechávají, jsou v budoucnu vyhledatelné a mohou se proti nim obrátit,“ vysvětluje Ondřej Rak, konzultant společnosti Image Lab.
Z průzkumu rovněž vyplývá, že konzultanti HR agentur ani firemní personalisté neberou veřejné záznamy žadatelů na internetu na lehkou váhu. „Sedmdesát procent amerických HR specialistů přiznalo, že již odmítli některé uchazeče o práci právě kvůli jejich on-line minulosti,“ dodává Rak. Softwarový gigant Microsoft v podobném výzkumu nedávno zjistil, že tři čtvrtiny personalistů provádí zkoumání internetové historie případných kandidátů jak přes vyhledavače, tak na populárních sociálních sítích typu Facebook či Twitter.
Podle Raka je fakt, že lidské stopy na internetu nejsou stoprocentně vymazatelné, novodobým problémem celé společnosti. „V minulosti člověk nemusel významně přemýšlet o verbálních rozmarech, jelikož se mohl spolehnout na omezenou kapacitu lidské paměti, případně se v určitých případech mohl odstěhovat a začít jinde znovu. To na internetu zcela nelze,“ říká konzultant společnosti Image Lab.
Ondřej Hergesel
pondělí 27. září 2010
neděle 19. září 2010
Poklad zazděný v paneláku
Týdeník EURO, 36/2010, strana 50
Životní prostředí
Poklad zazděný v paneláku
Záruka pohodového bydlení na 100 let, ale už jenom za své
Státu došly peníze na dotační program Nový panel, který s určitostí nebude v dohledné době obnoven. Také podpora zateplení panelových domů z programu Zelená úsporám byla pro letošek zmražena pro nadbytek žádostí. Majitelé panelových domů se ocitli na rozcestí – buď neinvestovat a směřovat ke slumu, nebo sehnat úvěr a zabezpečit ve svém domě komfortní bydlení s nejvyšší tepelnou pohodou. Podle architekta Aleše Brotánka je panelový dům tou nejideálnější starou stavbou, na níž lze komplexními úpravami a zateplením jednoduše docílit nejvyšší pasivní standard, a s ním velké úspory energie a pohodlné bydlení. Energetičtí poradci z EkoWATTu ujišťují, že kvalitně zrekonstruovaný panelový dům v řadě parametrů často předčí nové bytové domy nabízené developery. Podle zkušenosti energetických auditorů má dostatečně zateplený panelák dokonce výrazně nižší energetickou náročnost než samostatně stojící nový rodinný dům.
Drsná čísla
Tou druhou, ideální cestou se i s využitím státních podpor dosud vydali jen vlastníci dvaceti procent panelových domů a prostavěli při tom 106 miliard korun. Plných osmdesát procent paneláků však na sebe váže „zanedbané investice“ ve výši 423 miliard. To jsou právě ty nevynaložené peníze, které vezou dotyčný dům směrem ke slumu či ghettu zubožených obyvatel.
Takřka polovina paneláků neprodělala ani žádnou zásadnější opravu. Víc než o dobré úrovni původní stavby to ovšem svědčí o nedostatečné dnešní péči. I těch 34 procent majitelů, kteří investovali do nových oken a jsou počítáni k té lepší polovině, by mohlo zplakat nad výdělkem, protože to byl možná zásah nutný, ale ne dostačující. Kvalitní okna jsou jen jedním z deseti kritérií, podle kterých se hodnotí komplexnost rekonstrukce. A nestačí jen výčet, i u komplexní rekonstrukce se dají udělat zásadní chyby, které nevedou k pasivnímu, ba ani k nízkoenergetickému domu, ale pouhým formálním plněním zateplování vytahují lidem z kapes peníze.
Uváděná čísla pocházejí ze studie Panel SCAN, kterou si pro zmapování stavu panelových domů nechal zpracovat Státní fond rozvoje bydlení. Studie předjímá i vývoj rekonstrukcí paneláků v období 2010 až 2020. Optimistická varianta vychází z potřeby „nulové“ zanedbanosti bytového fondu v panelácích a v bytových domech vůbec v roce 2020. Hrozba sociálního dopadu na sídliště by byla zažehnána, kvalita života na sídlištích by stoupala a úměrně by rostla hodnota majetku, který bytový fond reprezentuje.
Jenže poté, co program Nový panel padnul, je mnohem pravděpodobnější ta nejméně příznivá varianta. Autoři studie předpokládají, že se rekonstrukce ani nedotkne takřka tří set tisíc bytů. Ty budou zcela zanedbané, velmi rychle budou degradovat jak materiálně, tak sociálně. Vyjít večer na takové sídliště bude o život. Abychom si dokázali představit, jak velká degradace bydlení a sídlištím hrozí, spočítali autoři studie všechny byty v Karlovarském a Libereckém kraji dohromady. Na tak velký rozsah slumů a ghett bychom se museli v různých sídlištích po celé republice připravit.
Pomoci jen pomálu
Žádná studie ovšem neřeší, jak takovému úpadku čelit. Postup je všem známý: rekonstruovat a zateplovat. Stát však už s rekonstrukcemi nepomůže. Více než miliarda korun úrokových dotací z programu Nový panel určených na tento rok byla rozdělena mezi sedm set žádostí už před polovinou srpna. A pokud se ještě jednou pro zateplování paneláků „rozmrazí“ program Zelená úsporám, pak jen ve velmi úzkém finančním rozmezí a jen pro polovinu příštího roku. Peníze z prodeje emisních kreditů z Kjótského protokolu musejí být realizovány do konce roku 2012, a to včetně kolaudace. A co je nejdůležitější: dotace na zateplení může dostat jen takový dům, který nemá žádnou konstrukční závadu. Podle dohody ministerstev životního prostředí a pro místní rozvoj to muselo dotvrdit společné poradenské středisko. V současné chvíli se společná podpora smrskla a zůstal jen pohrobek programu Nový panel: možnost zažádat o záruky na úvěry u Českomoravské záruční a rozvojové banky. Náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous, který dbá o bytovou politiku, ujišťuje, že všechny starší smluvní závazky bude resort plnit. Vyplácení úrokových dotací v příštím roce a zřejmě i v následujících letech by však bylo nad možnosti rozpočtu.
Podpora pro zateplování panelových domů v rámci Zelené úsporám vzrůstala po exponenciální křivce stejně jako základní program určený rodinným a nepanelovým bytovým domům. V roce 2009 bylo v tomto panelovém segmentu uspokojeno třináct žadatelů patnáctimilionovou částkou. Od ledna do června bylo schváleno 263 žádostí a přislíbené peníze se přiblížily miliardě. Za další dva měsíce bylo připraveno ke schválení už 423 žádostí o sumární jedenapůlmiliardovou podporu. Posléze bylo ke schválení připravováno dalších 1100 žádostí. Předpokládaná výše dotace na panelové domy činí 5,5 miliardy, a tak další přijímání žádostí o podporu na zateplování paneláků muselo být zastaveno.
Neošidit nejpotřebnější
Touto cestou by bylo velmi snadné vyčerpat všechny programem shromážděné finanční prostředky na panelové domy. Ty však měly už léta předtím k dispozici Nový panel dotovaný ze státní pokladny. Přičemž unikátní podpora přeměny topného systému na obnovitelné zdroje a zateplování rodinných domů, která se už nikdy nemůže opakovat, by přišla zkrátka. Neboť stát ani EU tímto způsobem občana dotovat nesmí a žádný jiný nezávislý finanční zdroj není v dohledu. Pro připomenutí: finanční zajištění Zelené úsporám vzniklo prodejem kjótských kreditů, jehož zásadní podmínkou je vynaložit získané prostředky na snižování emisí oxidu uhličitého. V kjótské mluvě se to označuje anglickým slovem greening. Způsob, jakým Státní fond životního prostředí greening provádí, byl určen zákonem.
Prodej kreditů ještě pozvolna pokračuje, očekává se, že by celková získaná částka mohla být až dvacet miliard. A ačkoli se to zdá hodně a přestože škarohlídi v prvních měsících věštili programu propadák, hrozí brzké vyčerpání celé částky.
V úsilí o rozparcelování miliard se může zdát zvláštní, že na podporu panelových domů bylo dosud vyplaceno jen třiatřicet milionů dvanácti žadatelům o podporu. V časově limitovaném prostoru je státní fond ve dvojím ohni – musí žadateli o celkové zateplení zaručit osmnáctiměsíční lhůtu na zhotovení. A po celou tu dobu musí rezervovat smluvně určenou částku. Když z jakéhokoli důvodu žadatel práci včas nedokončí, příslib propadá. Ale zbude do konce roku 2012 dalších osmnáct měsíců pro nového žadatele? V různém stadiu příprav či realizace je už 1660 investorů komplexní rekonstrukce paneláků. Nebudou situaci komplikovat tím, že z nějaké příčiny odstoupí?
Zateplovat s fondem má obrovskou výhodu nejen díky finanční pomoci. Přísný kontrolní systém nedovolí zateplení ošidit. To je ovšem velké riziko samostatné investice. Už v minulosti se leckde zateplovalo neodborně a nedostatečně. Snad se to firmy s prací pro Zelenou úsporám konečně naučily.
Čestmír Klos
Životní prostředí
Poklad zazděný v paneláku
Záruka pohodového bydlení na 100 let, ale už jenom za své
Státu došly peníze na dotační program Nový panel, který s určitostí nebude v dohledné době obnoven. Také podpora zateplení panelových domů z programu Zelená úsporám byla pro letošek zmražena pro nadbytek žádostí. Majitelé panelových domů se ocitli na rozcestí – buď neinvestovat a směřovat ke slumu, nebo sehnat úvěr a zabezpečit ve svém domě komfortní bydlení s nejvyšší tepelnou pohodou. Podle architekta Aleše Brotánka je panelový dům tou nejideálnější starou stavbou, na níž lze komplexními úpravami a zateplením jednoduše docílit nejvyšší pasivní standard, a s ním velké úspory energie a pohodlné bydlení. Energetičtí poradci z EkoWATTu ujišťují, že kvalitně zrekonstruovaný panelový dům v řadě parametrů často předčí nové bytové domy nabízené developery. Podle zkušenosti energetických auditorů má dostatečně zateplený panelák dokonce výrazně nižší energetickou náročnost než samostatně stojící nový rodinný dům.
Drsná čísla
Tou druhou, ideální cestou se i s využitím státních podpor dosud vydali jen vlastníci dvaceti procent panelových domů a prostavěli při tom 106 miliard korun. Plných osmdesát procent paneláků však na sebe váže „zanedbané investice“ ve výši 423 miliard. To jsou právě ty nevynaložené peníze, které vezou dotyčný dům směrem ke slumu či ghettu zubožených obyvatel.
Takřka polovina paneláků neprodělala ani žádnou zásadnější opravu. Víc než o dobré úrovni původní stavby to ovšem svědčí o nedostatečné dnešní péči. I těch 34 procent majitelů, kteří investovali do nových oken a jsou počítáni k té lepší polovině, by mohlo zplakat nad výdělkem, protože to byl možná zásah nutný, ale ne dostačující. Kvalitní okna jsou jen jedním z deseti kritérií, podle kterých se hodnotí komplexnost rekonstrukce. A nestačí jen výčet, i u komplexní rekonstrukce se dají udělat zásadní chyby, které nevedou k pasivnímu, ba ani k nízkoenergetickému domu, ale pouhým formálním plněním zateplování vytahují lidem z kapes peníze.
Uváděná čísla pocházejí ze studie Panel SCAN, kterou si pro zmapování stavu panelových domů nechal zpracovat Státní fond rozvoje bydlení. Studie předjímá i vývoj rekonstrukcí paneláků v období 2010 až 2020. Optimistická varianta vychází z potřeby „nulové“ zanedbanosti bytového fondu v panelácích a v bytových domech vůbec v roce 2020. Hrozba sociálního dopadu na sídliště by byla zažehnána, kvalita života na sídlištích by stoupala a úměrně by rostla hodnota majetku, který bytový fond reprezentuje.
Jenže poté, co program Nový panel padnul, je mnohem pravděpodobnější ta nejméně příznivá varianta. Autoři studie předpokládají, že se rekonstrukce ani nedotkne takřka tří set tisíc bytů. Ty budou zcela zanedbané, velmi rychle budou degradovat jak materiálně, tak sociálně. Vyjít večer na takové sídliště bude o život. Abychom si dokázali představit, jak velká degradace bydlení a sídlištím hrozí, spočítali autoři studie všechny byty v Karlovarském a Libereckém kraji dohromady. Na tak velký rozsah slumů a ghett bychom se museli v různých sídlištích po celé republice připravit.
Pomoci jen pomálu
Žádná studie ovšem neřeší, jak takovému úpadku čelit. Postup je všem známý: rekonstruovat a zateplovat. Stát však už s rekonstrukcemi nepomůže. Více než miliarda korun úrokových dotací z programu Nový panel určených na tento rok byla rozdělena mezi sedm set žádostí už před polovinou srpna. A pokud se ještě jednou pro zateplování paneláků „rozmrazí“ program Zelená úsporám, pak jen ve velmi úzkém finančním rozmezí a jen pro polovinu příštího roku. Peníze z prodeje emisních kreditů z Kjótského protokolu musejí být realizovány do konce roku 2012, a to včetně kolaudace. A co je nejdůležitější: dotace na zateplení může dostat jen takový dům, který nemá žádnou konstrukční závadu. Podle dohody ministerstev životního prostředí a pro místní rozvoj to muselo dotvrdit společné poradenské středisko. V současné chvíli se společná podpora smrskla a zůstal jen pohrobek programu Nový panel: možnost zažádat o záruky na úvěry u Českomoravské záruční a rozvojové banky. Náměstek ministra pro místní rozvoj Miroslav Kalous, který dbá o bytovou politiku, ujišťuje, že všechny starší smluvní závazky bude resort plnit. Vyplácení úrokových dotací v příštím roce a zřejmě i v následujících letech by však bylo nad možnosti rozpočtu.
Podpora pro zateplování panelových domů v rámci Zelené úsporám vzrůstala po exponenciální křivce stejně jako základní program určený rodinným a nepanelovým bytovým domům. V roce 2009 bylo v tomto panelovém segmentu uspokojeno třináct žadatelů patnáctimilionovou částkou. Od ledna do června bylo schváleno 263 žádostí a přislíbené peníze se přiblížily miliardě. Za další dva měsíce bylo připraveno ke schválení už 423 žádostí o sumární jedenapůlmiliardovou podporu. Posléze bylo ke schválení připravováno dalších 1100 žádostí. Předpokládaná výše dotace na panelové domy činí 5,5 miliardy, a tak další přijímání žádostí o podporu na zateplování paneláků muselo být zastaveno.
Neošidit nejpotřebnější
Touto cestou by bylo velmi snadné vyčerpat všechny programem shromážděné finanční prostředky na panelové domy. Ty však měly už léta předtím k dispozici Nový panel dotovaný ze státní pokladny. Přičemž unikátní podpora přeměny topného systému na obnovitelné zdroje a zateplování rodinných domů, která se už nikdy nemůže opakovat, by přišla zkrátka. Neboť stát ani EU tímto způsobem občana dotovat nesmí a žádný jiný nezávislý finanční zdroj není v dohledu. Pro připomenutí: finanční zajištění Zelené úsporám vzniklo prodejem kjótských kreditů, jehož zásadní podmínkou je vynaložit získané prostředky na snižování emisí oxidu uhličitého. V kjótské mluvě se to označuje anglickým slovem greening. Způsob, jakým Státní fond životního prostředí greening provádí, byl určen zákonem.
Prodej kreditů ještě pozvolna pokračuje, očekává se, že by celková získaná částka mohla být až dvacet miliard. A ačkoli se to zdá hodně a přestože škarohlídi v prvních měsících věštili programu propadák, hrozí brzké vyčerpání celé částky.
V úsilí o rozparcelování miliard se může zdát zvláštní, že na podporu panelových domů bylo dosud vyplaceno jen třiatřicet milionů dvanácti žadatelům o podporu. V časově limitovaném prostoru je státní fond ve dvojím ohni – musí žadateli o celkové zateplení zaručit osmnáctiměsíční lhůtu na zhotovení. A po celou tu dobu musí rezervovat smluvně určenou částku. Když z jakéhokoli důvodu žadatel práci včas nedokončí, příslib propadá. Ale zbude do konce roku 2012 dalších osmnáct měsíců pro nového žadatele? V různém stadiu příprav či realizace je už 1660 investorů komplexní rekonstrukce paneláků. Nebudou situaci komplikovat tím, že z nějaké příčiny odstoupí?
Zateplovat s fondem má obrovskou výhodu nejen díky finanční pomoci. Přísný kontrolní systém nedovolí zateplení ošidit. To je ovšem velké riziko samostatné investice. Už v minulosti se leckde zateplovalo neodborně a nedostatečně. Snad se to firmy s prací pro Zelenou úsporám konečně naučily.
Čestmír Klos
neděle 12. září 2010
Vlastimil Vondruška zkouší vlastní divadelní hru v Divadle u Hasičů
Oblíbený spisovatel historických románů a detektivek Vlastimil Vondruška zkouší vlastní divadelní hru v Divadle u Hasičů.
Divadelní hru Gaudeamus konšelé aneb o potulných hercích, režisérovi a jedné radnici Vlastimil Vondruška napsal spisovatel a publicista , který ji také v pražském Divadle u Hasičů režíruje. Premiéra je plánována na 4. října. O svých zkušenostech s autorstvím divadelních her a nově také s režií napsal pro čtenáře www.divadlo.cz krátkou prózu:
Divadelní hru Gaudeamus konšelé aneb o potulných hercích, režisérovi a jedné radnici Vlastimil Vondruška napsal spisovatel a publicista , který ji také v pražském Divadle u Hasičů režíruje. Premiéra je plánována na 4. října. O svých zkušenostech s autorstvím divadelních her a nově také s režií napsal pro čtenáře www.divadlo.cz krátkou prózu:
Gaudeamus konšelé aneb „Yes, we can“
Jsem především romanopisec. Přesto jsem od mládí pošilhával po prknech, která znamenají svět. Jenže to jsem netušil, že nad těmi prkny se jako všemohoucí bůh vznáší režisér. Má první divadelní hra byla fraška s detektivní zápletkou o lásce katovky a studenta vyhozeného z bohosloveckého semináře. Odehrává se v časech císaře Rudolfa II. Text obdržel Režisér. Okamžitě se chopil pera, aby text zdokonalil. Především bylo podle jeho názoru nutno dodat hře společenské závažnosti. A tak v rámci svého uměleckého pnutí vymyslel, že katovka bude protestantka a student bohosloví katolík. Ideální konflikt doby císaře Rudolfa II. Jsem vzpurný. Hru jsem stáhl, režiséra vyměnili a nakonec se fraška hrála. Nebyla sice společensky závažná, ale diváci se bavili.
Myslel jsem si, že tahle zkušenost byla jen výjimkou, skvrnou na čistém štítu Thalie. Nebyla. Obdobně jsem dopadl v tvorbě filmové. Scénář jsem napsal podle jedné ze svých celkem úspěšných knih. Příběh v té knize není špatný. Ovšem to bylo zřejmě jen mé autorské zdání. Režisér odhalil řadu slabin, chopil se pera a začal přepisovat. Jedna ze stěžejních scén románu se odehrává na hradní věži. Ve filmu někde pod hradbami. Asi proto, že se točilo na jednom z několika mála našich středověkých hradů, které nemají věž. A to nemluvím o dějových přílepcích, které si v ničem nezadají s legislativní tvorbou našich zákonodárců.
Ani tehdy jsem nezatrpkl. Podle velkého vzoru poručíka Goodbodyho z Ryanova románu Jak jsem vyhrál válku jsem kráčel s optimismem vpřed, abych překonával příkoří světa a dobyl nakonec kýženou metu. Tou byla některá z pražských divadelních scén. Několik jsem obeslal, ale navzdory žánrové bohatosti oněch divadel jsem se dozvěděl, že můj námět jaksi nezapadá do příslušného dramaturgického plánu a těžko by se pro něj hledali diváci. Pražští diváci prý nechtějí hru z české minulosti a už vůbec ne veselou. Jeden z uměleckých ředitelů jistého renomovaného divadla mi po pravdě řekl, že jako autor z Kocourkova nemohu psát pro pražské scény. Ani tehdy jsem nezatrpkl.
Námět jsem přenesl na papír a tak vznikla hra Gaudeamus konšelé. Ustanovil jsem se svým producentem a začal přemýšlet, jak hru realizovat. To už jsem věděl, že mám jen jednu možnost, aby divák zhlédl hru tak, jak jsem ji napsal. Pročetl jsem si text a snažil se představit, jak by měla vypadat na scéně. V duchu jiného Goodbodyovského idealisty jsem si řekl: „Yes, we can,“ a svěřil si režii. Logicky proto zní podtitul hry „o potulných hercích, režisérovi a jedné radnici“.
Je to úsměvný, laskavý, ale současně nesporně aktuální příběh, který se odehrává kdesi v renesanci. Do města přijíždějí potulní herci a zpěváci, aby zde sehráli svůj kus Dialogy o lásce. Konšelé ovšem chtějí, aby hráli o moudrosti radnice. Proto se režie potulných herců ujme sám purkmistr a do hlavní role obsadí písaře. S herci začnou rozebírat obsah hry i život a záhy se ukáže, že moudrost radnice není zdaleka tak zářivá, jak by si konšelé přáli. Hra je o svobodě a lásce na straně jedné a hlouposti a nadutosti na straně druhé. Podobnost se současností je opravdu jen náhodná.
Než jsem hru začal psát, mnohokrát jsme o stylu podobného představení diskutovali s Petrem Traxlerem, s nímž máme své zábavné pořady o středověku a jezdíme s nimi po vlastech českých, moravských i slezských. V autě na přecpaných dálnicích a městských obchvatech se vždycky semele možné i nemožné. Petr kdysi vystupoval ve slavném představení Kantor Barnabáš a žáci darebáci s panem Miroslavem Horníčkem a vyprávěl mi, jak hra vznikala a co si říkali v zákulisí. A během jeho vyprávění se začala rodit podoba hry Gaudeamus konšelé.
Humor pana Horníčka byl laskavý, moudrý a chytrý. V žádném případě nemíním být epigonem, ostatně by to ani nešlo, protože pan Horníček byl génius. Ale díky němu jsem si vytvořil určité mantinely, v nichž by se měla má hra pohybovat. I když je hra Gaudeamus konšelé dílo z jiné doby a pro jiné publikum, filozofie laskavého humoru je nadčasová. Uvidíme, jak se mi to podaří. Premiéra je v Divadle u Hasičů začátkem října 2010.
čtvrtek 26. srpna 2010
Jak vyprázdnit pojem škola
Týdeník EURO, 31–32/2010,strana 80
Školství
Jak vyprázdnit pojem škola
Než začneme provádět reformy, musíme zjistit, co je vzdělání
Značná část finančních prostředků a energie věnovaných na školství a jeho reformu se promrhá, pokud společnost ztratí ze zřetele, že vzdělání mladých lidí je neinstrumentální činností, jež má hodnotu sama o sobě. Současní reformátoři školství si vůbec nekladou otázku, co vzdělání, škola či univerzita jsou. Školské reformy jsou proto jen důsledkem aplikace nereflektovaných ideologických předpokladů.
Obsáhlý esej
To je ústřední teze knihy Wasted: Why Education Isn’t Education (Promarněné šance. Proč vzdělání nevzdělává) profesora sociologie na Univerzitě v Kentu Franka Furediho. Ten v posledních deseti letech vydal sedm knih, které se zabývají například rodičovstvím (Paranoid Parenting – Paranoidní rodiče), rolí intelektuála ve společnosti či během války proti terorismu (Where Have All the Intellectuals Gone? – Kam se poděli všichni intelektuálové?, Invitation to Terror – Pobídka k terorismu). Jeho poslední kniha Promarněné šance nenechá nikoho chladným. Buď člověka bojovně naladí proti reformním orgiím školských expertů, nebo naopak zapříčiní, že ji znechuceně odloží jako konzervativní propagandu. Propojuje Furediho zájem o výchovu dětí a o roli vzdělanosti a kultury v dnešní společnosti a stejně jako ostatní jeho knihy je napsaná živě a čtivě. Objevují se v ní názory, které v současné debatě o školství a vzdělání nutí k zamyšlení.
Její největší slabinou je, že se Furedi zřejmě nemohl rozhodnout, nebo se rozhodl polovičatě, o čem by měla být. Na jedné straně je evidentní jeho intelektuální zájem postihnout, co vzdělání je či jak funguje autorita. Na druhé straně pak stojí kritika reformních opatření britské vlády, různých expertních skupin a publikací o reformách školství. Ani jeden z těchto aspektů však není dotažen do konce. Furedi sice uvádí několik myšlenek filozofů, jako je Hannah Arendtová (1906–1975), která kvůli svému židovskému původu musela v roce 1933 uprchnout z Německa do USA, Němec Jürgen Habermas (1929) či Angličan Michael Oakeshott (1901–1990), ale jeho kniha rozhodně není filozofickou úvahou o vzdělání a autoritě. Má-li kritizovat současná reformní opatření ve školství, postrádá vykazatelnost některých svých tvrzení. Furedi málokdy své teze dokládá odkazem na psychologický či sociologický výzkum. Podobně jako kniha rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti, která vyšla česky v roce 2008, je i Furediho publikace spíše obsáhlým esejem či pamfletem než kritickou studií.
České desatero
Pokud si myslíte, že uvedené ústřední teze knihy platí jen pro anglosaský svět – o mizerné úrovni amerického středního školství toho bylo napsáno více než dost – vzpomeňte si třeba na stížnosti a protesty vědců proti metodice hodnocení vědy a výzkumu. Anebo se podívejte na desatero školské reformy na webové stránce Ministerstva školství České republiky. Uvádí se v něm za prvé, že se žáci budou ve škole cítit příjemně a bezpečně, zažívat radost z učení. Za druhé žáci dostanou příležitost ukázat, co umějí, v čem se zlepšují – to by se mělo odrazit v jejich hodnocení. Za třetí žáci získají nejen dobré znalosti, ale i chuť a dovednost učit se po celý život. Za čtvrté se žáci naučí poznávat svět v souvislostech a učivo maximálně využít ve svém budoucím životě. Za páté žáci budou dobře jazykově připravení na život a práci v současném propojeném světě. Za šesté se žáci naučí pracovat s různými zdroji informací. Za sedmé žáci budou umět žít a jednat s ostatními lidmi. Za osmé se žáci naučí jednat samostatně a rozhodovat se zodpovědně. Za deváté žáci budou pečovat o zdraví své i ostatních. A za desáté žáci zvládnou aktivně vstupovat do výuky i dění ve škole.
Česká škola by tedy především měla zajistit, aby se žák cítil spokojený, nikoli aby byl vzdělaný a osvojil si penzum znalostí, které mu zprostředkuje poznání kultury a společnosti, v níž žije a jejíž aktivní součástí by se měl stát. O znalostech se hovoří jen ve třetím bodě a okamžitě jsou upozaděny chutí a dovedností učit se celý život.
Útok na autoritu
Dle Furediho vedou podobné teze, jež obsahuje desatero české školské reformy, k likvidaci vzdělání a nakonec i k vyprázdnění pojmu „škola“. Sedmý, osmý a devátý bod desatera české školské reformy jsou symptomatické pro hlavní východisko knihy, jímž je krize autority dospělých. Furedi tvrdí, že je důsledkem představy o kontinuální proměně světa, na kterou musí školství reagovat neustálými reformami.
Autorita je dnes především chápána jako protiklad svobody – jako něco nedemokratického a zpátečnického. Dle mnoha reforem by autoritou ve škole neměl být učitel – měl by být pouhým sparing partnerem – ale žák, který se bude sám rozhodovat, co a kdy se chce, nebo nechce učit. Reformátoři a experti na školství pokrytecky zakrývají, že mluví-li o autoritě a svobodě dítěte, sami jsou těmi, kdo přichází s hodnotami, které si má student osvojit.
Aktuální trendy a politické vlivy
Dospělí či jejich podstatná, neosvícená většina jsou vždy představiteli starých pořádků, a proto je třeba, aby škola pod vedením osvícených reformátorů převzala i všechny socializující úkoly. V důsledku toho se nyní budou žáci ve školách učit, jak žít a jednat s ostatními lidmi, zodpovědně a samostatně se rozhodovat a pečovat o své zdraví. Předpokládá se totiž, že nikdo jiný než škola je to nenaučí.
Možná zbude málo času na matematiku či dějepis. Protože to však jsou pro většinu žáků frustrující předměty, které mezi ně jen vnášejí „nespravedlivé“ dělení na nadané a méně nadané, nebude to velká škoda. Prostřednictvím důrazu na socializující funkci školy na úkor vzdělávací se učební plán otvírá všem aktuálním trendům a politickým vlivům. V důsledku toho pak školství kolabuje, protože nemůže všem těmto trendům a vlivům dostát.
Antiintelektuální sklony
Furedi nepochybuje, že konceptům, jako je „celoživotní vzdělávání“ či „věk vzdělanosti“, dominuje ekonomická soutěž. A také pedagogika, která systematicky snižuje význam vědění a vzdělání. Nadšenci pro takzvanou „společnost vědění“ málokdy uvažují o obsahu vědění a vzdělávání. Jejich lhostejnost nepřekvapuje, protože je nezajímá obsah vzdělání, nýbrž účely, ke kterým je lze využít.
Dle Furediho a podobně i Liessmanna jsou pro „věk vzdělanosti“ a „společnost vědění“ příznačné silné protiakademické sklony. V tomto ohledu lze v českém prostředí připomenout pokus o likvidaci Akademie věd ČR či snahu o instrumentalizaci univerzitního vzdělání. Hodnotu vzdělání nejvíce degraduje „společnost vědění“, protože je chápe jen jako nástroj k dosažení ekonomických cílů. Vzdělání proto dnes není ničím jiným než taktikou, která má být použita k obecnějšímu cíli, jímž jsou ekonomické inovace. Příkladem problematické reformy je dle Furediho takzvaný všem přístupný učební plán. Ten by měl být nejen všem otevřený, ale měl by i každému dodat pocit začlenění a úspěchu. Proto reformátoři a zastánci přístupného či otevřeného učení často odsuzují a kritizují tradiční předměty jako formu sociálního vyloučení. Paradoxně se dnes nižší očekávání ohledně intelektuálních schopností dětí začíná nazývat „rozšíření konceptu vzdělání“.
Zpochybnění obsahu
V tomto ohledu Furedi souhlasí se závěry poslední knihy Diany Ravitchové The Death and Life of the Great American School System (Smrt a život velkolepého amerického školského systému) z letošního roku. Ravitchová se americkému školství věnuje celou svou vědeckou kariéru a je stejně jako Furedi kritická k rozvíjení schopností studentů na úkor akademických disciplín. Zpochybňuje mnoho reformních přístupů ke vzdělání a přiznává, že největším problémem je nedostatek vzdělaných učitelů. Ten je dle ní důsledkem celého systému reforem, který vzdělání ze škol odstraňuje.
Antiintelektualismus a odpor k akademickým předmětům vede dle Furediho k pragmatickému až svévolnému přístupu k obsahu učení. Důsledkem je, že čím více společnost investuje do vzdělání a očekává od škol a univerzit, tím méně vyžaduje od svých studentů. Školy a univerzity se sice snaží, aby žáci byli spokojení, ale odstranění substanciálního vzdělání je připravuje o seberealizaci a úspěch v získávání znalostí a překonávání překážek v učení. Vzdělání povzbuzuje představivost a otvírá dětem oči, představuje jim důležité myšlenky a nápady. Uvádí mladé lidi do tradice kultury a dodává jim sebedůvěru, že svému životu mohou rozumět a dát mu smysl. O to vše se dle Furediho připravíme, pokud budeme nadále fetišizovat změnu a považovat vzdělání za pouhý nástroj k dosažení vyššího příjmu.
WASTED: WHY EDUCATION ISN’T EDUCATING
(Promarněné šance. Proč vzdělání nevzdělává)
AUTOR Frank Furedi
VYDAL Continuum Londýn 2009
ROZSAH 246 stran
Jakub Jirsa
odborný asistent, katedra filozofie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Školství
Jak vyprázdnit pojem škola
Než začneme provádět reformy, musíme zjistit, co je vzdělání
Značná část finančních prostředků a energie věnovaných na školství a jeho reformu se promrhá, pokud společnost ztratí ze zřetele, že vzdělání mladých lidí je neinstrumentální činností, jež má hodnotu sama o sobě. Současní reformátoři školství si vůbec nekladou otázku, co vzdělání, škola či univerzita jsou. Školské reformy jsou proto jen důsledkem aplikace nereflektovaných ideologických předpokladů.
Obsáhlý esej
To je ústřední teze knihy Wasted: Why Education Isn’t Education (Promarněné šance. Proč vzdělání nevzdělává) profesora sociologie na Univerzitě v Kentu Franka Furediho. Ten v posledních deseti letech vydal sedm knih, které se zabývají například rodičovstvím (Paranoid Parenting – Paranoidní rodiče), rolí intelektuála ve společnosti či během války proti terorismu (Where Have All the Intellectuals Gone? – Kam se poděli všichni intelektuálové?, Invitation to Terror – Pobídka k terorismu). Jeho poslední kniha Promarněné šance nenechá nikoho chladným. Buď člověka bojovně naladí proti reformním orgiím školských expertů, nebo naopak zapříčiní, že ji znechuceně odloží jako konzervativní propagandu. Propojuje Furediho zájem o výchovu dětí a o roli vzdělanosti a kultury v dnešní společnosti a stejně jako ostatní jeho knihy je napsaná živě a čtivě. Objevují se v ní názory, které v současné debatě o školství a vzdělání nutí k zamyšlení.
Její největší slabinou je, že se Furedi zřejmě nemohl rozhodnout, nebo se rozhodl polovičatě, o čem by měla být. Na jedné straně je evidentní jeho intelektuální zájem postihnout, co vzdělání je či jak funguje autorita. Na druhé straně pak stojí kritika reformních opatření britské vlády, různých expertních skupin a publikací o reformách školství. Ani jeden z těchto aspektů však není dotažen do konce. Furedi sice uvádí několik myšlenek filozofů, jako je Hannah Arendtová (1906–1975), která kvůli svému židovskému původu musela v roce 1933 uprchnout z Německa do USA, Němec Jürgen Habermas (1929) či Angličan Michael Oakeshott (1901–1990), ale jeho kniha rozhodně není filozofickou úvahou o vzdělání a autoritě. Má-li kritizovat současná reformní opatření ve školství, postrádá vykazatelnost některých svých tvrzení. Furedi málokdy své teze dokládá odkazem na psychologický či sociologický výzkum. Podobně jako kniha rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti, která vyšla česky v roce 2008, je i Furediho publikace spíše obsáhlým esejem či pamfletem než kritickou studií.
České desatero
Pokud si myslíte, že uvedené ústřední teze knihy platí jen pro anglosaský svět – o mizerné úrovni amerického středního školství toho bylo napsáno více než dost – vzpomeňte si třeba na stížnosti a protesty vědců proti metodice hodnocení vědy a výzkumu. Anebo se podívejte na desatero školské reformy na webové stránce Ministerstva školství České republiky. Uvádí se v něm za prvé, že se žáci budou ve škole cítit příjemně a bezpečně, zažívat radost z učení. Za druhé žáci dostanou příležitost ukázat, co umějí, v čem se zlepšují – to by se mělo odrazit v jejich hodnocení. Za třetí žáci získají nejen dobré znalosti, ale i chuť a dovednost učit se po celý život. Za čtvrté se žáci naučí poznávat svět v souvislostech a učivo maximálně využít ve svém budoucím životě. Za páté žáci budou dobře jazykově připravení na život a práci v současném propojeném světě. Za šesté se žáci naučí pracovat s různými zdroji informací. Za sedmé žáci budou umět žít a jednat s ostatními lidmi. Za osmé se žáci naučí jednat samostatně a rozhodovat se zodpovědně. Za deváté žáci budou pečovat o zdraví své i ostatních. A za desáté žáci zvládnou aktivně vstupovat do výuky i dění ve škole.
Česká škola by tedy především měla zajistit, aby se žák cítil spokojený, nikoli aby byl vzdělaný a osvojil si penzum znalostí, které mu zprostředkuje poznání kultury a společnosti, v níž žije a jejíž aktivní součástí by se měl stát. O znalostech se hovoří jen ve třetím bodě a okamžitě jsou upozaděny chutí a dovedností učit se celý život.
Útok na autoritu
Dle Furediho vedou podobné teze, jež obsahuje desatero české školské reformy, k likvidaci vzdělání a nakonec i k vyprázdnění pojmu „škola“. Sedmý, osmý a devátý bod desatera české školské reformy jsou symptomatické pro hlavní východisko knihy, jímž je krize autority dospělých. Furedi tvrdí, že je důsledkem představy o kontinuální proměně světa, na kterou musí školství reagovat neustálými reformami.
Autorita je dnes především chápána jako protiklad svobody – jako něco nedemokratického a zpátečnického. Dle mnoha reforem by autoritou ve škole neměl být učitel – měl by být pouhým sparing partnerem – ale žák, který se bude sám rozhodovat, co a kdy se chce, nebo nechce učit. Reformátoři a experti na školství pokrytecky zakrývají, že mluví-li o autoritě a svobodě dítěte, sami jsou těmi, kdo přichází s hodnotami, které si má student osvojit.
Aktuální trendy a politické vlivy
Dospělí či jejich podstatná, neosvícená většina jsou vždy představiteli starých pořádků, a proto je třeba, aby škola pod vedením osvícených reformátorů převzala i všechny socializující úkoly. V důsledku toho se nyní budou žáci ve školách učit, jak žít a jednat s ostatními lidmi, zodpovědně a samostatně se rozhodovat a pečovat o své zdraví. Předpokládá se totiž, že nikdo jiný než škola je to nenaučí.
Možná zbude málo času na matematiku či dějepis. Protože to však jsou pro většinu žáků frustrující předměty, které mezi ně jen vnášejí „nespravedlivé“ dělení na nadané a méně nadané, nebude to velká škoda. Prostřednictvím důrazu na socializující funkci školy na úkor vzdělávací se učební plán otvírá všem aktuálním trendům a politickým vlivům. V důsledku toho pak školství kolabuje, protože nemůže všem těmto trendům a vlivům dostát.
Antiintelektuální sklony
Furedi nepochybuje, že konceptům, jako je „celoživotní vzdělávání“ či „věk vzdělanosti“, dominuje ekonomická soutěž. A také pedagogika, která systematicky snižuje význam vědění a vzdělání. Nadšenci pro takzvanou „společnost vědění“ málokdy uvažují o obsahu vědění a vzdělávání. Jejich lhostejnost nepřekvapuje, protože je nezajímá obsah vzdělání, nýbrž účely, ke kterým je lze využít.
Dle Furediho a podobně i Liessmanna jsou pro „věk vzdělanosti“ a „společnost vědění“ příznačné silné protiakademické sklony. V tomto ohledu lze v českém prostředí připomenout pokus o likvidaci Akademie věd ČR či snahu o instrumentalizaci univerzitního vzdělání. Hodnotu vzdělání nejvíce degraduje „společnost vědění“, protože je chápe jen jako nástroj k dosažení ekonomických cílů. Vzdělání proto dnes není ničím jiným než taktikou, která má být použita k obecnějšímu cíli, jímž jsou ekonomické inovace. Příkladem problematické reformy je dle Furediho takzvaný všem přístupný učební plán. Ten by měl být nejen všem otevřený, ale měl by i každému dodat pocit začlenění a úspěchu. Proto reformátoři a zastánci přístupného či otevřeného učení často odsuzují a kritizují tradiční předměty jako formu sociálního vyloučení. Paradoxně se dnes nižší očekávání ohledně intelektuálních schopností dětí začíná nazývat „rozšíření konceptu vzdělání“.
Zpochybnění obsahu
V tomto ohledu Furedi souhlasí se závěry poslední knihy Diany Ravitchové The Death and Life of the Great American School System (Smrt a život velkolepého amerického školského systému) z letošního roku. Ravitchová se americkému školství věnuje celou svou vědeckou kariéru a je stejně jako Furedi kritická k rozvíjení schopností studentů na úkor akademických disciplín. Zpochybňuje mnoho reformních přístupů ke vzdělání a přiznává, že největším problémem je nedostatek vzdělaných učitelů. Ten je dle ní důsledkem celého systému reforem, který vzdělání ze škol odstraňuje.
Antiintelektualismus a odpor k akademickým předmětům vede dle Furediho k pragmatickému až svévolnému přístupu k obsahu učení. Důsledkem je, že čím více společnost investuje do vzdělání a očekává od škol a univerzit, tím méně vyžaduje od svých studentů. Školy a univerzity se sice snaží, aby žáci byli spokojení, ale odstranění substanciálního vzdělání je připravuje o seberealizaci a úspěch v získávání znalostí a překonávání překážek v učení. Vzdělání povzbuzuje představivost a otvírá dětem oči, představuje jim důležité myšlenky a nápady. Uvádí mladé lidi do tradice kultury a dodává jim sebedůvěru, že svému životu mohou rozumět a dát mu smysl. O to vše se dle Furediho připravíme, pokud budeme nadále fetišizovat změnu a považovat vzdělání za pouhý nástroj k dosažení vyššího příjmu.
WASTED: WHY EDUCATION ISN’T EDUCATING
(Promarněné šance. Proč vzdělání nevzdělává)
AUTOR Frank Furedi
VYDAL Continuum Londýn 2009
ROZSAH 246 stran
Jakub Jirsa
odborný asistent, katedra filozofie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
pátek 23. července 2010
Prvotřídní služba české kultuře
Týdeník EURO, 27–28/2010, strana 96
Informační technologie
Prvotřídní služba české kultuře
Namísto křiku, že se krade, bychom se měli snažit, aby Google Books fungovaly víc a lépe
Kultura, a zejména literatura, to má v české společnosti těžké. V Česku totiž převládá názor, že většina práce v kultuře je v podstatě zájmovou činností vykonávanou z vnitřní potřeby a pro radost – tedy zadarmo.
Podivíni
Sehnat například peníze na vydávání literárního časopisu není žádná legrace. S honoráři za překlad krásné literatury je to podobné. Nelze se proto divit nakladatelům, že za ně neplatí víc, jestliže na malém českém trhu sotva přežívají. A platí to i pro vzdělávání. Ten, kdo učí na základní škole nebo přednáší na univerzitě, je podivínem, který to nejspíš dělá, „aby mohl nasírat malý smrady“ dle hrdinky slavného románu Raymonda Queneaua Zazi v metru. A v důsledku toho jako by nikoho nepřekvapovalo, že za to skoro žádné peníze nejsou.
Kulturu bereme a konzumujeme jako samozřejmost. A divíme se, když za ni máme platit. Těžko přijímáme, že by se někdo měl takovým nedůstojným zaměstnáním živit. Bublina okolo nedávno v Česku spuštěných Google Books je podobného druhu. Přesněji řečeno, jde o Google Book Search, což se v českém rozhraní vyhledávače nebo g-mailu zobrazuje jako Knihy Google.
Složitý problém
Googlovský vyhledávač, e-mail a nově i mobil sice každý rád používá, ale okolo Google Books se strhl rozruch. U nás pravděpodobně jen proto, že se v USA a jinde ve světě začali nakladatelé bouřit, že Google scanováním a dáváním knih k dispozici porušuje jejich autorská práva. Problém je složitý a zabývají se jím soudy. Zajímavé na české vzpouře proti Google Books je zejména to, že křičí nakladatelé. Přitom u nás je situace jiná než v USA nebo jinde v Evropě. V Česku autorská práva zůstávají autorovi (spisovateli, překladateli), s nímž nakladatel podepisuje smlouvu o jejich postoupení – nejčastěji na pět let. Po uplynutí této doby může autor s textem naložit, jak chce. Prodat jej jinému nakladateli, vyvěsit na internetu či sám šířit.
Naopak v USA je zavedenou praxí, že práva na tvorbu daného spisovatele patří literárnímu agentovi, ve Francii zase většinou nakladateli. A to napořád – 70 let po jeho smrti. Důvod pokřiku zahraničních nakladatelů dobře popsal Paulo Coelho v článku Digitální média jako přítel spisovatelů. Zdůvodňuje v něm, jak je i pro něho jako světoznámého autora důležité nabídnout čtenáři svá díla na internetu. Zmiňuje i důležitou vizi: „Díky novým produktům, jako jsou Kindle, Nook a Sony Reader, případně různé aplikace pro iPhone a Blackberry, dá dnes autor přednost elektronickým formátům a nakladatelé stejně jako nahrávací společnosti se od té chvíle stanou postradatelnými.“
Nemístné pobouření
Český pes je však zakopán ještě jinde. Čeští autoři jsou na tom o to hůř, že i oni patří k obci podivných lidí pracujících v kultuře. Tito se konkrétně snaží živit psaním knih. A až na několik výjimek se jen tím uživit nedokážou. Český knižní trh je malý, a ačkoli možná rádi knihy čteme a zachraňujeme jimi vánoční nákupy, představa, že si někdo vydělává psaním, leckoho pobuřuje.
A podobně pobuřuje, že by se nějaký tajemný Google měl ujmout všech světových informací. To zavání švindlem! Někdo se nevhodně obohacuje! Mimo jiné na skvělých českých autorech, kterým jsme však ještě před chvílí upírali právo na pořádný honorář a jimž český nakladatel za práva na šíření jejich textu slušně nezaplatí. A pokud už knihu vydá, není k sehnání. „Zatracený Google“ ji však dokáže nabídnout všem. A nic za to nechce. Peníze si totiž umí sehnat jinde. Spisovateli to vyjde skoro nastejno. Také se tím neuživí, ale s vyhledávačem Googlu má aspoň větší šanci, že jeho knížku čtenáři vůbec najdou.
Mylné zvěsti
Mým záměrem není vysmívat se kličkám právních sporů. A rozhodně bych se nechtěla podílet na tom, že třeba někdo někomu ubližuje. Jen je třeba vidět, že služba Googlu je užitečná a že ji v takovém rozsahu dosud nikdo nenabídl. Možná bychom namísto závisti a křiku, že se krade, měli hledat způsob, jak zařídit, aby Google Books fungovaly ještě víc a lépe. Možná bychom mohli uznat, že aktivita Googlu je dobrá a originální. Nabízí prvotřídní službu, ať tedy vydělává, jak umí.
Všechny alarmující zvěsti, že Google dělá něco nepřípustného, jsou mylné. Googlovské „knihy“ fungují jako běžný autorský či předmětový katalog kterékoli knihovny. Má však určitá vylepšení. Google Book Search je vlastně klasický vyhledávač, ale neprohledává webové stránky, nýbrž katalog knih. Jeho službou je, že načte výpis publikací, jejich konkrétní vydání, obsah, někdy krátkou ukázku, odkazy na recenze a související webové stránky a vědecké práce. Přímo ke čtení – ale nikdy ne k tištění či stahování – nabízí jen díla, na něž se nevztahuje autorské právo. Jinak se objeví jen několikařádkový fragment. Pokud lze knihu ještě koupit, objeví se i odkazy na internetová knihkupectví. A obavy, že se Google stává orwellovským Velkým bratrem? Bezpečnostní kamery v obchodech, na parkovištích a na silnicích nebo třeba mobilní operátor toho o nás vědí mnohem víc.
Nemohu se zbavit dojmu, že Google pro českou kulturu dělá víc, než sami svedeme.
Jovanka Šotolová
překladatelka
Informační technologie
Prvotřídní služba české kultuře
Namísto křiku, že se krade, bychom se měli snažit, aby Google Books fungovaly víc a lépe
Kultura, a zejména literatura, to má v české společnosti těžké. V Česku totiž převládá názor, že většina práce v kultuře je v podstatě zájmovou činností vykonávanou z vnitřní potřeby a pro radost – tedy zadarmo.
Podivíni
Sehnat například peníze na vydávání literárního časopisu není žádná legrace. S honoráři za překlad krásné literatury je to podobné. Nelze se proto divit nakladatelům, že za ně neplatí víc, jestliže na malém českém trhu sotva přežívají. A platí to i pro vzdělávání. Ten, kdo učí na základní škole nebo přednáší na univerzitě, je podivínem, který to nejspíš dělá, „aby mohl nasírat malý smrady“ dle hrdinky slavného románu Raymonda Queneaua Zazi v metru. A v důsledku toho jako by nikoho nepřekvapovalo, že za to skoro žádné peníze nejsou.
Kulturu bereme a konzumujeme jako samozřejmost. A divíme se, když za ni máme platit. Těžko přijímáme, že by se někdo měl takovým nedůstojným zaměstnáním živit. Bublina okolo nedávno v Česku spuštěných Google Books je podobného druhu. Přesněji řečeno, jde o Google Book Search, což se v českém rozhraní vyhledávače nebo g-mailu zobrazuje jako Knihy Google.
Složitý problém
Googlovský vyhledávač, e-mail a nově i mobil sice každý rád používá, ale okolo Google Books se strhl rozruch. U nás pravděpodobně jen proto, že se v USA a jinde ve světě začali nakladatelé bouřit, že Google scanováním a dáváním knih k dispozici porušuje jejich autorská práva. Problém je složitý a zabývají se jím soudy. Zajímavé na české vzpouře proti Google Books je zejména to, že křičí nakladatelé. Přitom u nás je situace jiná než v USA nebo jinde v Evropě. V Česku autorská práva zůstávají autorovi (spisovateli, překladateli), s nímž nakladatel podepisuje smlouvu o jejich postoupení – nejčastěji na pět let. Po uplynutí této doby může autor s textem naložit, jak chce. Prodat jej jinému nakladateli, vyvěsit na internetu či sám šířit.
Naopak v USA je zavedenou praxí, že práva na tvorbu daného spisovatele patří literárnímu agentovi, ve Francii zase většinou nakladateli. A to napořád – 70 let po jeho smrti. Důvod pokřiku zahraničních nakladatelů dobře popsal Paulo Coelho v článku Digitální média jako přítel spisovatelů. Zdůvodňuje v něm, jak je i pro něho jako světoznámého autora důležité nabídnout čtenáři svá díla na internetu. Zmiňuje i důležitou vizi: „Díky novým produktům, jako jsou Kindle, Nook a Sony Reader, případně různé aplikace pro iPhone a Blackberry, dá dnes autor přednost elektronickým formátům a nakladatelé stejně jako nahrávací společnosti se od té chvíle stanou postradatelnými.“
Nemístné pobouření
Český pes je však zakopán ještě jinde. Čeští autoři jsou na tom o to hůř, že i oni patří k obci podivných lidí pracujících v kultuře. Tito se konkrétně snaží živit psaním knih. A až na několik výjimek se jen tím uživit nedokážou. Český knižní trh je malý, a ačkoli možná rádi knihy čteme a zachraňujeme jimi vánoční nákupy, představa, že si někdo vydělává psaním, leckoho pobuřuje.
A podobně pobuřuje, že by se nějaký tajemný Google měl ujmout všech světových informací. To zavání švindlem! Někdo se nevhodně obohacuje! Mimo jiné na skvělých českých autorech, kterým jsme však ještě před chvílí upírali právo na pořádný honorář a jimž český nakladatel za práva na šíření jejich textu slušně nezaplatí. A pokud už knihu vydá, není k sehnání. „Zatracený Google“ ji však dokáže nabídnout všem. A nic za to nechce. Peníze si totiž umí sehnat jinde. Spisovateli to vyjde skoro nastejno. Také se tím neuživí, ale s vyhledávačem Googlu má aspoň větší šanci, že jeho knížku čtenáři vůbec najdou.
Mylné zvěsti
Mým záměrem není vysmívat se kličkám právních sporů. A rozhodně bych se nechtěla podílet na tom, že třeba někdo někomu ubližuje. Jen je třeba vidět, že služba Googlu je užitečná a že ji v takovém rozsahu dosud nikdo nenabídl. Možná bychom namísto závisti a křiku, že se krade, měli hledat způsob, jak zařídit, aby Google Books fungovaly ještě víc a lépe. Možná bychom mohli uznat, že aktivita Googlu je dobrá a originální. Nabízí prvotřídní službu, ať tedy vydělává, jak umí.
Všechny alarmující zvěsti, že Google dělá něco nepřípustného, jsou mylné. Googlovské „knihy“ fungují jako běžný autorský či předmětový katalog kterékoli knihovny. Má však určitá vylepšení. Google Book Search je vlastně klasický vyhledávač, ale neprohledává webové stránky, nýbrž katalog knih. Jeho službou je, že načte výpis publikací, jejich konkrétní vydání, obsah, někdy krátkou ukázku, odkazy na recenze a související webové stránky a vědecké práce. Přímo ke čtení – ale nikdy ne k tištění či stahování – nabízí jen díla, na něž se nevztahuje autorské právo. Jinak se objeví jen několikařádkový fragment. Pokud lze knihu ještě koupit, objeví se i odkazy na internetová knihkupectví. A obavy, že se Google stává orwellovským Velkým bratrem? Bezpečnostní kamery v obchodech, na parkovištích a na silnicích nebo třeba mobilní operátor toho o nás vědí mnohem víc.
Nemohu se zbavit dojmu, že Google pro českou kulturu dělá víc, než sami svedeme.
Jovanka Šotolová
překladatelka
úterý 20. července 2010
Soumrak humoru
Týdeník EURO, 27–28/2010, strana 91
Náboženství
Soumrak humoru
Univerzita v íránském Šírázu zakázala hlasitý smích jako projev neislámského chování
V britském televizním programu politických skečů „Not The Nine O´clock News“ si v roce 1982 Rowan Atkinson (později proslulý jako Mr. Bean), vychutnal tento vtip ve formě komentáře k snímku muslimů klečících uprostřed ulice v modlitbách: „V Íránu pokračuje pátrání po Chomejního kontaktních čočkách.“ To byla zlatá éra náboženského humoru.
Irský komik Dave Allen si nenechával ujít žádnou příležitost šťouchnout si do katolické církve vtípky jako toto kázaní Ježíšovo: „Kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem. – Mámo, okamžitě ten kámen polož.“
Židovskými vtipy utahujícími si z rabínů, proroků a Mojžíše se to jen hemžilo. Od:
„Chceš moje přikázání? ptá se Bůh Mojžíše. – Za kolik? ptá se Mojžíš. – Zadarmo. – Tak to jo, dej mně jich deset.“ Po: „Proč nás Mojžíš vláčel 40 let po poušti? – Tak dlouho mu to trvalo, než našel plácek, kde není žádná ropa.“
Kolega z francouzského vysílání BBC, alžírský Berber sám sebe označující za pokleslého muslima, nás při svém kuskusu a tagině hojně zapíjenými vínem bavíval takovýmto islámským humorem: „Povídá si Bůh v nebi s Mojžíšem, Ježíšem, Konfuciem a Buddhou a najednou se ho někdo zeptá: A kde je Mohamed? – Jo, vidíš, málem jsem zapomněl, odpovídá Bůh a volá: Mohamede, pět káv, prosím.“
Britští Indové začínali psát televizní komedie utahující si z pobožnosti svých rodičů. Bestellerem v knihkupectví byly tehdy sbírky anekdot afghánského emigranta a učitele sufismu Idríse Šáha o středověkém muslimském vtipálkovi mulláhovi Nasruddinovi. Představoval ho jako guru učení sufismu, nadlehčené, moudré a tvůrčí formy islámu, která byla starší než sám islám a do islámu se vstřebala, aby jej změkčovala a nadlehčovala. Četlo se to skoro jako židovské anekdoty a islám se tehdy jevil jako každé jiné náboženství – schopný humoru.
Po Rushdiem utrum
A pak najednou v roce 1988 přišel šok – „a joke too far“ – Salmana Rushdieho se Satanskými verši. Tedy šok nebyla ta jeho kniha – do atmosféry anglosaské literatury zcela zapadající – nýbrž nečekaná reakce muslimů nejprve britských a pak celosvětových pod velením ajatolláha Chomejního vyhlašujícího trest smrti Rushdiemu za rouhačství. Rushdie fatvu sice zatím přežívá, ale odskákalo to již několik jeho nakladatelů a překladatelů.
„Islám není žádná sranda,“ vysvětlil Chomejní celému světu, aby už nikdo nebyl na pochybách. Tento výrok se stal jedním z jeho nejslavnějších citátů. A všelijací imámové a mulláhové se začali předhánět v boji proti humoru a dobré náladě, o nichž, pravda, nenašli v celém koránu ani zmínku a dokonce ani náznak, že by Prorok (mír s ním), velevážný muž, se někdy něčemu zasmál. Porůznu začali tu a tam zakazovat nejen malování, ale taky divadlo, zpěv, tanec a postupně všechno, co by zavánělo neislámskou „frivolitou“.
Nic tak úplně nového to v náboženství není. Ortodoxní rabíni zakazovali tanec smíšených pohlaví. Díky tomu se nám dochovaly chasidské chlapské skupinové tance. A taky pár anekdot. Jako tahle, v níž rabín zakazuje novomanželům spolu tančit na vlastní svatbě: „Ale rabíne,“ nedají se, „smíme souložit?“ – „No to, samozřejmě doma, naopak musíte.“ – „Vleže?“ – „Jasně, vleže.“ – „A vsedě taky?“ „No vsedě, jistě.“ – „A vstoje?“ – „Tak vstoje to určitě ne, to byste mohli spolu začít tančit.“
Jak vážně muslimové Chomejního zákaz srandy berou, se ukázalo v kauze s dánskými karikaturami proroka Mohameda. A svět se začal z humoru třást strachem. V roce 2008 BBC zcenzurovala komikovi Benu Eltonovi citát starého známého přísloví o Mohamedovi a hoře ze strachu, že by je někdo mohl pokládat za protiislámský vtip. Britský parlament málem schválil na žádost muslimských organizací zákaz zesměšňování náboženství. Rowan Atkinson proti němu vedl kampaň s varováním: „Když se nám zakáže dělat si srandu z náboženství, brzy to bude znamenat konec srandy vůbec.“
A nemýlil se, už je to tady. Průkopníkem je univerzita v íránském Šírázu, která v květnu zakázala hlasitý smích jako projev neislámského chování spolu s pestrým oblékáním, lakováním nehtů, líčením tváře a vysokými podpatky. Její iniciativy se hned chopilo ministerstvo vnitra, jež na celostátní zákaz podobných „neislámštin“ věnuje sumu zvící půl druhé miliardy dolarů – v rámci „léčení kulturních a společenských nešvarů“.
A na ty vtipálky, kteří by se ještě i tomuto chtěli smát, si už brzy posvítí jadernou energií pro mírové účely.
Benjamin Kuras
spisovatel, spolupracovník redakce
Náboženství
Soumrak humoru
Univerzita v íránském Šírázu zakázala hlasitý smích jako projev neislámského chování
V britském televizním programu politických skečů „Not The Nine O´clock News“ si v roce 1982 Rowan Atkinson (později proslulý jako Mr. Bean), vychutnal tento vtip ve formě komentáře k snímku muslimů klečících uprostřed ulice v modlitbách: „V Íránu pokračuje pátrání po Chomejního kontaktních čočkách.“ To byla zlatá éra náboženského humoru.
Irský komik Dave Allen si nenechával ujít žádnou příležitost šťouchnout si do katolické církve vtípky jako toto kázaní Ježíšovo: „Kdo je bez hříchu, ať hodí první kamenem. – Mámo, okamžitě ten kámen polož.“
Židovskými vtipy utahujícími si z rabínů, proroků a Mojžíše se to jen hemžilo. Od:
„Chceš moje přikázání? ptá se Bůh Mojžíše. – Za kolik? ptá se Mojžíš. – Zadarmo. – Tak to jo, dej mně jich deset.“ Po: „Proč nás Mojžíš vláčel 40 let po poušti? – Tak dlouho mu to trvalo, než našel plácek, kde není žádná ropa.“
Kolega z francouzského vysílání BBC, alžírský Berber sám sebe označující za pokleslého muslima, nás při svém kuskusu a tagině hojně zapíjenými vínem bavíval takovýmto islámským humorem: „Povídá si Bůh v nebi s Mojžíšem, Ježíšem, Konfuciem a Buddhou a najednou se ho někdo zeptá: A kde je Mohamed? – Jo, vidíš, málem jsem zapomněl, odpovídá Bůh a volá: Mohamede, pět káv, prosím.“
Britští Indové začínali psát televizní komedie utahující si z pobožnosti svých rodičů. Bestellerem v knihkupectví byly tehdy sbírky anekdot afghánského emigranta a učitele sufismu Idríse Šáha o středověkém muslimském vtipálkovi mulláhovi Nasruddinovi. Představoval ho jako guru učení sufismu, nadlehčené, moudré a tvůrčí formy islámu, která byla starší než sám islám a do islámu se vstřebala, aby jej změkčovala a nadlehčovala. Četlo se to skoro jako židovské anekdoty a islám se tehdy jevil jako každé jiné náboženství – schopný humoru.
Po Rushdiem utrum
A pak najednou v roce 1988 přišel šok – „a joke too far“ – Salmana Rushdieho se Satanskými verši. Tedy šok nebyla ta jeho kniha – do atmosféry anglosaské literatury zcela zapadající – nýbrž nečekaná reakce muslimů nejprve britských a pak celosvětových pod velením ajatolláha Chomejního vyhlašujícího trest smrti Rushdiemu za rouhačství. Rushdie fatvu sice zatím přežívá, ale odskákalo to již několik jeho nakladatelů a překladatelů.
„Islám není žádná sranda,“ vysvětlil Chomejní celému světu, aby už nikdo nebyl na pochybách. Tento výrok se stal jedním z jeho nejslavnějších citátů. A všelijací imámové a mulláhové se začali předhánět v boji proti humoru a dobré náladě, o nichž, pravda, nenašli v celém koránu ani zmínku a dokonce ani náznak, že by Prorok (mír s ním), velevážný muž, se někdy něčemu zasmál. Porůznu začali tu a tam zakazovat nejen malování, ale taky divadlo, zpěv, tanec a postupně všechno, co by zavánělo neislámskou „frivolitou“.
Nic tak úplně nového to v náboženství není. Ortodoxní rabíni zakazovali tanec smíšených pohlaví. Díky tomu se nám dochovaly chasidské chlapské skupinové tance. A taky pár anekdot. Jako tahle, v níž rabín zakazuje novomanželům spolu tančit na vlastní svatbě: „Ale rabíne,“ nedají se, „smíme souložit?“ – „No to, samozřejmě doma, naopak musíte.“ – „Vleže?“ – „Jasně, vleže.“ – „A vsedě taky?“ „No vsedě, jistě.“ – „A vstoje?“ – „Tak vstoje to určitě ne, to byste mohli spolu začít tančit.“
Jak vážně muslimové Chomejního zákaz srandy berou, se ukázalo v kauze s dánskými karikaturami proroka Mohameda. A svět se začal z humoru třást strachem. V roce 2008 BBC zcenzurovala komikovi Benu Eltonovi citát starého známého přísloví o Mohamedovi a hoře ze strachu, že by je někdo mohl pokládat za protiislámský vtip. Britský parlament málem schválil na žádost muslimských organizací zákaz zesměšňování náboženství. Rowan Atkinson proti němu vedl kampaň s varováním: „Když se nám zakáže dělat si srandu z náboženství, brzy to bude znamenat konec srandy vůbec.“
A nemýlil se, už je to tady. Průkopníkem je univerzita v íránském Šírázu, která v květnu zakázala hlasitý smích jako projev neislámského chování spolu s pestrým oblékáním, lakováním nehtů, líčením tváře a vysokými podpatky. Její iniciativy se hned chopilo ministerstvo vnitra, jež na celostátní zákaz podobných „neislámštin“ věnuje sumu zvící půl druhé miliardy dolarů – v rámci „léčení kulturních a společenských nešvarů“.
A na ty vtipálky, kteří by se ještě i tomuto chtěli smát, si už brzy posvítí jadernou energií pro mírové účely.
Benjamin Kuras
spisovatel, spolupracovník redakce
neděle 18. července 2010
Těžké časy liberálů
Týdeník EURO, 27–28/2010, strana 40
Společnost
Těžké časy liberálů
Klasický liberál Gerhard Schwarz se dožívá 60 let, lidí, jako je on, je však v Evropě málo
Skoro se mi nechce věřit, že se – vždy nesmírně mladistvě vypadající – Gerhard Schwarz dožívá už 60 let. Je to sice hezký a do jisté míry i důstojný věk, v němž v dobách minulých člověk už většinou začínal svůj život zpomalovat a rekapitulovat. V době dnešní je to však stále zcela plnohodnotný střední věk. V případě Gerharda Schwarze je to moc dobře, protože lidí jeho typu je – zejména v současné velmi neliberální Evropě – strašně málo. A já toho od něho v budoucnu očekávám ještě mnoho.
Nejsem znalcem detailů jeho života ani díla, a proto hned v úvodu uvedu, s čím si ho spojuji. Je to
– jeho nesmírně důležitá a tolik potřebná redakční a publikační činnost v deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ). V mimořádně kvalitních, ale bohužel už asi posledních liberálních novinách, které ještě v Evropě existují (minimálně v německém jazyce, ale asi vůbec);
– jeho hluboká znalost ekonomické teorie. Zejména její jedné subdisciplíny, kterou je teorie komparativních ekonomických systémů. Ta mu umožnila být jedním z mála, kdo od samého počátku dobře chápal složitost transformačního období, v němž v zemích, jako je Česká republika, docházelo k radikálnímu přechodu od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice a měl vzácné porozumění pro originální cestu, kterou jsme tehdy, na počátku devadesátých let, v naší zemi zvolili;
– jeho důsledný a hluboce promyšlený klasický liberalismus, který ještě zesiluje prostředí, ve kterém žije, unikátnost švýcarských dějin i unikátnost postavení Švýcarska v dnešní centralizované a přeregulované Evropě;
– členství nás obou v Mont Pelerin Society, které nám dává dobrý důvod o sobě vědět a čas od času se potkávat. Blízká je mi i jeho činnost v dalších institucích – ve Friedrich A. von Hayek Gesellschaft, jejímž je předsedou, ve švýcarské Progress Foundation, jejímž je místopředsedou (a jejíž Prognos Preis jsem v roce 1995 dostal i já). Spojuje nás i to, že jsme byli oba v Německu vyznamenáni velmi hodnotnou Ludwig Erhard Preis (on v roce 1996, já v roce 1993). Spojují nás právě jména, jako je von Hayek a Ludwig Erhard, ale i některá další.
Defenziva klasického liberalismu
Právě teď, na počátku 21. století, je třeba o všech těchto tématech intenzivně hovořit, neboť nic z toho, co zastává Schwarz (a spolu s ním i já), není většinovým názorem. Klasický liberalismus se opět – navzdory nadějím, které byly spojeny s ukončením jeho opaku, velmi neliberálního komunismu – dostal v současnosti do viditelné defenzivy. Jakkoli jsme čekali opak, pád komunismu klasický liberalismus a jeho pozici v soudobé západní společnosti nijak neposílil. Spíše ji, jakkoli to může znít paradoxně, oslabil. A pozoruhodné (a vlastně spíše smutné) je, že „tichá“ ztráta ambicí a elánu, ke které došlo pár let po pádu komunismu, nebyla žádným ze zbývajících velkých liberálů explicitně diskutována. Že by i oni uvěřili ve Fukuyamův „konec historie“?
Velikost, síla a tím i nebezpečnost komunismu – podobně jako tomu bylo v případě nacismu – motivovaly všechny, kterým byla svoboda nade vše, k mimořádné intelektuální aktivitě. To dalo prostor mnoha velikánům skutečného liberalismu (v evropském slova smyslu) – od Ludwiga Misese a Hayeka k Miltonu Friedmanovi – aby právě tomu věnovali svá zásadní díla. To jistě motivovalo i Schwarze.
Tato fáze dějinného vývoje však skončila. Navíc se vytratila všeobecná ostražitost. Po pádu komunismu se většině lidí začalo zdát, že už jsou v jakémsi trvalém bezpečí a že už ani starý dobrý klasický liberalismus není zapotřebí. Vědomě, či nevědomě přijali teze neliberálů, že klasický liberalismus je zastaralý a nemoderní a přežitkem minulosti. Uvěřili také v něco zcela ahistorického. Uvěřili, že lidstvo vstoupilo do nové, dosud neznámé etapy. Začali věřit v deideologizaci politiky a v „informační“ či „vědomostní“ společnost (a strašně se zlobí, když jim připomínám, že i Brežněv velmi podobně věřil ve vědecko-technickou revoluci, určitě mnohem spíše než v komunismus samý). Začali věřit v konec dějin, respektive v konec ideologie. Schwarz ví, že to je strašlivý omyl, který se brzy vymstí.
Neliberální upořádání
Tyto stále větší prostor a podporu získávající většinové postoje vedou k postupnému vytváření nové varianty huxleyovského „brave new world“ směřujícího k nové (či spíše staronové) formě neliberálního společenského uspořádání. V politické oblasti vládne socialismus (možná – přesněji – neosocialismus či sociáldemokratismus), jakkoli se jeho dnešní ideologové za toto nemoderní slovo stydí, a proto se skrývají za moderně znějícími etiketami, jako je „ekologická a sociálně tržní společnost“. Tato ideologie – zejména ve svém současném francouzsko-německém provedení – za svého největšího nepřítele nikoli náhodou považuje právě kapitalismus a trh (a spolu s nimi i klasický liberalismus).
V ekonomice (i ekonomii) opět začalo dominovat mírně renovované keynesiánství (ve své evropské soziale Marktwirtschaftsvariante i ve svém americkém, dnes obamovském Verpackung). V mezinárodních vztazích je stále více potlačován stát a jeho suverenita a vítězí evropský komunitarismus (jako zvlášť úspěšná odnož různých globalizačních doktrín). Jakýkoli náznak úsilí toho či onoho státu o posílení vlastní suverenity je označován za nacionalismus. Výrazně posiluje celosvětová víra v něco natolik absurdního, jako je global governance.
V ideologii (a mezi velkými sekulárními náboženstvími) je v módě environmentalismus, který se v průběhu posledních dvou desetiletí přeměnil v největší – protože líbivější než cokoli jiného – ohrožení lidské svobody a ji doprovázející prosperity. Ve filozofickém myšlení vládne zničující relativismus, opovrhování racionalitou, postmodernistická nesouvztažnost uvažování a nekonzistentnost myšlení. K tomu všemu má Gerhard Schwarz co říci a je důležité, že to říká a že to říci umí. Věřím, že se – stejně jako já – nebojí přihlásit ke kapitalismu, ke konzervativnímu myšlení a k tradičním evropským hodnotám. A že jsou mu všechny varianty socialismu a modernistického či postmodernistického myšlení cizí.
To, že jsme se v západním světě znovu dostali do tohoto výrazně neliberálního uspořádání, není náhoda nebo nějaký historický omyl. Dokonce si myslím, že víme, proč se to stalo. Za rozhodující příčinu považuji to, že je už nejméně dvacet let ono hrubé, totalitární potlačení svobody minulostí, že se už všichni do jisté míry uspokojili a že proto v dnešní době skutečnou svobodu téměř nikdo nehájí. Vypadá to, respektive někteří se to tak snaží prezentovat, jako by šlo o pouhé malichernosti a hnidopišství. Proč vadí povinné helmy na cyklistiku a lyžování? Proč vadí zákaz kouření? Proč vadí povinné výměny žárovek za údajně úspornější (ale hůře svítící)? Proč vadí povinné očkování proti prasečí chřipce? Vždyť je to přece pro dobro všech. I těch, kteří to ještě nevědí.
Úpadek vzdělání
V současném velmi ztrivializovaném uvažování o lidské společnosti hraje rozhodující roli schématicky – a proto zcela špatně – pojatá dichotomie protikladů totalita–svoboda. Lidé jako Schwarz dobře vědí, že zůstat u toho nejen nestačí, ale že to může být i velmi nebezpečné. Jsou i jiná ohrožení svobody než hrubá síla, koncentrační tábory a gulagy. Netotalita ještě ani zdaleka není svobodou.
I nepochopení tohoto rozdílu má své příčiny. Základním důvodem nepochopení podstaty skutečné svobody na straně jedné a příčin a důsledků dramatického úbytku víry ve svobodu a individuální odpovědnost na straně druhé je – vedle existence nominální svobody a relativního materiálního dostatku a z toho vyplývající absence strachu z jeho ztráty – neuvěřitelná povrchnost a pohodlnost současného myšlení.
K té významně přispívá špatná kvalita modernisticky, respektive postmodernisticky pojatého vzdělání, vedoucí k neexistenci vzdělání hlubšího a vyváženého, které – alespoň u vzdělaných lidí – dříve existovalo. Podstatným způsobem to všechno ovlivňuje i všemocná mediální popkultura. Obojí je spojeno s nedostatkem pokory vyplývajícím ze ztráty víry v cokoli, co přesahuje jedince, a s převládnutím kultury ničím nebrzděné tolerance k téměř jakémukoli chování tohoto od nejrůznějších „okovů“ osvobozeného jedince, které se odehrává při nikým nezpochybňované apoteóze současné permisivní společnosti. A opět – permisivnost není svoboda.
Problém vzdělání se týká všech stupňů škol, ale největší význam má to, že svůj původní univerzální charakter ztratilo školství vysoké. Namísto svého skutečného poslání se věnuje produkci úzce zaměřených, jen parciálně vzdělaných specialistů a navíc se stále rychleji přeměňuje v továrnu na výrobu diplomů a titulů i pro ty, kteří si je sice nezaslouží, ale jež dnešní módní „vědomostní“ a evropsky harmonizovaná, tedy nivelizovaná společnost (a ekonomika) vyžadují. Proto jsou změkčovaná všechna v minulosti existující kritéria.
K úpadku vzdělání vede sama inflace vysokých škol, ke které dochází pod líbivým kvazidemokratickým heslem „každý člověk vysokoškolákem“. Stalo se politicky nekorektním a téměř skandálním vyslovit zjevnou pravdu, že lidé nejsou stejní a že na svět nepřicházejí stejně nadaní. Ze stejného důvodu není možné k této nadprodukci vysokých škol „vyprodukovat“ potřebný počet vysokoškolských učitelů, i když právě ti jsou pravou podstatou školství jako takového. Je smutné, že to málokoho trápí a že důsledky dnešních nebezpečných nivelizačních procesů nejsou doceňovány. Na to jsme my, kteří jsme prožili půl století v komunismu, velmi citliví.
Mediokracie
Klíčovou roli při prohlubování a zesilování těchto procesů hraje mediální popkultura a zejména její nejviditelnější složka – televize. Ta nahradila slovo obrazem. Důsledkem je, že přemýšlení (které se děje ve slovech) vystřídalo dívání se. Většina lidí se stala už jen pouhým divákem světa okolo sebe a pasivním předmětem vlastního osudu. Není o světě seriózně informována, je mystifikována a manipulována. V nekonečné záplavě internetových dat se ztratila informace, která však je pro racionální rozhodování člověka nezbytná. (Chtělo by se mi nyní rozvíjet úvahu, že data nejsou informace a že informace nejsou věděním a vědomostmi, ale to by mne vedlo někam úplně jinam.)
Mediální a politický mainstream vykazují v některých směrech nevídanou jednotu. Zatímco v klasickém věku liberální demokracie byla média obvykle v opozici vůči establishmentu, dnes vidíme něco úplně jiného. Politici přejímají mediální katastrofické scénáře (například globální oteplování) a politiku jim přizpůsobují. Stejně média propagandisticky podporují vlády (například stále hlubší integraci Evropské unie) a manipulují občany k nekritickému přijímání velmi sporných politických rozhodnutí a trendů. Ve svorné jednotě nám představují svět jako na jedné straně dějiště neustálých hrozeb a na druhé jako prostor, v němž je možné pouze jediné správné řešení.
Katastrofa před našima očima denně střídá katastrofu, a když se mediálně vyčerpá, nahradí ji další. Dnes už si sotvakdo vzpomene na šílenství okolo takzvané nemoci šílených krav, při níž se vybíjela a likvidovala celá stáda, aniž byl zaznamenán jediný prokázaný případ přenosu této nemoci na člověka. Takzvaná ptačí chřipka pak zopakovala tentýž scénář v chovech drůbeže. O nedávné hysterii okolo „prasečí“ chřipky ani nemluvě. Tam už i Světová zdravotnická organizace (WHO) změnila svá dosavadní pravidla, aby ji naprosto nezodpovědně mohla prohlásit za pandemii.
Ničím jiným nebyl ani poplach a „uzavření nebe nad Evropou“ během výbuchu sopky Eyjafjallajökull na Islandu. Na světě jsou na různých místech činné mohutnější sopky, ale ještě nikdy nebyl kvůli tomu omezen hustý letecký provoz na půlce kontinentu. Vše má vedle všeobecného strašení ještě jeden pozoruhodný společný jmenovatel – obrovské přesuny financí z veřejných zdrojů k soukromým firmám. Ani tento zjevný fakt však investigativní média kupodivu nezajímá. Taková jednota propagandistického a manipulativního spoluhráčství hlavního politického a mediálního proudu je známá jen z totalitních diktatur – někteří z nás si ji ještě dobře pamatují. Mediokracie se stává postmoderní alternativou k demokracii.
Podobně destruktivní procesy se odehrávají i v politice a v politickém myšlení. Politici již dávno neusilují nejen o obranu „velkých“ idejí, ale rezignovali i na hledání a artikulaci nejvyššího společného jmenovatele zájmů občanských skupin, které zastupují nebo by aspoň zastupovat měli. Namísto toho se soustřeďují na mediální obrazy, symboly a emoce v jediném skutečném a autentickém zájmu, který lze dnes v politice vysledovat. Tím je zájem o znovuzvolení, které je prostředkem pro mocenský, respektive ekonomický vliv pro konkrétní osobní či úzce skupinový prospěch určitých politických spoluhráčů.
Znovuzrození Keynese
Velmi zřetelné je to i v ekonomice a v ekonomickém myšlení. Zatímco v politice byly extrémy 20. století – nacismus a komunismus – víceméně opuštěny a nikdo je dnes už nehájí, v ekonomice je tomu jinak. Většina lidí přijala krizi dvacátých a třicátých let minulého století jako definitivní důkaz neudržitelnosti dosavadní formy kapitalismu.
Ve třicátých letech vznikla – jako reakce na tuto krizi – scientistně se tvářící doktrína, která byla zformulována nikoli outsiderem, ale jednou z výrazných osobností tehdejšího establishmentu ekonomické vědy (univerzita v Cambridge), kulturní sféry (skupina londýnské Bloomsbury), hospodářské politiky (významné funkce na klíčových mezinárodních konferencích po první i druhé světové válce) Johnem Maynardem Keynesem. A této líbivé, snadno pochopitelné a snadno politicky uchopitelné doktríně bylo uvěřeno.
Keynes svým geniálním citem vystihl společenskou poptávku. Podařilo se mu dostatečně přesvědčivě dezinterpretovat kapitalismus (a karikaturou významného klasického ekonoma Jeana-Baptisty Saye i celou dosavadní ekonomickou vědu) a vnutit ekonomům, politikům i médiím, že jedinou budoucností kapitalismu je razantní vstup státu do ekonomiky formou rozsáhlých „státních výdajů“, které budou doplňovat inherentně nedostatečnou „efektivní poptávku“ nestátní sféry ekonomiky – nás všech v roli spotřebitelů či investorů. Keynes otázku selhání trhu dramaticky „přehrával“ a otázku selhání státu si vůbec nekladl.
Vítězství keynesiánství, respektive na něm založené hospodářské politiky států vyspělého Západu, mělo fatální následky. Srovnáme-li podíl státních výdajů na HDP v roce 1930 a v roce 2000, rozdíl je enormní. Srovnáme-li míru zdanění, vidíme opět veliký rozdíl (a to bychom měli rok 1930 srovnávat spíše s rokem 1980, tedy se světem před Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou). Srovnáme-li výši státního dluhu, platí totéž. Srovnáme-li tehdejší a dnešní podíl sociálních příjmů na celkových příjmech, opět vidíme enormní rozdíl. Srovnáme-li počet státních úředníků, vidíme totéž. Srovnáme-li počet stránek legislativy, je to stejné.
Ozdravná krize
Krizím se zcela vyhnout nelze. Krize musejí být. Jsou ve své podstatě ozdravným procesem. Jsou nezbytnou a ničím nenahraditelnou likvidací neudržitelných ekonomických aktivit založených na předchozích chybných rozhodnutích. Není rozumné krize eliminovat umělým udržováním těchto aktivit za cenu obrovského zadlužování.
Krize dříve či později pomine. Dlouhodobá škoda vznikne právě instalací těchto rozsáhlých státních zákroků – makroekonomického i regulačního typu. Odpůrcům trhu se znovu podařilo vytvořit rozsáhlou nedůvěru k systému, ale tentokráte již nikoli ke kapitalismu volného trhu, k systému laissez-faire, ke kapitalismu Adama Smithe, Friedricha von Hayeka, Miltona Friedmana (jako tomu bylo před 70 až 80 lety), ale k vysoce regulovanému, postátněnému kapitalismu současnosti. Dnešní kritici se sice tváří, jako by dnešní systém regulován nebyl, jako by nebyl státem nesmírně ovlivňován, jako by opravdu šlo o systém typu „free market“, ale to není pravda. Současným socialistickým „vizionářům“ proto již nestačí Keynesova revoluce. Chtějí udělat revoluci další – trh ještě víc omezit.
Nahrála jim současná světová finanční a ekonomická krize, která je nepochybně větší než krize posledních desetiletí. Nezpůsobil ji trh. Tato konkrétní krize vznikla ambiciózními iracionálními zásahy státu do úrokových sazeb a do rozsahu nabídky peněz v USA, doprovázenými špatně koncipovanou státní regulací finanční sféry. Jako řešení vnucují další potlačování a deformování trhu, které jej v podstatě vyřazuje ze hry. Trh přestává být – a to je něco, co jsme si dostatečně uvědomili za komunismu – považován za autonomní systém a mění se v nástroj politiků. Nevěřím svým očím – ač jsme více než dvacet let po pádu komunismu – když se setkávám s výroky, jako je „ekonomika musí sloužit lidem“ (hlavní heslo jednoho z posledních světových ekonomických fór v Davosu) či „finanční systém ve službě lidstva“ (nadpis projevu jednoho z prezidentů zemí EU na velké mezinárodní finanční konferenci). Nejhorší je, že nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a Paul Krugman ve svých akademicky vypadajících textech říkají něco velmi podobného.
Nejsem si jist, zda to všechno kapitalismus a zejména trh přežije. Trh buď je, nebo není. Trh není nástrojem, což si chtěli myslet centrální plánovači, přestože i oni pochopili, že to úplně bez něj nejde. Proto jej chtěli používat. Trh však k používání není. Stejně je i nabídka zboží a služeb výsledkem fungování trhu, není něčím „vedle“ trhu. Bez trhu žádná produkce zboží a služeb být nemůže. Vyloučit budoucí krize dalšími zásahy do trhu proto nelze. Je možné trh zničit. A zejména v Evropě už od toho nejsme daleko.
Byrokratická unifikace
Narůstající problémy vidíme všude okolo sebe a není třeba se dívat daleko. Nás v Evropě, a zejména nás, kteří jsme prožili a snažili se opravdu pochopit tragickou éru komunismu a vyvodit z ní hlubší závěry, více než všeobecně známý fakt, že to byla hrůzná totalitní diktatura, musí dnes nejvíce zajímat, co se právě teď děje v EU a s ní. O tomto tématu jsem toho v posledních letech vyslovil i napsal i v německém jazyce dost. Zmínil bych zejména projevy v Evropském parlamentu (únor 2009), na Bertelsmannsforum (v duben 2008), v Bochumi (únor 2009), vystoupení v Pasově (září 2009), ale zejména svou nedávnou Europa–Rede v Berlíně (duben 2010).
Můj názor na evropský vývoj je poměrně jasný, často publikovaný, a tudíž známý. Proto přidám jen několik jednoduchých tezí. Jak jsem řekl v dubnu 2010 v Berlíně, nezastávám názor: „je mehr Europa, desto besser“ (čím více Evropy, tím lépe), „je tiefer wir integrieren, desto mehr gewinnen wir“ (čím více se budeme integrovat, tím více získáme) „je mehr der Staat in Europa zu Gunsten der europäischen Institutionen unterdrückt wird, desto besser“ (čím více bude potlačen evropský stát ve prospěch evropských institucí, tím lépe). Jsem přesvědčen, že pokračovat v tomto směru pozitivní budoucnost Evropy nezaručí. Další mou tezí je, že je třeba Evropu a její historickou evoluci respektovat, nikoli ji chtít právě teď naším pyšným rozumem konstruovat. To jsme se naučili od Hayeka (a Misese) a dnes a denně se přesvědčujeme, že i na tento respekt dnešní Evropa zapomněla.
Vím, že s evropským vývojem mají nemalé problémy i dnešní evropští liberálové, z čehož cítím velký smutek. Zdá se mi, že vývoj v Evropě v něčem podceňují a v něčem naopak přeceňují. Vypadá to, že příliš dlouho věřili – nebo snad chtěli věřit, že v EU dominují liberalizační procesy, tedy otevírání se, volný pohyb přes hranice, rušení různých bariér tohoto pohybu. To už dávno není pravda. Do určité míry to snad byla pravda v první fázi vytváření evropské integrace po druhé světové válce. Od té doby se evropská integrace už dávno přeměnila v jiný projekt, v unifikaci. Tato unifikace neznamená liberalizaci, ale harmonizaci velmi neliberálních politik a rychlé narůstání demokratického deficitu.
Obecně je pravdou, že slovo integrace má – na rozdíl od slova dezintegrace – pozitivní konotaci. Mnoho evropských liberálů chtělo věřit, že evropská integrace znamená oslabování státu. Mysleli tím svého domácího státu a považovali to za pozitivní vývoj. Nedocenili, že nový – od kontroly občana mnohem vzdálenější – evropský stát je ve své podstatě ještě značně horší. „Liberalizační“ přínos současné fáze evropské integrace je proto mnohem menší než její přínos v opačném směru.
Stát je nejdůležitější
Další problém, který dnes v Evropě vidím, je nepokorný a pyšný konstruktivismus bruselských politiků a jejich ideologů, který se více a více střetává s realitou. Dnešní Evropa je nesmírně složitým konglomerátem historických nánosů, racionálních i neracionálních komplexů a předsudků, různých zatěžujících dějinných zkušeností, ale také zcela legitimních a výrazně se lišících zájmů jednotlivců i celých národů, které žijí v Evropě, a států, jež Evropu tvoří. Pohybovat se po tomto terénu bez respektu k jeho křehkosti a zranitelnosti je projevem politické slepoty a hluchoty, což v sobě skrývá veliká rizika.
Protože si to velmi silně uvědomuji, je moje pozice v natolik ostrém protikladu s dobovou módou. Proto chci zcela jiné institucionální uspořádání EU. Pokud bych měl svůj pohled krátce v několika větách shrnout a zůstat přitom u normativního výroku, musel bych říci, že chci Evropu na bázi intergovernmentalismu čili na minimu supranacionalismu. Chci Evropu, která bude založená na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států, nikoli shora uměle organizovanou „domovinu“ všech Evropanů. Zejména však chci občanství jako výchozí princip uspořádání jakéhokoli lidského společenství, ve kterém je možné svobodně žít. Tím se také Evropa až dosud od zbytku světa nejvíce lišila. Vytvořit občanství na úrovni kontinentu však nelze. To může autenticky existovat jen na úrovni přirozených státních útvarů. Právě tuto svou tezi považuji za zcela klíčovou.
Můj ostrý postoj k těmto věcem pramení kromě jiného z mých osobních zkušeností s komunismem, ve kterém jsem prožil více než dvě třetiny svého života. Komunistický režim rovnoprávnost a suverenitu států také popíral. Byl organizován shora, nikoli zdola. Princip občanství prakticky potlačil, neboť byl založen na internacionalismu, nikoli na respektu ke státu jako nutné a nenahraditelné výchozí entitě jakéhokoli skutečně demokratického politického uspořádání. To u mne vytvořilo vysokou míru přecitlivělosti vůči jakémukoli náznaku podobných jevů. A právě tímto zkušeností zostřeným pohledem pozoruji dnešní EU a mnoho jevů, které považuji za mimořádně nebezpečné.
Ani to ještě není všechno. Rychle narůstající unifikace, harmonizace, standardizace a reglementace Evropy je jen jedním z prvků současného evropského vývoje. EU se v posledních letech zcela zásadně proměnila ještě jinak. Tuto změnu způsobilo velké rozšíření unie v prvním desetiletí 21. století. Z původních šesti států se EU rozšířila nejprve na dvanáct, pak na patnáct, po deseti letech na 25 a před třemi lety na 27 států.
Návrat ke staré Evropě
Dalo by se říci, že určitě původní šestice, ale snad i následná dvanáctka či patnáctka států byly do jisté míry (a s několika výjimkami) specifickou, relativně homogenní entitou, jasně vymezenou vůči ostatním evropským zemím. Díky tomu snad mohly dlouhodobě aspirovat na to, že vytvoří zvláštní kvazistátní celek, který by – eventuálně – mohl být dalšími a dalšími „lisabonskými“ smlouvami postupně sjednocován a centralizován. Přijetí prvních středo- a východoevropských zemí v roce 2004 a pak i Rumunska a Bulharska do tohoto celku – a to nemohlo být nerealizováno, protože nebylo přijatelné a obhajitelné, aby se EU chovala jako uzavřený klub, jako něco výlučného a elitního – dalo EU téměř celokontinentální rozměr. Až na výjimky v postjugoslávském balkánském prostoru a v bývalém Sovětském svazu evropská sedmadvacítka dnes zahrnuje většinu zemí, které historicky patřily a patří k Evropě.
Tímto velkým rozšířením se EU a Evropa začínají překrývat a zdá se, že se nám touto cestou na scénu vrací stará Evropa se svými starými, historicky „prověřenými“ vzorci chování. Vedle oslabování členských států ve prospěch bruselského centra, vedle do stále více věcí zasahující centrální evropské vlády – což jsou procesy, které jsem si nikdy nepřál – se začíná pomalu, ale jistě obnovovat mocenské uspořádání, které na evropském kontinentě převládalo zejména v 19. století.
Dnešní evropskou politiku strategicky neformuluje nadnárodní bruselská byrokracie, jak to obvykle bývá (zdánlivě kriticky, protože kritizovat bruselskou byrokracii je „povoleno“) vykládáno, ale tradiční trio starých evropských velmocí – Německo, Francie a Velká Británie. Hlas Itálie, Španělska a Polska je mnohem slabší. A hlas ostatních členů téměř zanedbatelný. O tom, že má EU zůstat především mechanismem k prosazení vůle velmocí, svědčí i nedávné obsazování funkcí předsedy Evropské rady a takzvaného ministra zahraničí. Tyto posty vytvořila Lisabonská smlouva, která byla vydávaná za krok k politickému sjednocení Evropy. Není tomu tak. Herman van Rompuy a Catherine Ashtonová přímo symbolizují druhořadost, odvozenost a nesamostatnost bruselského centra vůči těžkým vahám německé, francouzské a britské domácí politiky. To je v naprostém protikladu k ambicím Lisabonské smlouvy.
Rusko a USA
V této „nové“ Evropě, vracející se ke svým metternichovským a bismarckovským kořenům, se – poněkud paradoxně – na své bývalé místo vrací i Rusko. Ukazuje se, že tradiční vzorce spojenectví, sfér vlivů a ekonomických zájmů nikdy úplně nepřestaly existovat. Právě to rehabilituje Rusko u jeho staletých tradičních evropských velmocenských spoluhráčů – především Německa – jako partnera, který má své legitimní zájmy, jež je třeba respektovat. Poté, co komunismus, který byl globální hrozbou a vymykal se tradičním evropským historickým souvislostem, přestal existovat a oslabené a zmenšené Rusko se znovu stalo mocností, jež má velmi srozumitelné mocenské zájmy, nestojí jeho spolupráci (včetně strategického dělení vlivových sfér) s dnešní EU nic v cestě. To však nechtějí pochopit některé země střední a východní Evropy, které se Ruska tradičně obávají.
Zdá se, že se na kontinentě – jako doplněk těchto procesů – zmenšuje prostor pro roli USA, kterým musely evropské mocnosti po druhé světové válce přenechat v Evropě dominantní pozici poté, co samy přestaly být mocnostmi prvního řádu. EU dnes staví na našem kontinentě před USA jakousi zvláštní bariéru a vytlačuje je z jejich dosavadních pozic. V tomto konceptu, který by se dal shrnout heslem „Evropa Evropanům“, má pro dnešní tvůrce evropské politiky větší význam Rusko než USA. Ani to není explicitně diskutováno, což je evidentní chyba, především viděno středoevropskýma očima.
Ignorování reality
Pochopení současných problémů Evropy výrazně komplikuje záměrné ignorování skutečnosti, že neexistuje žádná společná, Evropany přijatá a široce sdílená evropská identita a jeden evropský politický národ a že dominantní stále zůstávají přirozeně vzniklé a Evropany rozdělující identity národní. S nimi jsou spojeny nejen tradice a historické zkušenosti, ale i obavy, předsudky a antagonismy, které se projevují v rozdílných národních zájmech. Absence společné evropské identity znamená, že na evropské úrovni neexistuje dostatečně hluboká solidarita, kterou by občané jednotlivých zemí skutečně cítili. To je realita, ze které je nezbytné vycházet. Nelze ji obejít snahou o umělou regionalizaci Evropy, přenosem dalších a dalších kompetencí do Bruselu, novými smlouvami či legislativou, umělou centralizací a unifikací nebo byrokratickou a administrativní regulací.
Ignorování reality může snadno vést k tomu, že se po překročení určité meze EU – z uspořádání usmiřujícího staré konflikty a předcházejícího novým – stane prostorem stimulujícím nové vypjaté nacionalismy, nové národní antagonismy a konflikty. Různost národních identit, tradic, kultury, zvyků i historické zkušenosti vždy byla a je bohatstvím Evropy, ale současnost evropské integrace to vnímá jako problém nebo složitost tohoto historického terénu ignoruje. Proto zesiluje snaha podřídit všechny stránky života lidí v členských zemích EU jednotným pravidlům. Absence politických předpokladů a nemožnost vytvořit funkční demokratické mechanismy na celoevropské úrovni však vedou k tomu, že prohlubování a urychlování evropské integrace se stále více odehrává technokratickými a byrokratickými metodami za zády občanů. Příkladem je pochybné prosazení Lisabonské smlouvy.
Shodné názory
Zcela jinou dimenzi vystřízlivění z původních snů o společném evropském superstátě přináší dnešní ekonomická krize, která vedla ke krizi eura a eurozóny. Zřetelně ukazuje míru rizik a nákladů, které – zbytečně akcelerované a v každém případě předčasné – unifikační kroky přinesly pro velké i malé, bohaté i chudší členské země. Dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války.
Díváme-li se však pozorně, musíme si všimnout, že německou reakcí na tento „historický úspěch“ je spíše rozčarování a neochota nést náklady, které se od něj všeobecně očekávají. Jasně to ukazuje řecká dluhová krize a německé postoje k ní. Spíše než dalším integračním impulzem by se proto řecká dluhová krize mohla stát spouštěcím mechanismem k přehodnocování dosavadních integračních ambicí. Pokud by se to stalo, bylo by to určitě dobře. Pokud se nic nestane, tolik potřebné „přehodnocování“ nastane samo od sebe. Jak ukazuje příklad Řecka, samovolné procesy mohou mít velmi dramatický vývoj.
Aniž bych chtěl něco podsouvat Gerhardu Schwarzovi (natož, abych to s ním konzultoval), zdá se mi, že mnohé z toho, co jsem řekl, podobným nebo téměř stejným způsobem říká i on. Stejně se mu nelíbí současná politika. V NZZ 31. prosince 2008 napsal: „V politice vznikla podivná koalice vševědoucích moralistů, levicových ideologů, bouřlivých romantiků a oportunistických přisluhovačů, které spojuje víra v selhání trhu a liberalismu a touha po ráji plném dobrých lidí bez mrzkého mamonu.“
Podobně jako mě i jeho „znepokojuje rostoucí politický vliv intelektuálů duchovně spřízněných se socialismem“ – NZZ 15. srpna 2009. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2009 jsem řekl shromážděným významným světovým politikům do očí (na uzavřeném zasedání „world economic leaders“), že se víc bojím jimi navrhovaných státních intervencí a regulačních zásahů než krize samé. Proto mě potěšilo, když Schwarz podobným způsobem napsal o dva měsíce později, že jsme „v situaci, kdy lék je zhoubnější než nemoc“ – NZZ 3. dubna 2009). A to jsme spolu nekonzultovali.
Václav Klaus
prezident ČR
Společnost
Těžké časy liberálů
Klasický liberál Gerhard Schwarz se dožívá 60 let, lidí, jako je on, je však v Evropě málo
Skoro se mi nechce věřit, že se – vždy nesmírně mladistvě vypadající – Gerhard Schwarz dožívá už 60 let. Je to sice hezký a do jisté míry i důstojný věk, v němž v dobách minulých člověk už většinou začínal svůj život zpomalovat a rekapitulovat. V době dnešní je to však stále zcela plnohodnotný střední věk. V případě Gerharda Schwarze je to moc dobře, protože lidí jeho typu je – zejména v současné velmi neliberální Evropě – strašně málo. A já toho od něho v budoucnu očekávám ještě mnoho.
Nejsem znalcem detailů jeho života ani díla, a proto hned v úvodu uvedu, s čím si ho spojuji. Je to
– jeho nesmírně důležitá a tolik potřebná redakční a publikační činnost v deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ). V mimořádně kvalitních, ale bohužel už asi posledních liberálních novinách, které ještě v Evropě existují (minimálně v německém jazyce, ale asi vůbec);
– jeho hluboká znalost ekonomické teorie. Zejména její jedné subdisciplíny, kterou je teorie komparativních ekonomických systémů. Ta mu umožnila být jedním z mála, kdo od samého počátku dobře chápal složitost transformačního období, v němž v zemích, jako je Česká republika, docházelo k radikálnímu přechodu od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice a měl vzácné porozumění pro originální cestu, kterou jsme tehdy, na počátku devadesátých let, v naší zemi zvolili;
– jeho důsledný a hluboce promyšlený klasický liberalismus, který ještě zesiluje prostředí, ve kterém žije, unikátnost švýcarských dějin i unikátnost postavení Švýcarska v dnešní centralizované a přeregulované Evropě;
– členství nás obou v Mont Pelerin Society, které nám dává dobrý důvod o sobě vědět a čas od času se potkávat. Blízká je mi i jeho činnost v dalších institucích – ve Friedrich A. von Hayek Gesellschaft, jejímž je předsedou, ve švýcarské Progress Foundation, jejímž je místopředsedou (a jejíž Prognos Preis jsem v roce 1995 dostal i já). Spojuje nás i to, že jsme byli oba v Německu vyznamenáni velmi hodnotnou Ludwig Erhard Preis (on v roce 1996, já v roce 1993). Spojují nás právě jména, jako je von Hayek a Ludwig Erhard, ale i některá další.
Defenziva klasického liberalismu
Právě teď, na počátku 21. století, je třeba o všech těchto tématech intenzivně hovořit, neboť nic z toho, co zastává Schwarz (a spolu s ním i já), není většinovým názorem. Klasický liberalismus se opět – navzdory nadějím, které byly spojeny s ukončením jeho opaku, velmi neliberálního komunismu – dostal v současnosti do viditelné defenzivy. Jakkoli jsme čekali opak, pád komunismu klasický liberalismus a jeho pozici v soudobé západní společnosti nijak neposílil. Spíše ji, jakkoli to může znít paradoxně, oslabil. A pozoruhodné (a vlastně spíše smutné) je, že „tichá“ ztráta ambicí a elánu, ke které došlo pár let po pádu komunismu, nebyla žádným ze zbývajících velkých liberálů explicitně diskutována. Že by i oni uvěřili ve Fukuyamův „konec historie“?
Velikost, síla a tím i nebezpečnost komunismu – podobně jako tomu bylo v případě nacismu – motivovaly všechny, kterým byla svoboda nade vše, k mimořádné intelektuální aktivitě. To dalo prostor mnoha velikánům skutečného liberalismu (v evropském slova smyslu) – od Ludwiga Misese a Hayeka k Miltonu Friedmanovi – aby právě tomu věnovali svá zásadní díla. To jistě motivovalo i Schwarze.
Tato fáze dějinného vývoje však skončila. Navíc se vytratila všeobecná ostražitost. Po pádu komunismu se většině lidí začalo zdát, že už jsou v jakémsi trvalém bezpečí a že už ani starý dobrý klasický liberalismus není zapotřebí. Vědomě, či nevědomě přijali teze neliberálů, že klasický liberalismus je zastaralý a nemoderní a přežitkem minulosti. Uvěřili také v něco zcela ahistorického. Uvěřili, že lidstvo vstoupilo do nové, dosud neznámé etapy. Začali věřit v deideologizaci politiky a v „informační“ či „vědomostní“ společnost (a strašně se zlobí, když jim připomínám, že i Brežněv velmi podobně věřil ve vědecko-technickou revoluci, určitě mnohem spíše než v komunismus samý). Začali věřit v konec dějin, respektive v konec ideologie. Schwarz ví, že to je strašlivý omyl, který se brzy vymstí.
Neliberální upořádání
Tyto stále větší prostor a podporu získávající většinové postoje vedou k postupnému vytváření nové varianty huxleyovského „brave new world“ směřujícího k nové (či spíše staronové) formě neliberálního společenského uspořádání. V politické oblasti vládne socialismus (možná – přesněji – neosocialismus či sociáldemokratismus), jakkoli se jeho dnešní ideologové za toto nemoderní slovo stydí, a proto se skrývají za moderně znějícími etiketami, jako je „ekologická a sociálně tržní společnost“. Tato ideologie – zejména ve svém současném francouzsko-německém provedení – za svého největšího nepřítele nikoli náhodou považuje právě kapitalismus a trh (a spolu s nimi i klasický liberalismus).
V ekonomice (i ekonomii) opět začalo dominovat mírně renovované keynesiánství (ve své evropské soziale Marktwirtschaftsvariante i ve svém americkém, dnes obamovském Verpackung). V mezinárodních vztazích je stále více potlačován stát a jeho suverenita a vítězí evropský komunitarismus (jako zvlášť úspěšná odnož různých globalizačních doktrín). Jakýkoli náznak úsilí toho či onoho státu o posílení vlastní suverenity je označován za nacionalismus. Výrazně posiluje celosvětová víra v něco natolik absurdního, jako je global governance.
V ideologii (a mezi velkými sekulárními náboženstvími) je v módě environmentalismus, který se v průběhu posledních dvou desetiletí přeměnil v největší – protože líbivější než cokoli jiného – ohrožení lidské svobody a ji doprovázející prosperity. Ve filozofickém myšlení vládne zničující relativismus, opovrhování racionalitou, postmodernistická nesouvztažnost uvažování a nekonzistentnost myšlení. K tomu všemu má Gerhard Schwarz co říci a je důležité, že to říká a že to říci umí. Věřím, že se – stejně jako já – nebojí přihlásit ke kapitalismu, ke konzervativnímu myšlení a k tradičním evropským hodnotám. A že jsou mu všechny varianty socialismu a modernistického či postmodernistického myšlení cizí.
To, že jsme se v západním světě znovu dostali do tohoto výrazně neliberálního uspořádání, není náhoda nebo nějaký historický omyl. Dokonce si myslím, že víme, proč se to stalo. Za rozhodující příčinu považuji to, že je už nejméně dvacet let ono hrubé, totalitární potlačení svobody minulostí, že se už všichni do jisté míry uspokojili a že proto v dnešní době skutečnou svobodu téměř nikdo nehájí. Vypadá to, respektive někteří se to tak snaží prezentovat, jako by šlo o pouhé malichernosti a hnidopišství. Proč vadí povinné helmy na cyklistiku a lyžování? Proč vadí zákaz kouření? Proč vadí povinné výměny žárovek za údajně úspornější (ale hůře svítící)? Proč vadí povinné očkování proti prasečí chřipce? Vždyť je to přece pro dobro všech. I těch, kteří to ještě nevědí.
Úpadek vzdělání
V současném velmi ztrivializovaném uvažování o lidské společnosti hraje rozhodující roli schématicky – a proto zcela špatně – pojatá dichotomie protikladů totalita–svoboda. Lidé jako Schwarz dobře vědí, že zůstat u toho nejen nestačí, ale že to může být i velmi nebezpečné. Jsou i jiná ohrožení svobody než hrubá síla, koncentrační tábory a gulagy. Netotalita ještě ani zdaleka není svobodou.
I nepochopení tohoto rozdílu má své příčiny. Základním důvodem nepochopení podstaty skutečné svobody na straně jedné a příčin a důsledků dramatického úbytku víry ve svobodu a individuální odpovědnost na straně druhé je – vedle existence nominální svobody a relativního materiálního dostatku a z toho vyplývající absence strachu z jeho ztráty – neuvěřitelná povrchnost a pohodlnost současného myšlení.
K té významně přispívá špatná kvalita modernisticky, respektive postmodernisticky pojatého vzdělání, vedoucí k neexistenci vzdělání hlubšího a vyváženého, které – alespoň u vzdělaných lidí – dříve existovalo. Podstatným způsobem to všechno ovlivňuje i všemocná mediální popkultura. Obojí je spojeno s nedostatkem pokory vyplývajícím ze ztráty víry v cokoli, co přesahuje jedince, a s převládnutím kultury ničím nebrzděné tolerance k téměř jakémukoli chování tohoto od nejrůznějších „okovů“ osvobozeného jedince, které se odehrává při nikým nezpochybňované apoteóze současné permisivní společnosti. A opět – permisivnost není svoboda.
Problém vzdělání se týká všech stupňů škol, ale největší význam má to, že svůj původní univerzální charakter ztratilo školství vysoké. Namísto svého skutečného poslání se věnuje produkci úzce zaměřených, jen parciálně vzdělaných specialistů a navíc se stále rychleji přeměňuje v továrnu na výrobu diplomů a titulů i pro ty, kteří si je sice nezaslouží, ale jež dnešní módní „vědomostní“ a evropsky harmonizovaná, tedy nivelizovaná společnost (a ekonomika) vyžadují. Proto jsou změkčovaná všechna v minulosti existující kritéria.
K úpadku vzdělání vede sama inflace vysokých škol, ke které dochází pod líbivým kvazidemokratickým heslem „každý člověk vysokoškolákem“. Stalo se politicky nekorektním a téměř skandálním vyslovit zjevnou pravdu, že lidé nejsou stejní a že na svět nepřicházejí stejně nadaní. Ze stejného důvodu není možné k této nadprodukci vysokých škol „vyprodukovat“ potřebný počet vysokoškolských učitelů, i když právě ti jsou pravou podstatou školství jako takového. Je smutné, že to málokoho trápí a že důsledky dnešních nebezpečných nivelizačních procesů nejsou doceňovány. Na to jsme my, kteří jsme prožili půl století v komunismu, velmi citliví.
Mediokracie
Klíčovou roli při prohlubování a zesilování těchto procesů hraje mediální popkultura a zejména její nejviditelnější složka – televize. Ta nahradila slovo obrazem. Důsledkem je, že přemýšlení (které se děje ve slovech) vystřídalo dívání se. Většina lidí se stala už jen pouhým divákem světa okolo sebe a pasivním předmětem vlastního osudu. Není o světě seriózně informována, je mystifikována a manipulována. V nekonečné záplavě internetových dat se ztratila informace, která však je pro racionální rozhodování člověka nezbytná. (Chtělo by se mi nyní rozvíjet úvahu, že data nejsou informace a že informace nejsou věděním a vědomostmi, ale to by mne vedlo někam úplně jinam.)
Mediální a politický mainstream vykazují v některých směrech nevídanou jednotu. Zatímco v klasickém věku liberální demokracie byla média obvykle v opozici vůči establishmentu, dnes vidíme něco úplně jiného. Politici přejímají mediální katastrofické scénáře (například globální oteplování) a politiku jim přizpůsobují. Stejně média propagandisticky podporují vlády (například stále hlubší integraci Evropské unie) a manipulují občany k nekritickému přijímání velmi sporných politických rozhodnutí a trendů. Ve svorné jednotě nám představují svět jako na jedné straně dějiště neustálých hrozeb a na druhé jako prostor, v němž je možné pouze jediné správné řešení.
Katastrofa před našima očima denně střídá katastrofu, a když se mediálně vyčerpá, nahradí ji další. Dnes už si sotvakdo vzpomene na šílenství okolo takzvané nemoci šílených krav, při níž se vybíjela a likvidovala celá stáda, aniž byl zaznamenán jediný prokázaný případ přenosu této nemoci na člověka. Takzvaná ptačí chřipka pak zopakovala tentýž scénář v chovech drůbeže. O nedávné hysterii okolo „prasečí“ chřipky ani nemluvě. Tam už i Světová zdravotnická organizace (WHO) změnila svá dosavadní pravidla, aby ji naprosto nezodpovědně mohla prohlásit za pandemii.
Ničím jiným nebyl ani poplach a „uzavření nebe nad Evropou“ během výbuchu sopky Eyjafjallajökull na Islandu. Na světě jsou na různých místech činné mohutnější sopky, ale ještě nikdy nebyl kvůli tomu omezen hustý letecký provoz na půlce kontinentu. Vše má vedle všeobecného strašení ještě jeden pozoruhodný společný jmenovatel – obrovské přesuny financí z veřejných zdrojů k soukromým firmám. Ani tento zjevný fakt však investigativní média kupodivu nezajímá. Taková jednota propagandistického a manipulativního spoluhráčství hlavního politického a mediálního proudu je známá jen z totalitních diktatur – někteří z nás si ji ještě dobře pamatují. Mediokracie se stává postmoderní alternativou k demokracii.
Podobně destruktivní procesy se odehrávají i v politice a v politickém myšlení. Politici již dávno neusilují nejen o obranu „velkých“ idejí, ale rezignovali i na hledání a artikulaci nejvyššího společného jmenovatele zájmů občanských skupin, které zastupují nebo by aspoň zastupovat měli. Namísto toho se soustřeďují na mediální obrazy, symboly a emoce v jediném skutečném a autentickém zájmu, který lze dnes v politice vysledovat. Tím je zájem o znovuzvolení, které je prostředkem pro mocenský, respektive ekonomický vliv pro konkrétní osobní či úzce skupinový prospěch určitých politických spoluhráčů.
Znovuzrození Keynese
Velmi zřetelné je to i v ekonomice a v ekonomickém myšlení. Zatímco v politice byly extrémy 20. století – nacismus a komunismus – víceméně opuštěny a nikdo je dnes už nehájí, v ekonomice je tomu jinak. Většina lidí přijala krizi dvacátých a třicátých let minulého století jako definitivní důkaz neudržitelnosti dosavadní formy kapitalismu.
Ve třicátých letech vznikla – jako reakce na tuto krizi – scientistně se tvářící doktrína, která byla zformulována nikoli outsiderem, ale jednou z výrazných osobností tehdejšího establishmentu ekonomické vědy (univerzita v Cambridge), kulturní sféry (skupina londýnské Bloomsbury), hospodářské politiky (významné funkce na klíčových mezinárodních konferencích po první i druhé světové válce) Johnem Maynardem Keynesem. A této líbivé, snadno pochopitelné a snadno politicky uchopitelné doktríně bylo uvěřeno.
Keynes svým geniálním citem vystihl společenskou poptávku. Podařilo se mu dostatečně přesvědčivě dezinterpretovat kapitalismus (a karikaturou významného klasického ekonoma Jeana-Baptisty Saye i celou dosavadní ekonomickou vědu) a vnutit ekonomům, politikům i médiím, že jedinou budoucností kapitalismu je razantní vstup státu do ekonomiky formou rozsáhlých „státních výdajů“, které budou doplňovat inherentně nedostatečnou „efektivní poptávku“ nestátní sféry ekonomiky – nás všech v roli spotřebitelů či investorů. Keynes otázku selhání trhu dramaticky „přehrával“ a otázku selhání státu si vůbec nekladl.
Vítězství keynesiánství, respektive na něm založené hospodářské politiky států vyspělého Západu, mělo fatální následky. Srovnáme-li podíl státních výdajů na HDP v roce 1930 a v roce 2000, rozdíl je enormní. Srovnáme-li míru zdanění, vidíme opět veliký rozdíl (a to bychom měli rok 1930 srovnávat spíše s rokem 1980, tedy se světem před Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou). Srovnáme-li výši státního dluhu, platí totéž. Srovnáme-li tehdejší a dnešní podíl sociálních příjmů na celkových příjmech, opět vidíme enormní rozdíl. Srovnáme-li počet státních úředníků, vidíme totéž. Srovnáme-li počet stránek legislativy, je to stejné.
Ozdravná krize
Krizím se zcela vyhnout nelze. Krize musejí být. Jsou ve své podstatě ozdravným procesem. Jsou nezbytnou a ničím nenahraditelnou likvidací neudržitelných ekonomických aktivit založených na předchozích chybných rozhodnutích. Není rozumné krize eliminovat umělým udržováním těchto aktivit za cenu obrovského zadlužování.
Krize dříve či později pomine. Dlouhodobá škoda vznikne právě instalací těchto rozsáhlých státních zákroků – makroekonomického i regulačního typu. Odpůrcům trhu se znovu podařilo vytvořit rozsáhlou nedůvěru k systému, ale tentokráte již nikoli ke kapitalismu volného trhu, k systému laissez-faire, ke kapitalismu Adama Smithe, Friedricha von Hayeka, Miltona Friedmana (jako tomu bylo před 70 až 80 lety), ale k vysoce regulovanému, postátněnému kapitalismu současnosti. Dnešní kritici se sice tváří, jako by dnešní systém regulován nebyl, jako by nebyl státem nesmírně ovlivňován, jako by opravdu šlo o systém typu „free market“, ale to není pravda. Současným socialistickým „vizionářům“ proto již nestačí Keynesova revoluce. Chtějí udělat revoluci další – trh ještě víc omezit.
Nahrála jim současná světová finanční a ekonomická krize, která je nepochybně větší než krize posledních desetiletí. Nezpůsobil ji trh. Tato konkrétní krize vznikla ambiciózními iracionálními zásahy státu do úrokových sazeb a do rozsahu nabídky peněz v USA, doprovázenými špatně koncipovanou státní regulací finanční sféry. Jako řešení vnucují další potlačování a deformování trhu, které jej v podstatě vyřazuje ze hry. Trh přestává být – a to je něco, co jsme si dostatečně uvědomili za komunismu – považován za autonomní systém a mění se v nástroj politiků. Nevěřím svým očím – ač jsme více než dvacet let po pádu komunismu – když se setkávám s výroky, jako je „ekonomika musí sloužit lidem“ (hlavní heslo jednoho z posledních světových ekonomických fór v Davosu) či „finanční systém ve službě lidstva“ (nadpis projevu jednoho z prezidentů zemí EU na velké mezinárodní finanční konferenci). Nejhorší je, že nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a Paul Krugman ve svých akademicky vypadajících textech říkají něco velmi podobného.
Nejsem si jist, zda to všechno kapitalismus a zejména trh přežije. Trh buď je, nebo není. Trh není nástrojem, což si chtěli myslet centrální plánovači, přestože i oni pochopili, že to úplně bez něj nejde. Proto jej chtěli používat. Trh však k používání není. Stejně je i nabídka zboží a služeb výsledkem fungování trhu, není něčím „vedle“ trhu. Bez trhu žádná produkce zboží a služeb být nemůže. Vyloučit budoucí krize dalšími zásahy do trhu proto nelze. Je možné trh zničit. A zejména v Evropě už od toho nejsme daleko.
Byrokratická unifikace
Narůstající problémy vidíme všude okolo sebe a není třeba se dívat daleko. Nás v Evropě, a zejména nás, kteří jsme prožili a snažili se opravdu pochopit tragickou éru komunismu a vyvodit z ní hlubší závěry, více než všeobecně známý fakt, že to byla hrůzná totalitní diktatura, musí dnes nejvíce zajímat, co se právě teď děje v EU a s ní. O tomto tématu jsem toho v posledních letech vyslovil i napsal i v německém jazyce dost. Zmínil bych zejména projevy v Evropském parlamentu (únor 2009), na Bertelsmannsforum (v duben 2008), v Bochumi (únor 2009), vystoupení v Pasově (září 2009), ale zejména svou nedávnou Europa–Rede v Berlíně (duben 2010).
Můj názor na evropský vývoj je poměrně jasný, často publikovaný, a tudíž známý. Proto přidám jen několik jednoduchých tezí. Jak jsem řekl v dubnu 2010 v Berlíně, nezastávám názor: „je mehr Europa, desto besser“ (čím více Evropy, tím lépe), „je tiefer wir integrieren, desto mehr gewinnen wir“ (čím více se budeme integrovat, tím více získáme) „je mehr der Staat in Europa zu Gunsten der europäischen Institutionen unterdrückt wird, desto besser“ (čím více bude potlačen evropský stát ve prospěch evropských institucí, tím lépe). Jsem přesvědčen, že pokračovat v tomto směru pozitivní budoucnost Evropy nezaručí. Další mou tezí je, že je třeba Evropu a její historickou evoluci respektovat, nikoli ji chtít právě teď naším pyšným rozumem konstruovat. To jsme se naučili od Hayeka (a Misese) a dnes a denně se přesvědčujeme, že i na tento respekt dnešní Evropa zapomněla.
Vím, že s evropským vývojem mají nemalé problémy i dnešní evropští liberálové, z čehož cítím velký smutek. Zdá se mi, že vývoj v Evropě v něčem podceňují a v něčem naopak přeceňují. Vypadá to, že příliš dlouho věřili – nebo snad chtěli věřit, že v EU dominují liberalizační procesy, tedy otevírání se, volný pohyb přes hranice, rušení různých bariér tohoto pohybu. To už dávno není pravda. Do určité míry to snad byla pravda v první fázi vytváření evropské integrace po druhé světové válce. Od té doby se evropská integrace už dávno přeměnila v jiný projekt, v unifikaci. Tato unifikace neznamená liberalizaci, ale harmonizaci velmi neliberálních politik a rychlé narůstání demokratického deficitu.
Obecně je pravdou, že slovo integrace má – na rozdíl od slova dezintegrace – pozitivní konotaci. Mnoho evropských liberálů chtělo věřit, že evropská integrace znamená oslabování státu. Mysleli tím svého domácího státu a považovali to za pozitivní vývoj. Nedocenili, že nový – od kontroly občana mnohem vzdálenější – evropský stát je ve své podstatě ještě značně horší. „Liberalizační“ přínos současné fáze evropské integrace je proto mnohem menší než její přínos v opačném směru.
Stát je nejdůležitější
Další problém, který dnes v Evropě vidím, je nepokorný a pyšný konstruktivismus bruselských politiků a jejich ideologů, který se více a více střetává s realitou. Dnešní Evropa je nesmírně složitým konglomerátem historických nánosů, racionálních i neracionálních komplexů a předsudků, různých zatěžujících dějinných zkušeností, ale také zcela legitimních a výrazně se lišících zájmů jednotlivců i celých národů, které žijí v Evropě, a států, jež Evropu tvoří. Pohybovat se po tomto terénu bez respektu k jeho křehkosti a zranitelnosti je projevem politické slepoty a hluchoty, což v sobě skrývá veliká rizika.
Protože si to velmi silně uvědomuji, je moje pozice v natolik ostrém protikladu s dobovou módou. Proto chci zcela jiné institucionální uspořádání EU. Pokud bych měl svůj pohled krátce v několika větách shrnout a zůstat přitom u normativního výroku, musel bych říci, že chci Evropu na bázi intergovernmentalismu čili na minimu supranacionalismu. Chci Evropu, která bude založená na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států, nikoli shora uměle organizovanou „domovinu“ všech Evropanů. Zejména však chci občanství jako výchozí princip uspořádání jakéhokoli lidského společenství, ve kterém je možné svobodně žít. Tím se také Evropa až dosud od zbytku světa nejvíce lišila. Vytvořit občanství na úrovni kontinentu však nelze. To může autenticky existovat jen na úrovni přirozených státních útvarů. Právě tuto svou tezi považuji za zcela klíčovou.
Můj ostrý postoj k těmto věcem pramení kromě jiného z mých osobních zkušeností s komunismem, ve kterém jsem prožil více než dvě třetiny svého života. Komunistický režim rovnoprávnost a suverenitu států také popíral. Byl organizován shora, nikoli zdola. Princip občanství prakticky potlačil, neboť byl založen na internacionalismu, nikoli na respektu ke státu jako nutné a nenahraditelné výchozí entitě jakéhokoli skutečně demokratického politického uspořádání. To u mne vytvořilo vysokou míru přecitlivělosti vůči jakémukoli náznaku podobných jevů. A právě tímto zkušeností zostřeným pohledem pozoruji dnešní EU a mnoho jevů, které považuji za mimořádně nebezpečné.
Ani to ještě není všechno. Rychle narůstající unifikace, harmonizace, standardizace a reglementace Evropy je jen jedním z prvků současného evropského vývoje. EU se v posledních letech zcela zásadně proměnila ještě jinak. Tuto změnu způsobilo velké rozšíření unie v prvním desetiletí 21. století. Z původních šesti států se EU rozšířila nejprve na dvanáct, pak na patnáct, po deseti letech na 25 a před třemi lety na 27 států.
Návrat ke staré Evropě
Dalo by se říci, že určitě původní šestice, ale snad i následná dvanáctka či patnáctka států byly do jisté míry (a s několika výjimkami) specifickou, relativně homogenní entitou, jasně vymezenou vůči ostatním evropským zemím. Díky tomu snad mohly dlouhodobě aspirovat na to, že vytvoří zvláštní kvazistátní celek, který by – eventuálně – mohl být dalšími a dalšími „lisabonskými“ smlouvami postupně sjednocován a centralizován. Přijetí prvních středo- a východoevropských zemí v roce 2004 a pak i Rumunska a Bulharska do tohoto celku – a to nemohlo být nerealizováno, protože nebylo přijatelné a obhajitelné, aby se EU chovala jako uzavřený klub, jako něco výlučného a elitního – dalo EU téměř celokontinentální rozměr. Až na výjimky v postjugoslávském balkánském prostoru a v bývalém Sovětském svazu evropská sedmadvacítka dnes zahrnuje většinu zemí, které historicky patřily a patří k Evropě.
Tímto velkým rozšířením se EU a Evropa začínají překrývat a zdá se, že se nám touto cestou na scénu vrací stará Evropa se svými starými, historicky „prověřenými“ vzorci chování. Vedle oslabování členských států ve prospěch bruselského centra, vedle do stále více věcí zasahující centrální evropské vlády – což jsou procesy, které jsem si nikdy nepřál – se začíná pomalu, ale jistě obnovovat mocenské uspořádání, které na evropském kontinentě převládalo zejména v 19. století.
Dnešní evropskou politiku strategicky neformuluje nadnárodní bruselská byrokracie, jak to obvykle bývá (zdánlivě kriticky, protože kritizovat bruselskou byrokracii je „povoleno“) vykládáno, ale tradiční trio starých evropských velmocí – Německo, Francie a Velká Británie. Hlas Itálie, Španělska a Polska je mnohem slabší. A hlas ostatních členů téměř zanedbatelný. O tom, že má EU zůstat především mechanismem k prosazení vůle velmocí, svědčí i nedávné obsazování funkcí předsedy Evropské rady a takzvaného ministra zahraničí. Tyto posty vytvořila Lisabonská smlouva, která byla vydávaná za krok k politickému sjednocení Evropy. Není tomu tak. Herman van Rompuy a Catherine Ashtonová přímo symbolizují druhořadost, odvozenost a nesamostatnost bruselského centra vůči těžkým vahám německé, francouzské a britské domácí politiky. To je v naprostém protikladu k ambicím Lisabonské smlouvy.
Rusko a USA
V této „nové“ Evropě, vracející se ke svým metternichovským a bismarckovským kořenům, se – poněkud paradoxně – na své bývalé místo vrací i Rusko. Ukazuje se, že tradiční vzorce spojenectví, sfér vlivů a ekonomických zájmů nikdy úplně nepřestaly existovat. Právě to rehabilituje Rusko u jeho staletých tradičních evropských velmocenských spoluhráčů – především Německa – jako partnera, který má své legitimní zájmy, jež je třeba respektovat. Poté, co komunismus, který byl globální hrozbou a vymykal se tradičním evropským historickým souvislostem, přestal existovat a oslabené a zmenšené Rusko se znovu stalo mocností, jež má velmi srozumitelné mocenské zájmy, nestojí jeho spolupráci (včetně strategického dělení vlivových sfér) s dnešní EU nic v cestě. To však nechtějí pochopit některé země střední a východní Evropy, které se Ruska tradičně obávají.
Zdá se, že se na kontinentě – jako doplněk těchto procesů – zmenšuje prostor pro roli USA, kterým musely evropské mocnosti po druhé světové válce přenechat v Evropě dominantní pozici poté, co samy přestaly být mocnostmi prvního řádu. EU dnes staví na našem kontinentě před USA jakousi zvláštní bariéru a vytlačuje je z jejich dosavadních pozic. V tomto konceptu, který by se dal shrnout heslem „Evropa Evropanům“, má pro dnešní tvůrce evropské politiky větší význam Rusko než USA. Ani to není explicitně diskutováno, což je evidentní chyba, především viděno středoevropskýma očima.
Ignorování reality
Pochopení současných problémů Evropy výrazně komplikuje záměrné ignorování skutečnosti, že neexistuje žádná společná, Evropany přijatá a široce sdílená evropská identita a jeden evropský politický národ a že dominantní stále zůstávají přirozeně vzniklé a Evropany rozdělující identity národní. S nimi jsou spojeny nejen tradice a historické zkušenosti, ale i obavy, předsudky a antagonismy, které se projevují v rozdílných národních zájmech. Absence společné evropské identity znamená, že na evropské úrovni neexistuje dostatečně hluboká solidarita, kterou by občané jednotlivých zemí skutečně cítili. To je realita, ze které je nezbytné vycházet. Nelze ji obejít snahou o umělou regionalizaci Evropy, přenosem dalších a dalších kompetencí do Bruselu, novými smlouvami či legislativou, umělou centralizací a unifikací nebo byrokratickou a administrativní regulací.
Ignorování reality může snadno vést k tomu, že se po překročení určité meze EU – z uspořádání usmiřujícího staré konflikty a předcházejícího novým – stane prostorem stimulujícím nové vypjaté nacionalismy, nové národní antagonismy a konflikty. Různost národních identit, tradic, kultury, zvyků i historické zkušenosti vždy byla a je bohatstvím Evropy, ale současnost evropské integrace to vnímá jako problém nebo složitost tohoto historického terénu ignoruje. Proto zesiluje snaha podřídit všechny stránky života lidí v členských zemích EU jednotným pravidlům. Absence politických předpokladů a nemožnost vytvořit funkční demokratické mechanismy na celoevropské úrovni však vedou k tomu, že prohlubování a urychlování evropské integrace se stále více odehrává technokratickými a byrokratickými metodami za zády občanů. Příkladem je pochybné prosazení Lisabonské smlouvy.
Shodné názory
Zcela jinou dimenzi vystřízlivění z původních snů o společném evropském superstátě přináší dnešní ekonomická krize, která vedla ke krizi eura a eurozóny. Zřetelně ukazuje míru rizik a nákladů, které – zbytečně akcelerované a v každém případě předčasné – unifikační kroky přinesly pro velké i malé, bohaté i chudší členské země. Dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války.
Díváme-li se však pozorně, musíme si všimnout, že německou reakcí na tento „historický úspěch“ je spíše rozčarování a neochota nést náklady, které se od něj všeobecně očekávají. Jasně to ukazuje řecká dluhová krize a německé postoje k ní. Spíše než dalším integračním impulzem by se proto řecká dluhová krize mohla stát spouštěcím mechanismem k přehodnocování dosavadních integračních ambicí. Pokud by se to stalo, bylo by to určitě dobře. Pokud se nic nestane, tolik potřebné „přehodnocování“ nastane samo od sebe. Jak ukazuje příklad Řecka, samovolné procesy mohou mít velmi dramatický vývoj.
Aniž bych chtěl něco podsouvat Gerhardu Schwarzovi (natož, abych to s ním konzultoval), zdá se mi, že mnohé z toho, co jsem řekl, podobným nebo téměř stejným způsobem říká i on. Stejně se mu nelíbí současná politika. V NZZ 31. prosince 2008 napsal: „V politice vznikla podivná koalice vševědoucích moralistů, levicových ideologů, bouřlivých romantiků a oportunistických přisluhovačů, které spojuje víra v selhání trhu a liberalismu a touha po ráji plném dobrých lidí bez mrzkého mamonu.“
Podobně jako mě i jeho „znepokojuje rostoucí politický vliv intelektuálů duchovně spřízněných se socialismem“ – NZZ 15. srpna 2009. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2009 jsem řekl shromážděným významným světovým politikům do očí (na uzavřeném zasedání „world economic leaders“), že se víc bojím jimi navrhovaných státních intervencí a regulačních zásahů než krize samé. Proto mě potěšilo, když Schwarz podobným způsobem napsal o dva měsíce později, že jsme „v situaci, kdy lék je zhoubnější než nemoc“ – NZZ 3. dubna 2009). A to jsme spolu nekonzultovali.
Václav Klaus
prezident ČR
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)