PF 2012 v deníku Ivana Hoffmana

PF 2012
Jedno je jisté, rokem 2011 to nekončí. Svět má našlápnuto ke krizi údajně mimořádných rozměrů a my se určitě přidáme. Jestliže letos sociální bouře smetly řadu letitých diktatur, v roce příštím jsou dost možná na řadě letité demokracie.
Tak třeba Američané si údajně pod stromeček nadělovali hlavně zbraně. A právě z Ameriky se šíří do světa nakažlivá vzpoura proti jednomu procentu nejbohatších, kteří dále bohatnou na úkor zbylých 99 procent občanů. Lidem se pranic nelíbí, že když se hospodářsky nevede, přednostně se zachraňují viníci, zatímco obětem krize se ještě utáhne opasek anebo uzda.
Do příštího roku tedy nevstoupíme pouze s letošními problémy, ale také s letošním poznáním, že se něco musí změnit, že už to takto dál nejde. Téměř jistě se budou z vaniček kromě špinavé vody vylévat i děti, budou létat třísky při kácení lesa a také si to lidé mnohde namíří z louže pod okap. To je však daň za dlouhá léta stagnace, za tutlání problémů, za jejich zametání pod koberce. Čas řešit věci preventivně, v předstihu, tím pádem promyšleně, solidně nejspíše vypršel. Čím později dojde k sociálnímu výbuchu nahromaděné nespokojenosti, tím ten výbuch bude ničivější.
V tomto roce se definitivně ukázalo, že manipulace veřejného mínění skrze loajální média má své limity. S rozmachem sociálních sítí se lidé svobodně spojují k debatě či k protestům a státy či vlády to nemohou ovlivnit. Akceschopnost různých občanských iniciativ a hnutí může budoucnost ovlivnit více, než politické kampaně financované bohatými sponzory, ovládajícím skrze politiku společnost. Na prahu nového roku se zdá, že tomu jednomu procentu bohatnoucích boháčů nadcházející krize nemusí projít.

Byly Vánoce štědré a bohaté?

My už doma zavedli, že méně je někdy více (méně balíčků, ale dobře vybraný obsah...
Pavlu například potěšilo kosmetické zrcadlo s LED osvětlením, drobnost, důležitá, milá, a zároveň i praktická...

---

Štědré a bohaté
Autor: Ivan Hoffman

Lamentování nad konzumním charakterem vánoc je věčné, oprávněné a marné. Svátky se staly všeobecně přijímanou záminkou k nákupnímu šílenství, o jehož smyslu většina lidí zapochybuje až dodatečně, když je třeba za zboží pořízené na dluh poslat první splátku.
Přípravy na štědrý večer bývají stresující, radost z dárků mívá krátké trvání, přemírou dobrot trpí žaludek. Původní myšlenka oslavit narození spasitele se stala hudební a výtvarnou kulisou vánočního byznysu. Nad duchovním ztišením dávno zvítězil vánoční kýč…
Protože ale letos na čtvrtou adventní neděli zemřel náš bývalý prezident, vánoční byznys se odehrál bez mediální podpory. Kvůli dokumentům, reportážím a přenosům z obřadů jsme se nedověděli, jak parkoviště před nákupními centry praskají ve švech. Mluvčí obchodních řetězců nám nesvěřili, jak jde letos na dračku kosmetika. Přišli jsme taky o to, jak obyčejní lidé svěřují světu, kolik tisíc plánují utratit a jak nechávají nákupy na poslední chvíli. Třídenní státní smutek způsobil, že se z vánoc nečekaně stala privátní záležitost. Dokonce ani nevíme, co vařily celebrity a co si politici přáli pod stromeček.
Kvůli minimálnímu mediálnímu pokrytí můžeme letos hovořit o vánočním tajemství. A to nejen ve smyslu metafyzickém, nýbrž i v tom spotřebitelském. Byly nakonec letošní české vánoce štědré a bohaté? Anebo už se šetřilo s ohledem na ohlašovanou krizi, drahotu a propouštění? Bez statistiky obchodníků můžeme leda hádat. Do starých kolejí se vrátíme až díky podrobnému zpravodajství o povánočních slevách. Média si nenechají ujít, jak bereme hypermarkety útokem, aby obchodníci nepřišli zkrátka a zboží nezůstalo ladem, čili skladem.

Václav Havel: rozporuplné reakce

Pozitivní:

• Dominik Duka, který pohřební mši svaté předsedal, ve své homilii označil život Václava Havla za zázrak - text najdete na serveru cirkev.cz
• Dopis papeže Benedikta XVI. k úmrtí prezidenta Václava Havla

Negativní nebo negativně laděné:

• Schwarzenberg: Havel pod Klausem trpěl
  ...pan prezident Klaus utrpěl poruchu paměti, když říkal, že ho Václav Havel pozval do Občanského fóra. Nebyl to Václav, ale byl to jeho bratr Ivan
  (zdroj Parlamentni listy)
• Havlománie někoho už štve. Znechucení roste. Havel národ rozděloval
  (text plný roztodivných informací negativního vyznění)

---

A Klaus se snaží, ale stejně jeho projevy budou zase "cupovat", v jaké zemi to žijeme?

• Projev prezidenta republiky na smutečním shromáždění k uctění památky prezidenta Václava Havla

  ...
  V posledních dnech opakovaně zaznívá názor, že jeho úmrtím končí jedna kapitola historie naší země. Přál bych si, aby tomu tak nebylo. Boj o svobodu a demokracii i diskuse o hodnotách naší společnosti a jejím směřování, které za posledních několik desetiletí tak výrazně ovlivnil, nekončí.
  Přál bych si, aby se všichni, jimž není lhostejná budoucnost naší země, dokázali za svůj názor a přesvědčení angažovat se stejnou odvahou a odhodláním, jak to činil Václav Havel.
  Je třeba pokračovat v jeho úsilí o to, aby slova měla smysl, aby slovo odpovědnost nebylo prázdným pojmem, aby se obrana svobody občanů znovu stala zásadním politickým tématem. Ze všech těchto důvodů bych si přál, aby éra zahájená listopadem 1989 a spojená se jménem Václava Havla neskončila. Myslím, že by si to Václav Havel přál také.

• Projev prezidenta republiky při smuteční mši ve svatovítské katedrále

  ...
  Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.
  Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy.
  Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.
  Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.
  Některým smrtelníkům je dáno, aby myšlenky tohoto významu a velikosti zvedli, uchopili a učinili je svým životem. Václav Havel byl jedním z těch, kterým to dáno bylo.
  Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.

Pohřeb Václava Havla

Je pohřeb Václava Havla vlastně pohřbem politiky, takové té mravné, moudré, morální, jak se o ni Václav Havel pokoušel?

Pohřeb politiky
Autor: Ivan Hoffman

Proč tolik politiků z celého světa přijíždí na pohřeb Václava Havla, nebude mít jediné vysvětlení. Kromě toho, že se s ním mnozí znali a někteří spřátelili, přijíždějí jistě také vzdát hold hodnotám, které reprezentoval či symbolizoval a někteří využijí příležitosti naposledy se ukázat v jeho společnosti.
Ti bystří pak tuší, že nepřijíždějí pouze na pohřeb politika, ale i na pohřeb politiky.
O Václavu Havlovi se říkalo, že je nestandardním prezidentem, netypickým politikem. Do řemesla, které je ze všeho nejvíce technologií moci, a ve kterém jde o prosazování skupinových zájmů, vnášel zcela nepatřičně zdůrazňování principů, vyznávání hodnot a ochranu svobod.
Pro politické pragmatiky byl naivním idealistou, jenomže současně vnímali, že tento politický amatér vylepšuje imidž jejich stále méně respektované a čím dál neoblíbenější živnosti. Ani ti nejvlivnější politici nepohrdli fotografií s Havlem u vědomí, že jim to vylepší rating, přičemž je ani ve snu nenapadlo dělat politiku jako on.
V Havlových možnostech bylo právě jen dodat politice povrchní lesk. Kultivovat technologii moci možné není.
Že se politici ještě naposledy hlásí k Václavu Havlovi, je přirozené. Co přirozené nebylo, a budoucnost to potvrdí, je že se Václav Havel přihlásil k nim. Při pohledu na bídu politiky a politiků se vnucuje otázka, zda to měl zapotřebí a jestli to mělo cenu. Autor této glosy soudí, že neměl a nemělo.

Hájení ministrině Aleny Hanákové

Hájení ministryně
Autor: Ivan Hoffman

Prezident jmenoval ministryní kultury Alenu Hanákovou a ta požádala média o krátký čas hájení, než se obeznámí s úřadem. Je tedy slušné odložit komentář k jejímu hrozivě znějícímu prohlášení, že míní pokračovat v díle, jež podle ní zdárně započal pan Besser.
Ale třeba to byla jenom úlitba partaji, která hledí minimalizovat Jiřím Besserem způsobenou politickou škodu.
Každý, kdo má byť jen letmý pojem o praxi na ministerstvech, musí mít úzkost, co paní Hanákovou čeká. Od pohledu slušná, usměvavá poslankyně, která má zkušenosti hlavně s politikou regionální, míří do špatné společnosti úředníků, kterým vesměs nejde o kulturu, nýbrž o to, jak se přiživit na přerozdělování veřejných peněz.
Proto by vedle hájení snad měla média paní Hanákové prospět také několika praktickými radami, jak v té špatné společnosti přežít. Předně by nikomu neměla věřit a úředníky, co se na ni budou nejvíce usmívat vyrazit na hodinu. Ještě nebezpečnější jsou ministři, ale to už určitě ví z novin.
Spolehlivou sekretářku by měla ministryně Hanáková hledat ve Vizovicích a o tip na ekonoma požádat Transparency International.
Nic nepodepisovat, na vše podepsané provést důkladný audit. Vyhnout se náměstkům, které se jí nepodaří odvolat či suspendovat a místo porad s úředníky si povídat se spisovateli, filharmoniky, malíři či historiky umění. A ze všeho nejdříve pozvat na kus řeči do kavárny paní Helenu Třeštíkovou, která na ministerstvu kultury učinila krátkou, ale o to cennější zkušenost.
A ještě jedna rada: spřátelit se s novináři. V boji proti tunelování a plýtvání ochotně pomohou. Navíc když jde o kulturu, ke které přirozeně mají blízko, protože je živí slovo.

Havlův odkaz

Havlův odkaz
Autor: Ivan Hoffman

Když se za minulého režimu Václav Havel odmítal přizpůsobit normalizačním poměrům, hodně lidí mu rozmlouvalo jeho vzdor slovy „nemá to cenu“.
Havel na to odpovídal „má to cenu“. V tomto jeho přesvědčení nebyl kalkul, že se mu jednou rebelie vyplatí. Šlo o životní postoj, o lpění na svobodě a lidské důstojnosti. Havel ve svých esejích neplánoval revoluci, která svrhne totalitně si počínající režim. Hledal způsob, jak si individuálně zachovat tvář.
Obraz Havla prezidenta a světového státníka poněkud zastínil skutečnost, že jeho někdejší disidentská obrana lidských práv, pátrání po lidské identitě a víra v solidaritu, pravdu a lásku mají univerzální a nadčasovou platnost. Co Havel sepsal za normalizace je kupodivu skvělým manuálem, jak vnitřně přestát bídu poměrů dnešních. Pokud si připadáme bezmocní ve světě, který na nás nebere ohled, padá-li na nás marnost při pohledu na plytké a prázdné rituály konzumního věku, není nad to začíst se do Havlových esejí.
Havlův odkaz nebude zachován pouze pro to, čím vším se stal a čím byl. Přítomen zůstane také tím, co se mu podařilo brilantně zformulovat. Ono totiž ani tak nejde o to změnit svět. Daleko důležitější je ho pochopit. Porozumět roli člověka v dějinách, kterými je vláčen. Boj o lidskou identitu je věčný, podobně jako je třeba průběžně zachraňovat demokracii a jako je i mravnost či morálka spíše procesem, než dosažitelným stavem. Zatímco Havlovy zásluhy o stát lze sepsat, zanést do učebnic, jednou pro vždy zarchivovat, zaknihovat, jeho literární odkaz je privátní, intimní povahy. Jako dramatik, filosof a spisovatel je Václav Havel naprosto živý a ve svých starých esejích dokonale aktuální.

Výsledky sčítání

Výsledky sčítání
Autor: Ivan Hoffman

Výsledky sčítání lidu nepřekvapily. Nebýt toho, že se jedná o rituál s pozoruhodně dlouhou tradicí, kterou je škoda přerušit, dostali by zapravdu ti, kdo v celé akci především viděli vyhozené peníze.
Společenské trendy získané součtem souhlasí s tím, co o sobě víme z průzkumů provedených kvótním výběrem na zlomku populace. Populace stárne, rodina se rozpadá, přibývá cizinců, díky čemuž nevymíráme. Několik čísel, nad kterými stojí za to se zamyslet, nicméně poslední sčítání lidu přineslo.
Jedná se hlavně o údaje, které si překvapivě mnoho lidí nechává pro sebe. Proč 2,74 milionu lidí neuvedlo svou národnost? A proč se 4,8 milionu lidí nevyjádřilo k otázkám na víru? Je to tak, že odpovědět na tyto otázky připadá někomu riskantní, nebezpečné? Anebo se jenom tolik lidí za svou národnost anebo víru či nevíru stydí? Také je možné, že si více hlídáme soukromí a zrovna národnost či víru že bere mnoho lidí jako intimní věc, do které nikomu nic není.
Neochota dobrovolně o sobě říct něco, co není povinné, v každém případě vypovídá o tom, že nás sčítání lidu nebavilo. Anebo přesněji bavilo výrazně méně, než v minulosti. Nechuť o sobě něco říct druhým souvisí s nezájmem o to, co na sebe prozradí ostatní. Sčítání tak potvrzuje i trend, který nezkoumalo a nesčítalo. Přibylo lidí, které nezajímá společnost, ve které žijí. Může to být projevem individualismu, ale také lhostejnosti. Ve společnosti jako by slábly vazby mezi stále izolovanějšími jednotlivci. V lidské mase, ze které není uniku, se paradoxně šíří samota. Ošklivíme si kolektiv, kolektivizmus, anebo je společnost asociální a stále vice lidí z různých důvodů vytěsňuje na okraj? Výsledky sčítání lidu jsou jaksi smutné.

---

I včerejší poznámku doporučuji k přečtení: 

Komentář Ivana Hoffmana: Přímá volba

Zachraňování peněz

Podotýkám, že když jsem včera psal já svůj text Bez elánu - jako společná měna Euro? a parafrázoval Pelíšky: "Dávám Euru rok, maximálně dva...", netušil jsem, že si budu s poznámkou IH tak pěkně notovat...

Zachraňování peněz
Autor: Ivan Hoffman

Údajně nejdůležitější summit v historii Evropské unie se zabýval zachraňováním peněz. Že se země používající společnou měnu nakonec dohodly, že se v březnu dohodnou, vydávají politici za historickou událost.
Řeší přitom jenom to, co si sami nadrobili, navíc pozdě a jenom naoko. Zpřísnění pravidel, jejich sjednocení a hlavně povinné dodržování je samozřejmou nezbytností, která ale neřeší to nejdůležitější. Zůstává-li euro inflační měnou, která se tiskne, aniž by byla kryta, pak se akcí proti bezbřehému zadlužování nezachraňují peníze, nýbrž zisky.
Politici neuvažují, jak z eura učinit důvěryhodnou měnu. Hledají důvěryhodný mechanizmus, ve kterém by nedůvěryhodnost měny nevadila. Co určitě vadí, je samotné přiznání, že společná budoucnost kontinentu nestojí na společně sdílených hodnotách, nýbrž na společně vyznávaném zlatém teleti. Co stojí za záchranu, není euro, ale Evropská unie. Je trapné, že impulzem k hlubší evropské integraci se nakonec nestane žádný vznešený ideál, ale pragmatická obava o osud společné měny.
Euro je ohroženo rostoucími dluhy. Stejný, ne-li horší problém má i dolar, kterého už je vytištěno příliš moc na to, aby mohl být zachráněn. Podezřelé ale je, že se hledá pouze způsob, jak dluhy zaplatit, anebo jak je držet na uzdě. O hledání mechanizmů, které by znemožnily zadlužování, zjevně zájem není. Celá ta záchrana peněz se evidentně děje v zájmu věřitelů, nikoli v zájmu dlužníků. Proto mimochodem nelze inflační měny zachránit. Lichva zkrátka není perspektiva. Celý slavný růst založený na obrácení hodnot vzhůru nohama, je ve skutečnosti pádem. Společenským pohybem je gravitace. Ne růst, ale zrychlující se pád.

Strach z ředitelů

Úvahy tohoto typu by se daly aplikovat v této zemi nejen na školství, dobře jste to napsal, pane Hoffmane!

Strach z ředitelů
Autor: Ivan Hoffman

Ministr školství označil výstražnou stávku učitelů za tragikomickou a zapochyboval, zda odboráři vědí, co se na školách děje.
Jedním dechem dal ale učitelům zapravdu, pokud jde o jejich strach z ředitelů, když prohlásil, že ředitelům napíše dopis, aby učitele odměňovali spravedlivě! Dobrý ředitel si poťuká na čelo, špatný nepochopí, co má ministr na mysli, oba však nepochybně dopis hodí do koše, neboť na hraběcí rady z ministerstva nejsou zvědaví.
Výstražná stávka proti záměru ministra svěřit rozhodování, který učitel kolik vydělá ředitelům, je svého druhu průzkumem, kolik ředitelů se v našem školství těší důvěře či respektu učitelů. Pokud se ke stávce připojilo 1620 škol, pak mezi učiteli panuje pochybnost o každém šestém řediteli. To už je množství, se kterým si jen těžko poradí školská inspekce, tedy instituce, které podle ministra školství náleží dohled nad tím, aby ředitelé své nově nabyté pravomoci nezneužili.
Zásadní otázkou je, zda kvalita učitele roste s praxí, anebo zda má bez ohledu na délku praxe zvýhodňovat šéf ty nejlepší. Dodejme k tomu, že optimální forma odměňování se nehledá jen kvůli učitelům, ale především kvůli jejich žákům. Vedle strachu učitelů z ředitelů je tu ještě problém strachu z učitelů (handicapovaných stařeckými stereotypy anebo naopak mladickou nezralostí) a do třetice strach z žáků, kteří jsou údajně z roku na rok agresivnější. Ideálem je samozřejmě schopný ředitel spravedlivě odměňující kvalitní učitele, vyučující pilné a zvídavé žáky. A pak je tu realita, ve které je každá změna k horšímu, což v případě ministrů školství platí stoprocentně, bez ohledu na jejich věk, praxi či politickou orientaci.

Zemřel autor Krtečka

Zemřel ilustrátor Zdeněk Miler, autor Krtečka
Ve věku 90 let zemřel výtvarník, ilustrátor a režisér animovaných filmů Zdeněk Miler. Je autorem Krtka, populární animované postavy. Sláva krtečka se dokonce "dotkla hvězd", když se jako dvaceticentimetrový maňásek na palubě raketoplánu Endeavour podíval do vesmíru. Přední český výtvarník a režisér animovaných filmů Miler věnoval příběhům s Krtkem většinu své tvorby - asi padesát filmů z celkových sedmdesáti. Na večerníčcích a knižních příbězích s roztomile nemotorným Krtkem vyrůstají generace dětí nejenom v Čechách už přes půl století. V Německu je Krtek známý jako Maulwurf, v anglicky mluvících zemích jako Mole. Milován je ve Skandinávii a Japonsku, znají ho i diváci v Číně - na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji patřil k hlavním trhákům české expozice.
Krtkova dobrodružství by nejspíš nevznikla, kdyby jednoho podvečera roku 1956 nezakopl Miler při procházce v lesích za Kladnem o krtinu. Dostal za úkol zfilmovat nepříliš přitažlivou naučnou pohádku o výrobě oblečení a nutně do ní potřeboval nějakého originálního průvodce. Kreslený film Jak krtek ke kalhotkám přišel dokončil následující rok. Snímek si hned získal srdce malých i velkých diváků a zabodoval i u festivalových porot. Jen z filmového festivalu v Benátkách si přivezl dvě hlavní ceny. Při výrobě druhého dílu Krtek a autíčko (1963) se rozhodlo, že další animované příhody budou bez komentáře a krtek bude vydávat pouze zvuky podobné dětskému žvatlání. Příběhy o krtečkovi natáčel Miler podle vlastních námětů i podle námětů renomovaných autorů, jedním z nich byl i spisovatel Ivan Klíma. Na svých filmech neváhal Miler pracovat i 18 hodin denně a nade vše si vážil ruční práce.
K práci ve filmových ateliérech měl rodák z Kladna (21. února 1921) ty nejlepší předpoklady - vystudoval Grafickou školu a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1942 začal pracovat jako kreslíř Baťova filmového studia ve Zlíně, o tři roky později přešel do studia Bratři v triku, které vedl Jiří Trnka. V Krátkém filmu Praha pracoval až do roku 2002. Do dějin české animované tvorby se Miler nezapsal "pouze" krtečkem", ale například i svým druhým filmem, pohádkou Jiřího Wolkera O milionáři, který ukradl slunce (1949). Nezaměnitelnými ilustracemi doprovodil více než čtyřicet knih pro děti. V roce 2006 mu prezident Václav Klaus udělil medaili Za zásluhy. Při příležitosti výtvarníkových devadesátin pořádala pražská Galerie Vltavín letos na jaře velkou výstavu věnovanou jeho celoživotní tvorbě.
(dle mailového zpravodajství ČRo)

Ceny benzínu - jsme za pitomce

Rekordní benzín
Autor: Ivan Hoffman

Ceny pohonných hmot se v těchto dnech šplhají k historickým rekordům. Pokud je důvodem dluhová krize, padající měna a chamtivý stát, pak dlouho lépe nebude.

Naopak už se mluví o tom, že by nafta brzy mohla být i za 38 korun za litr. A proč ne za 40 anebo za 50? Bude za tolik, kolik jsou ochotni řidiči zaplatit a zatím to nevypadá, že by se lidé kvůli drahému provozu automobilů zbavovali. Automobilů naopak stále přibývá.

To, čeho jsme svědky u zdražování nafty, ale rovněž elektřiny, plynu, dřeva, uhlí, je ve skutečnosti zvyšováním nákladů na provoz. Je jasné, že občanova peněženka není nafukovací, takže zdražování energií způsobuje, že peníze chybí na investice. Jelikož na investice kvůli drahému provozu nelze našetřit, pořizují se investice na dluh, který se ovšem kvůli drahému provozu obtížně splácí. Jinak řečeno drahá nafta není pouze důsledkem krize, je také její příčinou. Čím dražší je provoz, tím menší je spotřeba, s klesající poptávkou se snižuje výroba, takže klesne i zaměstnanost anebo zaměstnaným klesne výplata.

Drahá nafta nás prostě přijde draho, přestože na doplnění nádrže si i za tíživé situace odtrhneme od úst. Nestřídmý občan je pak viníkem krize pouze zdánlivě. Ve skutečnosti jsou to politici, kteří nehorázně zdaňují energie, aby pak veřejné prostředky mohli nalévat do nesčetných černých děr. Nepochybně existuje přímá úměra mezi výběrem daní a jejich rozkradením. Pokaždé, když na čerpací stanici platíme za benzín a naftu, je vhodné si připomenout, že nás právě okrádají naši ministři, poslanci a senátoři. Anebo že zrovna sponzorujeme svou zkorumpovanou vrchnost. Na benzínce tedy nejsme jen za chudáky. Jsme i za pitomce.

Začíná advent

V neděli začíná advent
V neděli 27. listopadu začíná adventní doba. Ta podle církevního kalendáře stojí na počátku liturgického roku.
Latinské slovo "adventus" znamená doslova "příchod". V křesťanském významu jde tedy o příchod Ježíše Krista. Advent je přitom pro křesťany spojen jednak s očekáváním slavnosti Ježíšova narození, jednak s očekáváním jeho druhého příchodu na konci časů – parúsie.
Historie adventu sahá až do 5. století do Itálie. Zatímco zde byl advent chápán jako doba přípravy na oslavy Narození Páně, v Galii byl pojímán jako příprava na druhý příchod Kristův. V prvních staletích se na Západě slavil také různý počet adventních nedělí, a to mezi čtyřmi až šesti. Počet čtyř adventních nedělí se prosadil až v 10. – 11. století. Například Pravoslavná církev však dodržuje šestitýdenní advent dodnes.
Advent začíná první nedělí adventní, která spadá do doby mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Advent pak končí se západem slunce o Štědrém večeru. Liturgickou barvou adventu je fialová.
(převzato ze serveru cirkev.cz)

17. listopad 2011

Pěkně to včera pan Hoffman napsal:

O vládě lidu
Autor: Ivan Hoffman

Jak přemýšlet o sedmnáctém listopadu osmdesát devět, aby člověk neznevážil tehdejší nadšení lidí, že se mohou svobodně nadechnout, ale aby nebyl za naivu, který nevidí, jak tehdejší naděje vzaly za své?
Když v listopadových dnech před dvaadvaceti lety přicházeli lidé z ciziny a viděli, jak se radujeme ze svobody, vesměs se tvářili kysele. Tvrdili, že přijdou problémy a komplikace, že nám to nadšení nevydrží. Brali jsme to tak, že nám závidí anebo že se neumějí těšit z nějakých osobních příčin. Pak přišly ty problémy a komplikace.
Za ty roky, co uplynuly od našeho listopadu, se po světě uskutečnila řada revolucí. Co chvíli se v televizi díváme na rozesmáté lidi, kteří v různých koutech světa slaví vítězství svobody a demokracie. A ještě se nestalo, aby nepřišlo porevoluční zklamání z následných problémů a komplikací. Vypadá to na zákonitost. Demokracie ve smyslu vlády lidu je pouhou iluzí. Lid si vládnout neumí. V praxi se nakonec na různé způsoby vládne lidu. Neštěstím převratů a revolucí je, že kompromitované elity jsou střídány lídry z ulice, co většinou nemají valné schopnosti ani úroveň, natož nějakou vizi. Mívají pouze vůli k moci. Lid unavený svým revolučním vzepětím si to nerad přiznává. Místo toho, aby reklamoval vadné zboží, mávne rukou a věnuje se svému.
Zklamání z nepovedených převratů ukazuje, že společnost nelze jednorázově změnit. Na poměrech ve společnosti je potřeba průběžně pracovat. Čekat že odněkud shora přijde něco dobrého, moudrého anebo pěkného je nesmysl. To důležité je třeba prosadit zdola. Vzpomínka na 17. listopad je vzpomínkou na všelidový happening. Vydařil se, to ano, ale vládou lidu neskončil ani náhodou.

Na Štědrý den uvede Česká televize film Micimutr, na Nový rok Kukyho

Na Štědrý den uvede Česká televize film Micimutr, na Nový rok Kukyho
Hlavní vánoční pohádkou, kterou nasadí Česká televize od 19 hodin na Štědrý den, bude Micimutr v hlavní roli s LIBUŠÍ ŠAFRÁNKOVOU a JIŘÍM BARTOŠKOU.
...
Vánoční nadílka začne už 23. prosince, kdy diváci uvidí Macha, Šebestovou a kouzelné sluchátko, Anděla Páně nebo Vánoce LUCIE BÍLÉ v opeře. Česká televize naservíruje divákům také speciální díl 13. komnaty, věnované bývalému kardinálovi MILOSLAVU VLKOVI. Na 1. a 2. svátek vánoční jsou připraveny film Anděl, Princezna ze mlejna 1 a 2, 101 dalmatinů nebo třeba Láska rohatá. Na Nový rok udělá ČT radost příznivcům českého filmu. V premiéře uvede Svěrákův film Kuky se vrací.
...

Už se těším, až se budu s dětmi dívat...

Analogová tma 11-11-11 (II.)

(výběr z textu z Digizone.cz)

Co by digitalizace ještě měla přinést? Diváci by se měli především v příštím roce dočkat šíření HD programů v rámci standardu DVB-T2 a začít by měly vysílat také některé dnes ještě neexistující stanice, například Prima Family nebo TV Pohoda. Dočkáme se v DVB-T i dalších programů?

Hlavní očekávání: Spuštění pozemního vysílání v normě DVB-T2
Pravděpodobně nejočekávanější je po pokrytí signálem DVB-T v České republice spuštění vysílání v normě DVB-T2, tedy digitálního pozemního vysílání druhé generace. To umožňuje přenášet vyšší počet programů díky vyšší kapacitě multiplexu. Navýšení sítě DVB-T2 oproti DVB-T je přibližně 30 %. Pozemně by se tak mohly šířit například i stanice ve vysokém rozlišení obrazu (HDTV). České Radiokomunikace už si šíření signálu DVB-T2 vyzkoušely, a to díky testu, který byl realizován pod patronací Českého metrologického institutu v Praze a po dobu několika týdnů také v jižních Čechách a na Vysočině. Jak to bude s vysílání DVB-T2 v praxi, je prozatím otázkou, brzo však už může být jasno. Český telekomunikační úřad (ČTÚ) má k dispozici teoreticky až tři celoplošné sítě. Jednu síť lze vystavět na kanálu 50 (s výjimkou Karlovarského kraje), druhou s kombinací kanálů 26 a 27 a třetí by využila kanály 24 a 28. Tyto vysílací kanály je ale pochopitelně nutné nejprve mezinárodně zkoordinovat. Pro příjem programů v normě DVB-T2 by si museli pochopitelně diváci koupit nový televizor, případně alespoň set-top-box.

Telefónica skončí s multiplexem 4. Zájem o něj mají České Radiokomunikace
Telekomunikační operátor Telefónica Czech Republic měl závazek vůči státu, který se mu nepodařilo splnit. V současné době měl pokrývat multiplex 4 minimálně 70 % území České republiky. Společnost se měla zaměřit především na hustě obydlené lokality - tedy města. Svou síť však bohužel nevystavěla. Za celou dobu své existence multiplex 4 v podstatě ustrnul na bodu mrazu. V současné době vysílá pouze v Praze, Brně a Ostravě. V Plzni, kde byl signál také šířen, byla jeho distribuce přerušena už v druhé polovině roku 2009. Přesto, že operátor původně sliboval, že ji obnoví, nakonec se tak nestalo...

Odstartuje Prima Family, Nova Action a TV Pohoda. ČT 3 možná
Nejočekávanějšími televizními stanicemi z nových programů jsou pochopitelně Prima Family a Nova Action (očekává se, že tak se bude další kanál Novy s největší pravděpodobností jmenovat). Mluvit však v prvním případě o úplně nové stanici není úplně oprávněné. Prima Family bude inovovanou Primou, která k 1. lednu 2012 ukončí vysílání na základě stávajících licencí. S nástupem Primy Family se tedy v podstatě nemusí změnit mnoho. Stačí pouze nasadit novou grafiku, opatřit stanici „rodinným“ logem a tradá - máme tu novou televizi. Výhoda pro Primu? Především fakt, že se takto vypořádá s vysíláním regionů, prostě je odstřihne. O Nově Action, budeme-li tak stanici s pracovním názvem Kanál 5 říkat, toho zatím příliš známo není. Jasné je pouze to, že by měla cílit na muže. Nový program má vysílat 18 až 20 hodin denně a objeví se pravděpodobně v multiplexu 3.
Další nová stanice - dětská TV Pohoda - měla podle původních plánů sázet zejména na domácí tvorbu a kromě zábavy se chtěla zaměřit i na vzdělávání. Děti a mládež by se měly také přímo na jejím vysílání podílet. ... České televize pod vedením nového generálního ředitele PETRA DVOŘÁKA možná spustí dětskou a vzdělávací stanici označovanou jako ČT 3.
Zdali se však dětského kanálu ČT dočkáme, je ve hvězdách. Projekt by sice nebyl nijak zvlášť finančně náročný, což je ovšem také určitá překážka, jeho vznik ale záleží mimo jiné na tom, zdali Český rozhlas opustí veřejnoprávní multiplex 1. A tomu se do toho pochopitelně nechce.

Analogová tma 11-11-11

Digitalizace analogového televizního vysílání je u konce. Co se povedlo a co ne?

Datum 11. listopadu 2011, chcete-li tedy 11.11.11, bylo v České republice stanoveno jako oficiální termín pro ukončení televizní digitalizace. Proběhl u nás tento proces bez problémů, nebo ne? Jaké nejzásadnější události jsou s digitalizací spojeny?

Největší blaf: Desítky kanálů v pozemním vysílání
Vysoká obrazová kvalita šířených stanic, dobré pokrytí signálem a především široká programová nabídka. To byly jen některé výhody, na které nás ještě před lety lákala řada tehdejších „odborníků“, již se motali okolo digitalizace pozemního analogového vysílání. Doslova za největší blaf tehdejší doby je možné z dnešního pohledu považovat vyjádření, že v rámci DVB-T se dočkáme až třiceti nebo čtyřiceti televizních programů. Někteří rádoby zasvěcenci se dokonce nestyděli vypustit z úst takový nesmysl, že ani to nebude stačit a Český telekomunikační úřad (ČTÚ) bude muset najít kmitočtové příděly pro další digitální sítě. Současný stav ukazuje, jak se tito pánové mýlili. Přiznejme si na rovinu, že současná pozemská digitalizace toho zatím až tak moc nepřinesla. V analogové době šířené čtyři stanice se rozrostly na přibližně dvojnásobek. K dispozici jich je tedy prozatím nějakých deset kanálů, v Praze pak jedenáct (nepočítáme-li multiplex 4). Za tuto skutečnost může nejen ekonomická krize, která řadu projektů pohřbila, ale také přehnaná očekávání některých lidí, kteří se alespoň k procesu digitalizace nachomýtli.

(celý text zde)

Státní šikana?

Předpokládám, že proti tomuto opatření bude i prezident, který vždy svobodu člověka, svobodu jedince, zdůrazňuje, jak lze doložit v mnoha jeho textech... Ale když prezident zákon nepodepíše, neznamená to, že nenabude účinnosti. Bohužel.

Státní porody
Autor: Ivan Hoffman

Mezi novinkami, jež má přinést zdravotnická reforma, je i miliónová pokuta pro toho, kdo by plánovaně poskytl zdravotní péči mimo zdravotnická zařízení. Smyslem této hrozby, jež je namířena především proti porodním asistentkám, je odradit ženy od domácích porodů.
O tom, zda je lepší anebo bezpečnější rodit v porodnici anebo doma, se vede debata už dlouho a také se dlouho povede. Teď se ale navíc bude bouřlivě diskutovat i o tom, zda má stát právo diktovat ženě, kde musí, respektive kde nemůže rodit.
Není vůbec podstatné, zda je ministerstvo zdravotnictví, vláda či parlament ve snaze nařídit ženám povinně porodnice vedeno dobrým úmyslem. A je dokonce jedno, zda je porod v porodnici bezpečnější. Zásadní je, že jde o útok na osobní svobodu, že se nerespektuje právo ženy svobodně zvolit. Pokud bude výše zmíněná represe uzákoněna, nepochybně bude úspěšně napadena u našich či evropských soudů.
Prostor pro dobré skutky stát samozřejmě má. Obává-li se že porod mimo nemocnici může dopadnout špatně, ať matce nabídne, že k ní domů zdarma pošle porodní tým s potřebným vybavením. Anebo ať ji poskytne přesvědčivé informace a důkazy, že rodit v porodnici není nebezpečné.
Ať si ale politici a úředníci především uvědomují, že občané tu nejsou kvůli státu, ale naopak stát je tu pro občana. A to od narození.
Uzákonit státní porody zákazem porodů domácích je šikana, kterou si mohou dovolit totalitní režimy. V demokratické společnosti takové uvažování nemá co dělat.
Svobodnému občanovi stát nerozkazuje, nýbrž mu zdvořile naslouchá. Rodit v porodnici je pravděpodobně rozumnější, i když stoprocentní jistota, že vše dobře dopadne, není ani tam. A doma je doma.

Strach z Řeků

Ach ano, nejlepší je poslední odstavec...

Strach z Řeků
Autor: Ivan Hoffman

Evropa se prý bojí Řecka. Hrozí totiž, že Řekové odmítnou pomoc, na které se domluvili politici eurozóny, především pak ti nejvlivnější z nich.

Co je to ale za pomoc, když není zdvořile nabízena, nýbrž nevybíravě vnucována? Rovněž je zajímavé, jak je vládcům eurozóny jasné, že v referendu by občané Řecka finanční půjčku odmítli. Místo toho, aby ctili jejich vůli, jsou naštvaní na řeckého premiéra, že míní referendum dopustit! Je z toho patrné, že prospěch Řeků lídry eurozóny netíží. Snaží se půjčit Řecku, aby nepřišli zkrátka banky, které nedrží pod krkem pouze Řeky. Proto ta hysterie.

Řekové ovšem o darech vědí své. Právě oni prosluli léčkou s dřevěným koněm, kterého darovali Trójanům. Trójskému knězi Láokoónovi vložil Vergilius do úst slavnou větu Timeo Danaos dona ferentes - bojím se Řeků kteří přinášejí dary. Pokus propašovat do Řecka půjčku, díky které by lichváři mohli nadále vysávat celou eurozónu, je průhledný trik. Příčinou hněvu na Řeky je to, že hrozí překazit léčku s Trrójským koněm, ve které přitom navíc vůbec nejde o nějaké Řecko.

Maskovat pravou příčinu „řeckého“ problému je stále těžší. Lidí, kteří jsou proti finanční půjčce Řecku, stále přibývá jak v zemích eurozóny, tak v samotném Řecku. Všem je jasné, že ani náhodou nejde o projev solidarity, ale o klasický tunel, kterým odtečou peníze do několika vybraných kapes. O nezbytnosti solidarity mluví stále dokola pouze politici, kteří jsou ovšem v těžkém konfliktu zájmů. Díky mandátu, který obdrželi od voličů, slouží lidem, kteří jejich voliče berou na hůl. Není divu, že jsou nervózní. Bojí se Řeků, že odmítnou jejich dary. A udělají možné nemožné, aby Řekové na pomoc kývli.

Nový přehrávač ČRo

Český rozhlas spustil „nejmodernější přehrávač rádií na českém webu“

Nejmodernější přehrávač rádií na českém internetu spustil podle vlastních slov veřejnoprávní Český rozhlas. "Nová verze internetového rádia ČRo je dokonalejší než standardní rádia. Na žádném běžném rádiu zatím nemůžete přepínat mezi živým vysíláním a poslechem pořadů z audio archivu ČRo, které se vysílaly třeba před sedmi lety," vysvětluje ředitel Odboru Nová média Českého rozhlasu ALEXANDR PÍCHA.
Nový přehrávač funguje na adrese http://prehravac.rozhlas.cz, ale dá se k němu dostat i z hlavní stránky Českého rozhlasu kliknutím na odkaz živého poslechu vybrané stanice nebo prostřednictvím služby iRadio. V dispozici je živé vysílání všech celoplošných, regionálních, speciálních i čistě internetových stanic ČRo a 270 tisíc pořadů a záznamů veřejnoprávního rozhlasu v archivu za posledních devět let.
(pokračování)

7 miliard - a konec růstu?

Je nás již 7 miliard - je správné v tento den mluvit o konci růstu?

Konec růstu
Autor: Ivan Hoffman

Naše ekonomika už neporoste. Hlásí to s odkazem na vnější krizi ministr financí, který v minulosti tvrdil, že se nás vnější krize nedotkne.

Podléhat kvůli tomu smutku netřeba, neboť co přijde, zmíněný muž samozřejmě neví, stejně jako nikdy nevěděl. Navíc se u nás brzděním růstu HDP vyznamenala vláda, když hloupým škrtáním zmrazila spotřebu domácností. Že to na rozdíl od ekonomů pan ministr financí nepostřehl, se nechce věřit. Není-li hloupý, musí prostě vědět, že uškodil a škodí.

S HDP je to mimochodem tak, že jeho růst neznamená, že se občanovi automaticky začne dařit. Podobně jako krize neznamená, že bankám a velkým korporacím neporostou zisky. Bývá to i naopak, čili jakkoli. HDP je veličina, která se složitě počítá a pak do omrzení omílá, ale s naším životem má málo společného. Podezřelé je už to, že vlastně k růstu HDP ani neexistuje protiklad. Tím by byl nepoužívaný obrat „zakrňování HDP“. Pokud je ekonomika schopna pouze růst, jen rychleji či pomaleji, vlastně to znamená, že na konci růstu může být jenom katastrofa. Je to jako když autu chybí brzda a umí jenom zrychlovat.

Žijeme turbulentní dobu, která přímo vybízí k úvahám, jaký je smysl růstu. Je růst synonymem pokroku? Anebo přerůstáme, což by svědčilo spíše o vadě, postižení? Není růst jedněch vykoupen strádáním druhých? A pokud ano, je to dobře, anebo špatně? A víme, kam chceme dorůst, anebo nám stačí jenom růst? A souvisí nějak růst HDP s kvalitou života? Činí nás šťastnějšími, lepšími, anebo třeba srdečnějšími? Takových otázek je dlouhá a prodlužující se řada. Pokud jde o odpovědi, s jistotou víme, že nám s nimi určitě nepomohou lidé, co nám šermují před očima růstem HDP.

Skandinávský krimiromán - nejen Stieg Larsson

Týdeník EURO, 43/2011, strana 80
Skvělé místo pro vraždu
Skandinávská detektivka se stala v uplynulých letech pojmem. Co stojí za oblibou Stiega Larssona a jemu podobných autorů?

Malebné uličky Stockholmu nebo Osla, pitoreskní pobřeží s dřevěnými, na červeno natřenými domky, dechberoucí jezera, zasněžené lesy. Na první pohled obrázek z katalogu turistické kanceláře. A přesto dějiště zločinů, včetně těch globálních, jako je obchod se zbraněmi, drogami i bílým masem. Operují tam motorkářské gangy a mafie ze zemí bývalé Jugoslávie nebo postsovětských republik. K tomu všemu korupce, zneužívání moci a zákony potlačující práva jedinců, například psychicky nemocných. Leckteré popisované – zejména vnitřní – problémy mohou znít uším Středoevropana či Východoevropana uvyklého na zkorumpovanější prostředí jako přílišná přecitlivělost. Každopádně autoři nových severských krimirománů vytvářejí svým zemím hodně odlišné „public relation“, než je obraz rovnostářského demokratického státu, jehož jediným šrámem na skvělé pověsti je dlouhá tuhá zima.

Šikovný inovátor
Přitom právě počasí je – mimo jiné – jedním z důvodů, proč jsou skandinávské detektivky tak populární. A to jak u čtenářů, tak nakladatelů, kteří cítí příležitost. Severská krimi má nezpochybnitelnou atmosféru. Příroda na severu je stále v rámci západní civilizace ještě relativní divočinou. Rozlehlost a nízká hustota obyvatel vytvářejí ideální podmínky pro zločin, kterému působivé finále dodá honička na pustých ledových pláních, jak se můžeme dočíst například u Larse Keplera (Hypnotizér), Monse Kallentofta (Zimní oběť) či Åsy Larssonové (Sluneční bouře).
Genius loci je nezastupitelný: Larssonová zavádí čtenáře do chladného ocelářského srdce Kiruny, Kallentoft do zmrzlého Linköpingu, kde panuje nejtužší zima za posledních pár let, Jo Nesbø představuje staré Oslo a Stieg Larsson uličky centra Stockholmu. Po literárních stopách posledně jmenovaného si lze objednat v hlavním městě Švédska specializovanou prohlídku, včetně domu, v němž žil novinář Mikael Blomkvist, Larssonův hrdina a současně tak trochu alter ego. Na podobnou „tour“ mohou vyrazit do města Ystad v jižním Švédsku vyznavači série Henninga Mankella o komisaři Kurtu Wallanderovi (u nás momentálně známějšího z televizního zpracování s Kennethem Branaghem.)
Mluvíme-li o skandinávském krimirománu, je nemožné Stiega Larssona opomenout. Může se zdát otravné neustále se Larssonem zaklínat, podobně jako Harrym Potterem v souvislosti s každou druhou knihou pro děti, jenže bez fenomenální úspěchu Larssonovy série Milénium by stěží severská vlna zmohutněla a přelila se za hranice. Jen u nás se prvního dílu Larssonovy trilogie Milénium prodalo přes sto tisíc výtisků, ostatních částí pak jen o něco málo méně. Larsson přitom není zakladatelem žánru jako spíše šikovným inovátorem.
Švédská krimi se začala proměňovat již v šedesátých letech minulého století a slušného věhlasu – i u nás – se podařilo o desetiletí později dosáhnout dvojici Maj Sjöwallová a Per Wahlöö. Ti do detektivky vetkli společenskou kritiku a poprvé ukázali švédský stát blahobytu jako navoněnou mršinu, zločin jako symptom a pachatele coby oběť systému. „Kdosi řekl, že v těchto románech se setkáváme s typickým švédským zklamáním, s raněným idealismem. Něco takového se nestává v zemích s otevřeným politickým útlakem, násilím a třídními protiklady. Velké zklamání povstává ze snu, který byl jednu chvíli hodně blízko svému naplnění,“ tvrdí Karl a Lilian Frederikssonovi ze Švédské detektivní akademie, kteří na téma švédské krimi uvedli loni v Praze přednášku.

Syndrom žaludečních vředů
Sjöwallová a Wahlöö navíc na scénu uvedli nový typ pátrače. Pryč s neohroženými chlapíky nebo kuriózními osobami s povahovými libůstkami, které rády řeší rébusy. Detektiv nového věku bojuje nejen s jiným typem zločinu, ale také sám se sebou. Vedle práce má rodinné starosti, nemoci, trpí přepracováním a často i pocitem odcizení a marnosti z policejní práce. Frederiksonovi to nazývají syndromem „žaludečních vředů“, protože právě jimi trpěl komisař Martin Beck Maji Sjöwallové a Pera Wahlööa. V současné skandinávské krimi se to hemží alkoholiky, chorobami, nespavostí a vyhořením. Ženské hrdinky se kromě nefunkčních partnerů a pubertálních dětí musejí vyrovnávat s podceňováním ze strany mužských kolegů. Stieg Larsson tento model navíc spojil s vlastní bohatou novinářskou zkušeností, čtivým živým stylem, a především výraznými hlavními charaktery – charismatickým Blomkvistem a zejména Lisbeth Salanderovou, nepřizpůsobivou hackerkou, dospělou Pipi Punčochatou, která tvrdošíjně odmítá společenské konvence a kromě výjimečné vůle a schopností má podobně neuvěřitelnou minulost v podobě otce špiona. To, co by pro jiného autora mohlo být zničující kombinací, stává se Larssoným jasným triumfem: přes všechny vylíčené (ne)skutečnosti je Lisbeth Salanderová postava živoucí a uvěřitelná, ideální vzor pro sebevědomou emancipovanou skupinu ženských čtenářek. „Stieg skutečně zafungoval jako ,lokomotiva‘, která vytáhla všechny ostatní nahoru, a my mu našimi knihami vzdáváme hold,“ potvrzuje Alexandra Coelho Ahndorilová, která spolu s manželem píše bestsellery pod pseudonymem Lars Kepler. Křestní jméno, které pro svůj pseudonym zvolili, je této úcty dokladem.

Všechna tíha světa
Na severské krimi lze navíc dobře demonstrovat, jak se obor detektivky proměňuje a co jej činí tak přitažlivým pro čtenářské masy. Kriminální story se stává společensko-kritickým románem a současně dynamickým thrillerem, který si bere vypravěčské postupy třeba z kinematografie. Manželé Ahndorilovi aka Lars Kepler se netají tím, že přejali filmovou řeč – veškeré dění se odehrává v přítomném čase a rychlých střizích, akční scény se doslova odvíjejí před očima. Je to styl, který vtahuje a současně je přitažlivý a dostatečně srozumitelný i pro sváteční čtenáře.
Moderní detektivka je multižánrový mix. „Konkrétně knihy Stiega Larssona jsou vlastně docela bizarní slepenec, ve kterém vedle smyšlených postav vystupují i skutečné žijící osoby. Podle mě na ně nejvíc sedí označení dobrodružný román,“ říká Larssonova překladatelka Azita Haidarová. „Hranice žánrů se stírají, kriminální román je znatelně povýšen, padá dělení na vysokou a nízkou literaturu,“ dodává. Detektivky si osobují nárok vyslovovat věci, které se dříve zdály být vyhrazeny literatuře s ambicí. Například titul Larse Keplera Paganiniho smlouva dokázal ve Švédsku vzbudit veřejnou debatu o výrobě zbraní, jejichž je Švédsko předním vývozcem. „Krimi je demokratický žánr, který čtou všichni - ženy, muži, univerzitní profesoři i umývači nádobí,“ dodává za Larse Keplera Alexander Ahndoril. Keplerův zatím poslední třetí díl z cyklu s detektivem Joonou Linnou vyjde ve Švédsku v listopadu v nákladu bezmála sto osmdesát tisíc kusů.

Netřeba brakovat šuplíky
Množina skandinávských detektivek je ale pochopitelně mnohem bohatší a v češtině je k dostání docela slušný průřez. Nikoli všichni píší knihy poukazující na soumrak západní civilizace (ačkoli je třeba říci, že aspoň nějaká zmínka o společenských nešvarech – například rasistických předsudcích nebo genderové diskriminaci – se objevuje skoro všude, snad to patří k podstatě skandinávského rovnostářství). Nakladatelské domy jako Moba, Metafora či Motto již před boomem Stiega Larssona skandinávské autory, či ještě lépe autorky, vydávaly. Jistě ne náhodou jsou ty nejpopulárnější spojeny s ženskými hrdinkami a jejich starostmi a některé – jako třeba romány Camilly Läckbergové ze stáje Motta – jsou víceméně čtením pro paní a dívky kořeněným vraždou. Ta má obvykle to nejklasičtější pozadí, jakým je láska, nenávist, vášeň, msta. Zápletky se drží tradičních motivů, jako je děsivé rodinné tajemství. Technikou se pak blíží skládačkám a la Agatha Christie.
U ženských hrdinek (namátkou advokátka Tóra Gudmundsdóttir Yrsy Sigurðardóttir nebo komisařka Irena Hussová Helene Turstenové) ještě více vystupují do popředí vztahy a trable s kloubením rodinného života a kariéry. Pro českého čtenáře, zvyklého na nevalnou úroveň současné české detektivky, je každopádně překvapující, že všechny vydané tituly si drží určitý literární standard – byť někdy jen řemeslný. V záplavě jmen, která se vynořují, se nezdá, že by nakladatelé zoufale brakovali šuplíky. Zdatných detektivkářů je na severu očividně stále dost. „V literatuře se objevují vlny, které se nedají přesně vysvětlit, spouštějí je jedinci, události nebo souhra všeho dohromady. Vzpomeňme třeba na éru české literatury v šedesátých letech,“ uvažuje nad příčinami rozkvětu skandinávské krimi Azita Haidarová. Úspěch stimuluje další nakladatele i autory, kteří se na této vlně touží svést. Pro české vydavatelské domy je to příležitost oprášit „předčasně“ vydané knihy či autory, kteří neprávem zapadli – především zmiňovaného Henninga Mankella, který dosáhl mezinárodního úspěchu před Stiegem Larssonem a jehož román Číňan vydá Host ještě letos.
Nordistka Karolína Stehlíková si v časopise Host povšimla, že čtenářský poměr k této literatuře se proměňuje v závislosti na tom, jakou péči knihám věnují nakladatelé. Třeba konkrétně tituly Hostu (Švédové Larsson, Larssonová, Kepler, Kallentoft, Dán Adler-Olsen), Arga (Švédové Jens Lapidus, Thorsten Pettersen), Hejkala (Finka Leena Lehtolainenová) nebo Knihy Zlín (Nor Jo Nesbø) rozhodně nevypadají jako laciné čtivo. Jsou vypraveny se stejnou péčí jako jiné přední románové tituly. Kvalitní typografie, vkusné obálky a především angažmá vynikajících překladatelů. Jsou to knihy, které je možné na veřejnosti vytáhnout z tašky bez uzardění, ba co víc, stávají se předmětem konverzace mezi přáteli, což většinou dokážou právě jen filmy.

Hledá se nový Larsson
Je však mylné podlehnout představě, že detektivku dobře prodá fakt, že pochází z oblíbené skandinávské líhně. O tom se přesvědčilo například Argo, které podcenilo propagaci knihy Jense Lapiduse Snadný prachy. Románu z ranku drsné školy, který sám jeho autor označuje jako „Stockholm noir“, se ve Švédsku prodalo neuvěřitelných šest set tisíc výtisků. U nás kniha bez povšimnutí zapadla.
Podle jakého klíče nakladatelé vysněné trháky nakupují? „Sledujeme žebříčky prodejů, nejenom ty severské, ale hlavně německé, americké a britské. Dále nás zajímají literární ceny. Spolupracujeme také s agenturami, zabýváme se rovněž doporučením překladatelů. Za úspěchy nakladatelství Host posledních let je tedy trochu alchymie, ale hlavně mnohaletá zkušenost s výběrem titulů,“ říká Dana Blatná z Hostu. Podobně hovoří i ostatní nakladatelé: klíčový je úspěch v zahraničí. Nejvýše na příčce prodejnosti se stále drží Larsson, s šedesáti tisíci prodanými výtisky Hypnotizéra dotahuje Lars Kepler, osmnáct tisíc „udělal“ první díl Nesbøovy série o Harrym Holeovi. Na trhu je čerstvě další detektivka s tímto pátračem, jejíž prodejnost si Kniha Zlín pojistila i rozdáváním takzvaných „reading copies“ (pracovních výtisků před oficiálním vydáním) blogerům. O knize se tak mluví týdny před tím, než se objeví na pultech.
Většina autorů píše cykly a vydavatelé nakupují práva zpravidla na celý „balík“, protože vydání dalšího pokračování oživuje zájem i o starší tituly. Touha najít nového Larssona je ale silná. „Lépe se prodávají nová díla již bestsellerových autorů, i když i zatím nezavedení autoři toho správného žánru ze správné oblasti mají velkou šanci na úspěch,“ konstatuje Blatná. „Zvýšený zájem čtenářů o severskou literaturu spolu s větším počtem vydaných titulů však zároveň brzdí omezená nebo mírně klesající poptávka čtenářů po knihách obecně. Tato pozornost se navíc rozmělňuje mezi jednotlivé tituly, a proto je zájem o severskou detektivku podle našeho názoru spíše konstantní,“ míní Pavel Vlasatík z nakladatelství Moba, které aktuálně sází na připravovanou knihu Johana Theorina Mlhy Ölandu, jež kombinuje krimi s duchařským románem. Pokud čtenáři i nadále zachovají severské krimi věrnost, zdá se, že bude stále z čeho brát.
Kateřina Kočičková, spolupracovnice redakce

Život na dluh

Bezmocní lídři
Autor: Ivan Hoffman

Od evropských lídrů se současně s napětím očekává řešení dluhové krize a současně se od nich nic konkrétního neočekává.

Ať už totiž řešení bude jakékoli, nepochybně bude provizorní. Podstatou dluhové krize je totiž život na dluh, kterého se nikdo jen tak nezřekne. Banky na dluzích, respektive jejich úročení založili svou existenci, politici svou popularitu, občané obecně svou budoucnost. Každý si půjčuje, chudák i boháč. Nikomu nestačí, co vydělává anebo dostává a nikdo si nepřipouští, že by neměl mít to, na co nemá. Řeší se tedy kvadratura kruhu: Jak žít na dluh a nedlužit?

Co by se stalo, kdyby lídři eurozóny oprášili přísloví bez peněz do hospody nelez, a nalévání na dluh postavili mimo zákon? Rázem bychom vystřízlivěli. Nešlo by přehlédnout, že máme holý zadek. Takové šokující poznání by se ale obrátilo proti těm, kteří na obecném zadlužení rafinovaně založili svůj byznys. Když se tedy volá po rozpočtové kázni, stabilitě či odpovědnosti, nemyslí se tím vymýcení života na dluh, nýbrž jeho udržitelnost. Dobře patrné je to z toho, jak je v zájmu udržitelnosti života na dluh eurozóna ochotna částečně umazávat nesplatitelný řecký dluh.

Paradoxní na současné dluhové krizi je, že ji nerozpoutali dlužníci, nýbrž věřitelé. Právě k nim směřují opatrné prosby politických lídrů, zda by nebyli tak laskaví a nezkusili být maličko méně chamtiví. Jsou to samozřejmě prosby marné. Věřitel, který neždímá dlužníka, je protimluv. Takové zvíře neexistuje. Naopak je zřejmé, že ti, co dluhovou krizi způsobili, na ní jediní vydělávají. Říct, že evropští lídři jsou bezmocní, není zcela přesné. Jsou mocnými spojenci viníků. Přetrhnou se pro jejich záchranu!

Libyjské vítězství

Dovolil jsem si pár myšlenek zvýraznit:

Libyjské vítězství
Autor: Ivan Hoffman

Příběh libyjského osvobození, anebo libyjské rebélie, již má své poražené. Muammar Kaddáfí je pohřben na neznámém místě v poušti a bez něj je po válce.

Zbývá definovat vítěze. Jak je v kraji zvykem, ve volbách zvítězí islamisté, jde ale o to, zda umírnění anebo radikální. Přechodná národní rada se přihlásila ke zvykovému právu šaría a o něm už určitou představu máme. Libye se stane zemí bez kriminality, neboť za krádež se seká ruka. Ženy mohou zapomenout na emancipaci, případné odpadlíky od víry čeká poprava a tak podobně.

Místo osoby diktátora bude společnost sestávající ze soupeřících kmenů sjednocovat korán. V Libyi bude pořádek, jaký si my neumíme představit a který bychom určitě nechtěli. Jenomže náš způsob života není ani jediný, ani objektivně nejlepší a nejspíše by pro změnu nevyhovoval třeba právě zmíněným Libyjcům. Vlastně je s podivem, že islámští bojovníci vzali zavděk pomocí od nevěřících psů. Omlouvá je jedině to, že z jejich pohledu neřídil nálety NATO nějaký generál z Ameriky, nýbrž Aláh, jehož velikost při každém povedeném zásahu oslavovali.

Když se tedy hledají v Libyi vítězové, západ mezi ně nepatří. Zúčastnili jsme se přestřelky, posloužili islámu a naši politici se v osobě diktátora zbavili politického spojence, aniž by to zaručovalo nějaký profit. Po čerstvých špatných zkušenostech z Afghánistánu a Iráku Libyi vojensky neokupujeme. Tím pádem místním odpadá problém s vyháněním „křižáků“. Budou mít ale bez okupace ropné společnosti za hubičku libyjské černé zlato? Dost možná nebudou a západ se tak konečně bude moci pochlubit nezištnou ochranou lidských práv. Pokud nám to tedy nepřekazí ti vyznavači zákona šaría.

Diamantová deska pro HH

Hana Hegerová převzala od Supraphonu diamantovou desku
Šansoniérka Hana Hegerová, která 20. října oslavila 80. narozeniny, v Praze od zástupců vydavatelství Supraphon převzala diamantovou desku za 1,580.000 prodaných nosičů. Stejné ocenění za úspěšný prodej získali Karel Gott, Jiří Suchý, Jiří Schelinger, Karel Svoboda, skupina Olympic nebo zástupci Divadla Spejbla a Hurvínka. Hegerová nedávno ohlásila konec veřejného vystupování, připustila ale, že se zcela nevzdává myšlenky na nové nahrávky. Doma má například dosud nezhudebněný text Michala Horáčka. U příležitosti kulatých narozenin pro své početné fanoušky zpěvačka připravila DVD s názvem Pasiáns a podtitulem Písně a dokumenty 1962 - 1994. Hudební kompilace obsahuje třicet písní, opomenuty nebyly slavné hudební pořady z 60. let v režii Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka, dokument režiséra Zdeňka Kopáče se vzpomínkami na působení ve slavné pařížské Olympii nebo vystoupení z doby těsně po okupaci Československa v roce 1968, které se po léta na obrazovkách nereprízovalo.
(mailové zpravodajství ČRo)

Klidně proti

Klidně proti
Autor: Ivan Hoffman

Sobotní protesty proti vládě byly uměřené co do účasti i pokud jde o chování demonstrantů. Ve srovnání s bouřlivými demonstracemi v Řecku či Itálii u nás panuje protestní idylka.

Není to proto, že by se naše vláda těšila obecné důvěře, ani neplatí, že by lidé akceptovali škrty jako něco chytrého a užitečného. Důvod, proč se u nás nedemonstruje a když tak decentně, tkví především v nás. Jsme občany spíše nesmělými, pohodlnými, přizpůsobivými. Reptáme sice, ale nevěříme, že si toho vrchnost povšimne. Tím pádem víme, že si stěžujeme marně a tedy zbytečně.

Reakce vlády na klidné protesty je logicky rovněž klidná. Navíc když demonstranti mezi sebe zvou politiky ze stran, co zrovna nevládnou. Je jim jasné, že se zde nerýsuje žádná hrozba změny systému. Pokud demonstranti naslouchají politikům opozičním, nic nehrozí ani těm vládním. Až kdyby lidem došlo, že za osmnáct a bez dvou za dvacet znamená totéž, začali by se politici interesovat, co že se to děje na ulici.

Že jsme takto klidně proti, má řadu pozitiv. Nic se netříští, nic nehoří, nikomu nevzniká škoda a nikdo nepřichází k úrazu. Politici nejsou pod tlakem a tak mají klid na práci. Za výhodu lze brát i to, že pokud si demonstranti nevěří, nemohou být zklamáni, že ničeho nedosáhli. Očekávaná prohra tolik nebolí. Snad jediné drobné negativum vzorně spořádaných rebelií je v tom, že v atmosféře, kdy občané mají pocit, že protesty nemají smysl, nemají protesty valný smysl. Že je veřejnost s vládou většinově nespokojena ví vláda dobře z průzkumů veřejného mínění a z vývoje volebních preferencí. Od demonstrantů v sobotu neslyšela vláda nic, co by už dávno nevěděla a co by jí dávno nebylo volné.

Euro v ohrožení

Dobře napsané, ale mám dojem, že ke změně ještě pořád nedojde - všichni v tom systému jedeme:

Euro v ohrožení
Autor: Ivan Hoffman

Euro a s ním Evropa je ohroženo a ne že ne. Dokud se ale veřejně nemluví o tom čím a hlavně kým, nelze se účinně bránit.

Ve všech pádech skloňovaná krize je velice podezřelá tím, že se odehrává ve virtuálním prostředí, kde se obchoduje s penězi. Peníze, které spekulativně vznikají z ničeho, stojí za půjčkami, dluhy, či zisky v obří „derivátové bublině“, která už je údajně 25 krát větší, než celkový světový HDP. To, čemu se říká finanční systém, je ve skutečnosti globální lumpárna provozovaná úzkou vrstvou finančních spekulantů.

Dokud se budeme tvářit, že spekulativně vytvořené dluhy je potřeba splatit skutečnými, tedy vydělanými penězi, nevyřešíme nic. Úsporná opatření a škrty mohou jedině ochromit ekonomiku a poškodit společnost, aniž by to výrazněji umazalo dávno nesplatitelný dluh. Nestačí ani dluhy částečně odpouštět, anebo oddalovat jejich splatnost. Jediné účinné řešení je postavit mimo zákon praktiky, které k dluhové krizi a od ní odvozené krizi hospodářské vedou. Vůle k tomu se pochopitelně dostavuje pouze postupně a pomalu.

O politicích se říká, že rozumná řešení přijímají až po té co vyzkoušeli všechny jiné možnosti. Od lidí, kteří finanční krizi umožnili v minulosti ne tak dávné legalizací nečestných či přímo zločinných finančních nástrojů, nemá cenu čekat její vyřešení. O většinu energie a času je připravuje nutnost pořizovat si alibi. Čachry, do kterých se namočili, už nemohou obhajovat, ale na to aby přiznali chybu a omyl, rovněž nemají velký prostor: Zločin, kterého se politici globálně dopustili je dramatické a naprosté znehodnocení peněz. To je na doživotí. Ještě že peníze nejsou všechno a že jsou až na prvním místě!

Moulin Rouge v původním znění

Prima Cool odvysílá v sobotu v originálním znění film Moulin Rouge
Televize Prima nabídne po seriálech Jak jsem poznal vaši matku, Teorie velkého třesku a Láska je láska další pořad v originálním znění z titulky. Na Prima Cool přichystala o tomto víkendu pro své diváky australsko-americký snímek Moulin Rouge z roku 2001 v hlavních rolích s NICOLE KIDMANOVOU a EWANEM MCGREGOREM. O jeho režii se postaral BAZ LUHRMANN.
V sobotu 15. října se od 20 hodin rozehraje příběh chudého básníka Christiana, kurtizány Satine a jejich přátel i nepřátel v anglickém znění...

Pokud nás děti nechají, "použiji" film jako studijní prostředek...

Simpsonovi budou pokračovat

Simpsonovi budou pokračovat minimálně do roku 2014
Americký animovaný seriál Simpsonovi o oblíbené "žluté rodince" se bude natáčet nejméně do roku 2014, tedy do své 25. sezóny. Oznámila to televizní stanice FOX, v jejíž produkci vzniká, s tím, že bylo dosaženo dohody s dabéry. Podrobnosti však nebyly zveřejněny. Za možným koncem stála právě hrozba herců, kteří postavy namlouvají...

Hlubší integrace EU je příčinou problémů

Klaus: Hlubší integrace EU je příčinou problémů EU, ne řešením
Větší integrace členských zemí Evropské unie není východiskem z dluhové krize, ale naopak příčinou dnešních problémů unie. Po dnešním summitu prezidentů zemí Visegrádské skupiny (V4) v Maďarsku to novinářům řekl prezident Václav Klaus. Ostrým výrokem reagoval na dotaz, zda je správný návrh předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa, aby se EU hlouběji integrovala v zájmu vyřešení dluhové krize. Klaus v této souvislosti poznamenal, že se Barroso tragicky mýlí. Od ostatních prezidentů zemí V4 ale v této věci zazněly jiné názory. "S panem Barrosem zásadně, ale absolutně nesouhlasím. Já myslím, že se tragicky mýlí. Dnešní problémy Evropy vznikly stále se zrychlujícím procesem více a více Evropy. To je naprosto evidentní věc a pan Barroso nepřichází s jiným návrhem, než že když to více a více Evropy vyvolalo dnešní problémy, tak zkusme jít ještě dále a ještě více. Já myslím, že to je fatálně mylný přístup," řekl Klaus.

---

Z mailového zpravodajství ČRo

Pětasedmdesátiny pana Havla

Pan Hoffman i ve svém věku neúnavně tepe... Do ledaskoho a ledasčeho... Ale tohle nemusel. Snad. Nevím. Nějak mi to nesedí...
I když má pravdu. Pan Václav Havel se dopracoval k životu v kompromisu. Jako mnozí... Jak už to bývá...

Pětasedmdesátiny
Autor: Ivan Hoffman

Slaví-li se 75. narozeniny, převažuje vzpomínání a bilancování. Jako by se už od oslavence nic moc do budoucna nečekalo. V případě Václava Havla to rovněž hrozí, neboť ho o mnoho sil připravily zdravotní potíže. Sám oslavenec pak má plné právo nic už neřešit a nechat na historicích, jak s jeho životem a dílem naloží. Navíc, když doba, ke které patřil a kterou symbolizoval je dávno pryč.
Václav Havel se stal světově uznávaným dramatikem a spisovatelem v letech tak zvané normalizace. Jeho apel na život v pravdě ovlivňoval lidi svobodomyslné, kteří se odmítali přizpůsobit panujícím poměrům. Jeho eseje o lidské identitě ovšem oslovovaly i přemýšlivého člověka ve svobodném světě, neboť zřejmě právě myšlenky formulované pod tlakem míří k jádru věci. Havlova doba usilování o lidskou a občanskou důstojnost „nepolitickou politikou“ a důrazem na vnitřní svobodu ovšem paradoxně skončila dosažením svobody vnější. Symbolicky Havlova mise skončila jeho zvolením prezidentem.
Jako prezident byl Václav Havel ctěn vyznamenáván a oslavován všude po světě, na domácí politiku ale postupně ztrácel vliv. A přestože věděl, jaké se tu dějí lumpárny a nepravosti, nepostavil se před národ s prohlášením, že za takové situace prezidentem nebude. Mohl mít pravda iluzorní předsevzetí, jak bude z Hradu minimalizovat škody, ale to ho nezbavuje spoluodpovědnosti a spoluviny. Václav Havel byl nakonec pro nás prospěšným prezidentem. Cena, kterou za to osobně zaplatil jako spisovatel a filozof je ovšem nesmírná. Dopracoval se když ne k životu ve lži, tak k životu v kompromisu. I v pětasedmdesáti s tím lze něco dělat. Třeba se omluvit. Jenže se zdá, že netuší, že by měl.

Dálniční marnost?

Tak jednoduché, jak jste to napsal, pane Hoffmane, to asi nebude...
Řekněme, že tentokrát bych Váš text nazval jen jednoduchým uvedením do problému pro ministra dopravy, který zatím vůbec nepochopil, oč tu komu běží!

Dálniční marnost
Autor: Ivan Hoffman

Na příští rok vláda v rozpočtu vyčlenila na budování silnic 41 miliard korun. Je to zoufale málo? Anebo skandálně moc? To kdyby někdo věděl! Nároky na dopravní infrastrukturu rostou s tím, jak přibývá automobilů a jak se zvyšuje objem přepravovaného zboží.
Dálnice a silnice toho musí stále více vydržet. Co ještě historicky zcela nedávno stačilo pro koňské povozy, muselo být nahrazeno monstry, jež unesou nekonečné karavany přetížených kamionů.
Silničáři už dlouho působí dojmem, že jim ujel vlak. Svádějí marný boj s poptávkou, přičemž právě budování dopravní infrastruktury je klasickým příkladem systémového nešvaru, kdy jsou privatizovány zisky a socializovány náklady. Na silnicích, budovaných za veřejné peníze, vydělávají soukromé přepravní firmy a společnosti, které po veřejných komunikacích převážejí své soukromé zboží. Veřejných peněz na dálnice by stačilo méně, kdyby si privátní firmy pro své kamiony stavěly silnice vlastní a neničily ty naše. To za prvé. A pak je tu ta potíž s developery, kteří účtují absurdně vysoké částky a nikdo kompetentní s nimi nevyrazí dveře.
Dokud nemáme jistotu, že jsou miliardy na silnice použity hospodárně, je zbytečné a také chybné je na silnice vyčleňovat. Kvůli podezření, že se ty miliardy rozkrádají, by je vláda neměla vůbec vyčlenit. Ať pro změnu přispějí miliardami na dálnice řetězce, co je ucpávají svým zbožím. A jak umravnit developery, co se tady monopolně či v kartelech roztahují? Nekrmit! Situace je vážná a složitá řešení už nepomohou. Zbývají jenom jednoduchá: Místní silnice svěřit místním firmám dozorovaným napřímo v místě. A pak si pohlídat, aby nám naši silnici nezničily cizí kamiony!

Politická kultura

Politická kultura
Autor: Ivan Hoffman

O tom, že u nás chybí politická kultura, není pochyb. Veřejně činní lidé jsou co chvíli přistiženi, jak se vyjadřují hrubě a vulgárně.
Poslední dobou se ale zdá, že se za hrubost a vulgaritu už ani nestydí! Předvádět se ve špatném světle jako by se stávalo módou. Poslanec, který dává v Poslanecké sněmovně parlamentu k lepšímu, že v noci pracují „jenom kurvy a zloději“, anebo ministr, který se chlubí, jak na veřejnosti profackoval drzého mladíka, jsou toho příkladem.
Jestliže se dosud politikům zdálo, že slušné chování, gentlemanství, zdvořilost či uměřenost občané-voliči neocení, nyní jako by uvěřili, že co jim vynese obdiv a přízeň lidu, je chování agresivní, přízemní, sprosté. Politici si zřejmě povšimli, že jim je vyčítána odtrženost od skutečnosti. Ve snaze to napravit, být za člověka „obyčejného“, „normálního“ se chovají hulvátsky. Myslí to možná takticky - dávají pozor, aby nebyli v podezření, že se vyvyšují. Pokud si ale myslí, že normální, běžné, obyčejné je být hulvát, zavání to nadřazeností, pohrdáním a již zmíněným odtržením od reality.
Mezi obyčejnými lidmi totiž převažuje slušnost, zdvořilost, obyčejní lidé se na potkání neurážejí, naopak se zdraví a běžně si pomáhají v nouzi! Úpadek politické kultury anebo dokonce rezignace politiků na kulturnost má ale ještě jedno vysvětlení. Podobně jako mají občané znechucení politikou pokušení brát právo do vlastních rukou, nevěří v instituce, které reprezentují ani politikové: Ministr, který „profackovává“ drzého občana, rezignuje na satisfakci, kterou by mu v občanskoprávním řízení zjednal soud. Sejně uvažuje parta, co se na internetu domlouvá na „profackování drzého Kalouska“…

Kolektivní mozek lidstva

Týdeník EURO, 36/2011, strana 45
Kolektivní mozek lidstva
Proč jsou katastrofické vize naivními utopiemi

Existuje řada knih, které objasňují příčiny hospodářského zázraku Západu, podstatu technologického vývoje posledních staletí, povahu mýtů katastrofických vizí o vyčerpávání zdrojů nebo význam obchodu a globalizace. Matt Ridley však ve své nové knize svým záběrem překonává většinu dosud sepsaného. Staví na dílech klasiků i moderních autorů a rozehrává koncert argumentů pokrývající tisíce let vývoje lidské civilizace a neskutečné množství disciplín, jež se lidskému vývoji snaží porozumět.
Kniha, kde se setkávají poznatky evoluční biologie, antropologie, genetiky, chemie, historie s příspěvky moderní ekonomické vědy v podobě teorie her, behaviorální a experimentální ekonomie, endogenní teorie růstu či teorie spontánního řádu, potěší všechny, již se děsí oborové superspecializace a upřednostňují multioborové přístupy ke studiu komplexních (nejen) společenských jevů. Vše velmi čtivé, jasné, přímé a s vyústěním odpovídajícím na žhavé otázky dneška. A navíc, oproti většině knih, s optimistickou vizí do budoucna, nikoli katastrofou, jejíž vyobrazení na obálce pomůže lépe knihu prodat. Ridleyho napůl plná sklenice na obálce je trefná.

Trh jako nástroj pokroku
Ridley, který se proslavil knihami o biologické evoluci (například Červená královna), na stovkách příkladů ilustruje, že směna a obchod představují pro rozvoj technologií totéž, co sex pro evoluci. Od prehistorie po dnešek platí, že společnost se rozvíjí pouze tehdy, je-li umožněna výměna zboží, myšlenek a poznatků. Pouze poté vzniká hayekovský katalaktický řád vzájemně výhodných směn, jež přeměňuje dílčí znalosti jednotlivců v dynamický proces poznávání – studnici poznatků, pomocí níž je možné překonávat různé nástrahy a budovat prosperitu. Kdo nevyužívá tohoto kolektivního mozku lidstva, evolučně neobstojí (jako člověk neandrtálský nevyužívající dělbu práce mezi mužem a ženou) nebo si způsobí staletí trvající bídu a stagnaci (jako Čína za vlády dynastie Ming po rozhodnutí odříznout se od světa).
Matt Ridley pečlivě vyvrací mýtus o starých dobrých časech v předindustriální době (na němž staví jak marxisté, tak environmentální hnutí) a ukazuje, jak pracně musela být naše prosperita krok za krokem, odspodu po staletí a tisíciletí tvořena: jak féničtí obchodníci stvořili moderní svět, jak přispěli židovští obchodníci a hanza se svým, zdola vytvořeným systémem práva, jak destruktivní a parazitické byly často mocné vlády a oslavovaní vládci, jak klíčově přispěli vědci s objevy oceňovanými i nedoceňovanými, byť zcela klíčovými (jako bylo používání traktoru či umělých hnojiv).

Falešný svět negativních zpráv
Velká část Ridleyho snahy je věnována pečlivému vyvrácení dlouhé řady tvrzení environmentálních skupin. Autor připomíná, že tajemstvím průmyslové revoluce, z jejichž plodů dnes žijeme, byl přechod od obnovitelných k neobnovitelným zdrojům, slunečnímu kapitálu, v čele s uhlím a ropou. Vysvětluje, že řada zdrojů je sice konečná, ale s ohromnými zásobami, zatímco obnovitelné zdroje mohou být velmi omezené, a tedy k rozvoji nedostatečné.
Šílený svět biopaliv je jen malou ukázkou, kam snaha o využití obnovitelných zdrojů vede.
Ridley se vrací ke „klasikám“, na nichž vyrostlo environmentální hnutí, a konfrontuje je s fakty, aby ukázal jejich naprosté odtržení od reality. Připomíná, jak celá generace byla děšena zprávami o (neexistující) epidemii rakoviny v důsledku knihy Tiché jaro od Rachel Carsonové, přičemž, jak podotýká Ridley, v jednom hrnku kávy je tolik karcinogenů, kolika jsme ve formě zbytkových pesticidů v jídle vystaveni za celý rok. Nebo jak oslavovaný Paul Ehrlich předpovídal v roce 1970, že očekávaná délka dožití v USA do roku 1980 klesne na 42 let. Nebo že v důsledku kyselých dešťů nebudou do roku 2002 v Německu žádné lesy a tak dále. Omyl za omylem, jeden časem vyvrácený pesimistický scénář za druhým.
Matt Ridley nám nabízí alternativu. Nikoli naivní optimismus, ale na dějinné zkušenosti a smysluplné teorii fungování společnosti založené a pečlivě zdokumentované poznání o lidských schopnostech, které díky obchodu a učení přerůstají v kolektivní inteligenci. Společně tak budujeme systém, díky němuž je životní úroveň miliard lidí vyšší, než jaké se mohli těšit nejbohatší králové minulosti.
V knize, která obsahuje přes 50 stran poznámek a odkazů na zdroje, jež jsou on-line též nepřetržitě doplňovány, nabízí racionální optimista Ridley zajímavé a pestré čtení, jež nám v dnešní krátkozraké a na senzace zaměřené době dává tolik potřebnou perspektivu a rozum.

The Rational Optimist: How Prosperity Evolves (Racionální optimista: jak vzniká prosperita)
Autor Matt Ridley
Vydal Fourth Estate, 2011
Rozsah 453 stran

Josef Šíma
rektor vysoké školy CEVRO Institut

Levné školství

Kdybych tak tušil, zda někdo z politiků alespoň občas naslouchá... Mám obavu, pane Hoffmane, že nikdo...

Levné školství
Autor: Ivan Hoffman

Ze statistiky OECD plyne, že se u nás na školství šetří. Teď jde o to, jestli se za předposlední příčku v rozsáhlém mezinárodním srovnání mají naši politici občanům omluvit, anebo zda se tímto umístěním chtějí chlubit. Šetrnosti se pravda poslední dobou tleská, jenomže zrovna u vzdělávání to neplatí.
V civilizovaném světě se školství považuje za dobrou investici a v tomto smyslu jsme spíše pro ostudu, než vzorem.
U veřejných výdajů samozřejmě nejde jenom o to „kolik“, ale rovněž „za co“. Nízký rozpočet školství je ostudou vlády, která předkládá špatný rozpočet a poslanců, kteří pro něj hlasují. Nešetrné hospodaření s vyčleněnými prostředky je pak ostudou konkrétního ministerstva. Nad to je ale otázkou, zda by se za podfinancované české školství neměla kolektivně stydět i široká veřejnost. Čím jiným než souhlasem se státní školskou politikou je mlčení občanů k tomu, jak to u nás se vzděláváním vypadá. Zdá se, že jako národ Jana Ámose Komenského doplácíme na iluzi, že jsme jaksi geneticky od přírody chytří a vzdělaní jen díky tomu, že tady od nás pochází učitel národů.
Podobně jako se hovoří o ropném prokletí, tedy o paradoxu, kdy nerostné bohatství přináší lidem v jeho blízkosti místo výhod jenom války a hlad, existuje zdá se i paradox „prokletí Komenským“. Nemít Komenského, asi bychom si nedovolili šetřit na školství. Obávali bychom se, že našemu umístění ve statistice investic bude úměrná naše vzdělanost, respektive nevzdělanost. Jaká bude konkurenceschopnost generací, které v těchto letech podstupují levné české školství, se uvidí až v budoucnu. Pokud jde ovšem o zmíněného učitele národů, ten se v hrobě stoprocentně obrací už dnes.

Rasisté nejsme. Zatím

Týdeník EURO, 36/2011, strana 44
Rasisté nejsme. Zatím
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky

Stávají se z Čechů xenofobní rasisté, když ve Varnsdorfu či Rumburku vyrazí jinak slušní a spořádaní lidé na protiromské demonstrace a pokřikují „cikání do práce!“ a jiná hanlivá hesla? Má pravdu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když varuje před množícím se extremismem a říká, že kdyby se objevil v Česku nějaký Haider, tak „pánbůh s námi“?
Pokud bychom měli na tyto otázky odpovídat kladně, tak bychom se asi dostali do rozporu s realitou velmi liberální a svobodomyslné české společnosti, jejíž averze k menšinám obecně je dost marginální záležitostí. Jak nakonec velmi přesvědčivě doložila veřejná diskuse kolem pražského pochodu homosexuálů. Ale život je změna, a pokud nečinnost státu, nebo spíše jeho trvání na chybných předpokladech podstaty konfliktu bude trvat, může se výrazně proměnit i česká většinová společnost.
Ve skutečnosti události ve Šluknovském výběžku jsou totiž projevem sociálního konfliktu a výsledkem frustrace z bezmocnosti terorizované majority, jíž státní aparát není schopen zajistit elementární ochranu osobnostních a majetkových práv. Jestliže se standardní politické strany a jimi řízený státní aparát nepokoušejí tuto frustraci řešit a odstranit její příčiny, teprve potom mohou dostat šanci různí extrémisté, jak naznačují třeba volební výsledky v posledních komunálních volbách v Litvínově s jeho pověstným sídlištěm Janov.
Je určitě nesporné, že podivnými kšefty komunálních politiků a developerů dochází dost často k vytváření problémových romských ghet. Je jistě pravdou, že nedostatek pracovních míst pro nekvalifikovanou pracovní sílu přispívá k sociálnímu vyloučení velké části Romů. Je však úplně stejnou pravdou, že i kdyby těch pracovním míst byl dostatek, tak by jich většina zůstala neobsazena, protože sociální systém poskytuje právě v regionech, jako je Šluknovsko, takový příjem, že vykonávání této nekvalifikované práce se fakticky těm lidem nevyplatí. A setrvávání na dávkách znamená, že další generace nemá nejmenší šanci získat ty nejelementárnější pracovní návyky a vykonávání jakékoli práce je pro ni v podstatě nepřijatelné. A nicnedělání je matkou i otcem naprosté většiny lumpáren, jak věděli už dávno naše babičky.
Je ale také nespornou pravdou, že neschopnost policie a justice postihovat drobnou kriminalitu mladistvých z problémových komunit vede k tomu, že závažnost těchto činů roste a vyvolává vážné obavy a tomu odpovídající reakci postižených.
Lze se divit reakci varnsdorfských, jejichž pracovní příjmy se od výše sociálních dávek příliš neliší? Jak asi mohou reagovat na prohlášení různých expertů sociálního začleňování na téma „když mají málo peněz, tak prostě musí krást“?
Teprve když i kovaní ochránci sociálně vyloučených menšin pochopí, že to, co se děje, má příčinu na obou stranách mince, bude možné hledat cestu ven. A na té cestě musí být jak cukr, tak bič. A toho biče nemůže být málo.
Je nutné těm lidem bez budoucnosti nějakou budoucnost pomoci hledat, včetně pracovního uplatnění. Ale také tvrdě a s vážnými důsledky vyžadovat využití šance, kterou ten člověk dostane. A rovněž tvrdě postihovat každý přešlap přes jasná a srozumitelná pravidla poskytované pomoci. Prostě ti lidé mohou dostat koláč, ale teprve tehdy, až pochopí, že bez práce, žádné koláče nejsou, nebyli a nebudou. To je jediná možná a funkční podstata jakékoli koncepce sociálního začleňování jakékoli skupiny lidí. Jakýkoli příjem od státu musí být podmíněn nějakou pracovní aktivitou nebo alespoň jasnou ochotou k témuž. To je ona vzývaná sociální spravedlnost a správná podoba solidarity. A není nic rasistického a neslušného toto nahlas říkat a dožadovat se takové politiky.
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky. Nechtějme, aby se našel někdo, kdo jim poradí, že v takovém případě mají sami vzít do ruky hůl. A ani to nemusí být někdo tak schopný a charismatický jako Jörg Haider, kterého se obává Karel Schwarzenberg.
Pavel Páral

Zájem o člověka

Zájem o člověka
Autor: Ivan Hoffman

Důvod, proč současná vláda pracuje na sociální reformě, trefně popsal ministr práce a sociálních věcí když řekl, že se u nás „20 let nikdo nezajímal o to, jak žijí lidé, které dlouhodobě živí stát“.

Podle ministra je to špatně. Má samozřejmě pravdu. Úředníci hospodaří s veřejnými prostředky a měli by kdykoli umět doložit, že byly použity rozumně, že nebyly zneužity. Lidi, které dlouhodobě živí stát, lze rozdělit na dvě skupiny. Do té první patří příjemci různých podpor, dávek a příspěvků. Do druhé pak příjemci státních zakázek, tedy peněz, za které stát pro občana pořizuje různé služby a investice.

Nezájem státu o první skupinu způsobil, že je u nás téměř nejnižší chudoba v Evropě. Nezájem o skupinu druhou vedl k obrovské korupci, k manipulaci výběrových řízení a v konečném důsledku k vyhazování veřejných peněz oknem, na což 20 let doplácí střední vrstva. Když se teď stát míní zajímat o „lidi, které dlouhodobě živí“, myslí se tím ta první skupina. Určitě se odhalí rozsáhlé zneužívání systému. Na dávkách a podporách se ušetří. A vedlejším důsledkem bude větší chudoba, srovnatelná s praxí v EU.

Pokud se ovšem stát nezačne zajímat i o tu druhou skupinu “ lidí, které dlouhodobě živí“, čili o ty, kteří z veřejných rozpočtů vysávají miliardy, sociální reforma bude na nic. Tedy z pohledu střední třídy, které se dvacet let podsouvá, že doplácí na různé flákače, nemakačenky a nepřizpůsobivce. Co se v rozpočtu ušetří, střední třída neuvidí, protože to zmizí v bezedných kapsách miliardářů. Někde se ale začít musí a srovnat do latě chudinu je snazší mise. Zda chvályhodný zájem o člověka vládě vydrží i v případě vlivných tunelářů je ve hvězdách.

Europroblém

Europroblém
Autor: Ivan Hoffman

Už jsme dávno uvykli zvěstem, jak to s Eurem a Evropou vypadá bledě. Krizi prý způsobuje zadlužení těch nejvíce zadlužených.

Protože jsou ale zadluženi všichni a jen na rozmaru trhu záleží, kdo zbankrotuje dříve a kdo později, nemá valnou cenu ukazovat třeba na Řecko štítivě prstem. Stejně je jasné, že problém není na straně dlužníků, nýbrž vykutálených věřitelů. Ne my, ale banky mají problém. Nejen že nic užitečného nevyrábějí, nic důmyslného nevytvářejí, nic pěkného nestaví, ale navíc i to jediné co svedou, tedy nemravnou lichvu, dokonale zpackaly. Dluhová past, kterou finančníci nastražili na jednotlivé občany, firmy i celé státy, sklapne tak, že právě bankéři dostanou po prstech. Říká se tomu podnikatelské riziko, ale výstižnější by bylo zasloužený trest.

Než dojde ke kolapsu, budeme ještě svědky řady pokusů, jak zachránit, anebo alespoň udržovat na přístrojích systém, o kterém si jednou určitě budeme povídat jako o systému vadném, nemorálním a zločinném. V současnosti není možné restartovat mrznoucí ekonomiky ani vrátit státům co hrají druhé housle důstojné postavení odpovídající potřebám občanů. Je to proto, že za peníze, které dlužíme jako jednotlivci i jako celé státy finančníkům, ručíme vším, co máme a snad i vším čím jsme.

Europroblémem není rozmařilost Evropana, nýbrž jeho virtuální zotročení. Dílem doplácíme na opičení se po Americe, která se tu líčila jako zářný vzor, místo aby sloužila jako odstrašující příklad. Hlavní díl viny je ale na nás. Místo abychom tu bankovní absurditu svrhli, servilně se na ní snažíme přiživit. A opět jako jednotlivci i jako celé státy. A že ta past sklapne i s námi? Naprosto po zásluze, přátelé!

Očekávali jsme to...

Vláda schválila novelu zákona o vojácích z povolání
Novelu zákona o vojácích z povolání, která mimo jiné ruší příspěvky vojákům na přestěhování, schválila ve čtvrtek vláda. Novinářům to po jednání kabinetu řekl premiér Petr Nečas (ODS). Zrušením příspěvku plánuje ministerstvo obrany každoročně ušetřit okolo 12,5 milionu korun. Novela také mimo jiné navrhuje, aby vojáci, kteří armádu opustí dříve než po dvou letech, dopláceli část nákladů na používanou výstroj a nabízí i další úsporná opatření. O předloze nyní rozhodne parlament. Novela také právně zakotvuje povinnost resortu zajistit vojákům v armádních zahraničních operacích přiměřený kontakt s blízkými, například elektronickou poštou a podobně. Norma by podle představ ministerstva obrany měla začít platit už od počátku příštího roku. Navržená úprava má nově stanovit, že voják je povinen ve vojenských objektech ve službě i mimo ni nepít alkohol a neužívat drogy. Kouření bude povoleno jen ve vyhrazených prostorách. Vojáci budou navíc povinni se na rozkaz nadřízeného podrobit testu na přítomnost alkoholu či návykových látek. Důvodová zpráva ministerstva obrany k novele upozornila na to, že příspěvek při přestěhování plnil svou úlohu v době před zavedením přídavku na bydlení. Protože ten kompenzuje i zvýšené výdaje vojáků spojené s přestěhováním do nového místa výkonu služby, je možné příspěvek na stěhování zrušit.

---

Citováno z mailového zpravodajství ČRo

O čem je současné Libyjské dobrodružství

Libyjské dobrodružství
Autor: Ivan Hoffman

Že by libyjské dobrodružství směřovalo do finále? Zprávy o obkličování Tripolisu povstalci tomu nasvědčují, ale na místě je opatrnost.

Konflikt už se vleče půl roku a prvotní nadšení, jak v této africké zemi ovládané autoritářským podivínem zvítězí demokracie západního střihu, dávno vyprchalo. Média nakonec ztratila trpělivost s povstalci, kteří střídavě postupují a ustupují a soustředila se na vděčnější témata. Nebýt toho, že se v tom mediálně odepsaném konfliktu angažuje NATO a že podporujeme jednu stranu sporu, v tomto případě povstalce, už by po Libyi neštěkl pes.

S tím, jak hrozí pád Kaddáfího, vracejí se všechny nezodpovězené otázky. Kdo jsou rebelové, kteří se diktátora snaží svrhnout? O co jim jde? Pokud v tom nemáme jasno, proč je vyzbrojujeme a povzbuzujeme? A pokud si nyní přejeme, aby nenáviděný diktátor padl, proč jsme se s ním ještě před půl rokem bratřili? Nějaké odpovědi pravda nabízí oficiální propaganda, jenomže s tou už máme špatné zkušenosti z řady předchozích konfliktů. Vždycky je to stejné. Plamenně se řeční o svobodě a demokracii, o obraně lidských práv a jiných hodnot, aby se pak ukázalo, že ve hře je ještě cosi jiného. Například snaha kontrolovat byznys s ropou anebo zájem prodat někomu zbraně.

Možná jsou libyjští revolucionáři příjemní svobodomyslní lidé, kteří přivedou zemi, která na tom mimochodem ekonomicky nebyla špatně k ještě většímu rozkvětu. A třeba tentokrát NATO nepomáhá povstalcům proto, aby ropné společnosti uzavřely zajímavé kontrakty. Třeba jde skutečně o princip, nikoli o peníze. Možná. Skličující ovšem je, že si tím nemůžeme být jisti. Našim jménem válčí politici, kterým je těžké věřit.

Ministerstvo financí řídí sebevrah

Krvavá tripartita
Autor: Ivan Hoffman

Je-li pravda, že pan ministr Kalousek míní bojovat proti zaměstnaneckým benefitům do poslední kapky krve, pak ministerstvo financí řídí sebevrah.

Anebo provokatér, co má za lubem nějakou lumpárnu, od které se snaží odvést naši pozornost. Daňové zvýhodnění zaměstnaneckých benefitů hájí z praktických důvodů jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé. Vláda, jejímž úkolem v tripartitě je citlivě moderovat souboj těchto rivalů, by učinila nejlépe, kdyby shodu odborů se zaměstnavatelskými svazy vzala na vědomí a nedělala zbytečné potíže.

Představení, při kterém na tripartitě teče krev pana ministra kvůli stravenkám či režijním jízdenkám, je spíše fraškou, než dramatem. Líčit zaměstnanecké benefity jako nástroj ďábla a stravenku jako jízdenku do rozpočtového pekla je prostě směšné. Jde o instrument, který funguje odnepaměti, na který jsou lidé zvyklí a kterého se nechtějí vzdát právě proto. Co je na tom nepochopitelného politikovi strany, co předstírá respekt k tradicím, je nepochopitelné.

Věci nejsou tak, jak jsou, protože je to tak správné a rozumné. Často je spíše věcí společenského konsensu, obecné shody, že se cosi považuje za normální, dobré, anebo užitečné. Boj proti režijní jízdence či stravence je veden snahou obrat lidi o výhodu, na kterou prý nemají nárok. A aby nereptali, že přijdou o peníze, nabízejí se jim jakési výdajové paušály. Naproti tomu boj za zaměstnanecké benefity se stal symbolem odporu proti politikům, co všechno rozvrtají a zůstává po nich chaos, zmatek a nepořádek. Je s podivem, jak stejný politik teatrálně krvácí kvůli stravence, ale v případě astronomických benefitů z hazardu ho vidíme, jak mu z cizího krev neteče!

S fotovoltaikou už jen na střechy

Týdeník EURO, 30/2011, strana 49
S fotovoltaikou už jen na střechy
Britové končí s podporou velkých solárních elektráren. Od srpna jim snižují výkupní cenu o více než 70 procent

Skupina Conergy, dodavatel solárních systémů, měla letos v létě hodně napilno. Konkrétně její britská pobočka, kterou tato nadnárodní firma se sídlem v Hamburku (v ČR má zastoupení od roku 2009) otevřela teprve letos na jaře. V polovině července, pouhých šest týdnů od stavebního povolení, uvedla do provozu fotovoltaický park, který je a zřejmě ještě dlouho bude vůbec největší na britských ostrovech.
Pětimegawattová sluneční elektrárna v polích u obce Hawk v hrabství Nottingham byla dokončena včas – přinejmenším z pohledu majitele. Británie totiž s podporou „velké fotovoltaiky“ končí. Od 1. srpna snižuje výkupní ceny pro nové obří instalace, dotace silně omezuje i pro výkup elektřiny ze solárních panelů umístěných jinde než na střeše budov.

Nečekali, nediskutovali
Británie k omezení přistoupila přesto, že její současný systém povinných výkupních cen FIT (Feed-in tariffs) platil teprve od dubna minulého roku. Vláda změnu prosadila přes pochopitelný odpor „solárních baronů“, opozice i farmářů, kteří uvažovali o pronájmu své půdy. A na rozdíl od České republiky byla v otázce krácení podpory nekompromisní: v únoru oznámila zahájení revize dosavadního systému, v březnu zveřejnila nové tarify i termín změny a v červnu ji definitivně potvrdila.
Ministr pro energetiku a klimatické změny Chris Huhne to zdůvodnil růstem žádostí o povolení velkých fotovoltaických instalací a obavami, že dosavadní systém nebude časem schopný financovat malé projekty. „Začal se rýsovat problém, který by mohl tento systém zcela zničit. Musíme proto najít cestu, jak se vrátit k původnímu záměru smysluplné podpory,“ uvedl. Investory nicméně už v únoru ujistil, že se snížení podpory bude týkat jen velkých projektů nad 50 kWh a že nebude retrospektivní.
Solární lobbisté namítali, že změna zničí slibně se rozvíjející odvětví nebo že právě velké projekty jsou nejvíc efektivní. Opozice vládě vytkla, že neproběhla žádná diskuse.
Kabinet nicméně svůj návrh prosadil. Tarif pro výkup elektřiny z nových solárních zdrojů s instalovaným výkonem nad 250 kWh se snižuje ze 30,7 pence za kilowatthodinu na pouhých 8,5 pence, tedy o více než 72 procent.

Malé stále vítané
Podpora malých střešních instalací však bude ve Spojeném království nadále masivní. Výkupní ceny z těchto zdrojů zůstaly zatím beze změny. Jsou tak i nadále lákavým soustem, o čemž svědčí i fakt, že Britové jsou denně zavalováni informacemi, jak si pořídit vlastní fotovoltaiku, s kým uzavírat smlouvu nebo jak postupovat při pronájmu střechy.
Některá britská média už dokonce varovala čtenáře před dealery-zlatokopy. Deník Independent zmiňuje, že podle průzkumu spotřebitelské organizace Which? jsou jejich přesvědčovací praktiky ze tří čtvrtin na hranici dobrého vkusu a že často nadsazují přínos nabízeného systému co do množství vyrobené energie i návratnosti investice. „Než začnete s nějakým dodavatelem jednat, ujistěte se, že má příslušný certifikát,“ radí Independent.
Malé domácí instalace ovšem nejsou zdaleka jediné, které teď prožívají svůj boom. O střešních solárních parcích uvažují celá města, panely se instalují na nemocnicích, školách a dalších veřejných budovách. Padesátikilowattová instalace pokryje například i katedrálu v Coventry, více než 200 panelů na ploše přes 200 metrů čtverečních. Správa katedrály ji chce mít hotovu do května příštího roku a bude zřejmě spěchat – nynější tarif platí jen do dubna příštího roku. Městečko Southam v hrabství Warwick jde ještě dál: nabízí svým obyvatelům bezplatnou instalaci panelů na jejich domy, celkem jde o 21 tisíc domácností a firem.
Přestože instalované kapacity rostly ve Spojeném království během letoška třikrát rychleji než za celý loňský rok, stále představují jen 0,1 procenta celkové výroby elektřiny. Pro srovnání, v ČR je to téměř osmkrát víc.
Británie není jedinou zemí, která se snaží krotit chutě majitelů solárních „super parků“. Omezení připravuje Německo, Španělsko i Itálie. V České republice se k němu přistoupilo od letošního ledna. Ze srovnání výkupních cen je zřejmé, že velmi opatrně.

Blanka Růžičková

Staronový šéf rozhlas Petr Duhan

Staronový ředitel Českého rozhlasu chystá radikální změny. Začne už dnes

Český rozhlas má po sedmnácti měsících provizoria konečně řádného generálního ředitele. Šesti hlasy jej ve čtvrtek večer zvolila Rada ČRo, která nakonec vsadila na dosavadního prozatímního šéfa rozhlasu Petra Duhana. Ten vedl veřejnoprávní rozhlas de facto již od října 2009, kdy zastupoval dlouhodobě nemocného generálního ředitele Richarda Medka a po jeho rezignaci loni v únoru jej radní zvolili prozatímním šéfem ČRo. Duhanova protikandidátka, ředitelka zpravodajských stanic ČRo Hana Hikelová, získala v konečné volbě dva hlasy a poslední finalista Petr Matoulek žádný.
...

Celý článek zde.

Nor Anders Behring Breivik

Nor Anders Behring Breivik se stal vrahem, o němž teď všici ví a o něhož se všici zajímají.

---

Norský smutek
Autor: Ivan Hoffman

Norská tragédie má jediné poučení. Že terorizmus nelze rozlišovat na špatný a dobrý. Ať už je teroristou kdokoli a pod jakoukoli záminkou, výsledek je stejný: mrtví a zmrzačení lidé. Že se vrazi dovolávají nějaké ideologie či víry je neomlouvá.
Na druhou stranu ideologičtí či náboženští fanatici samozřejmě nejsou představiteli myšlenkových či duchovních koncepcí. Jsou to devianti, obyčejní magoři. Nechat se od vrahů poučovat o tom, co je pro nás dobré a čeho naopak bychom se měli obávat, by nepochybně bylo absurdní.
Od pátku se svět snaží dopátrat motivů norského teroristy. Přesně kvůli tomuto mediálnímu zájmu odpaloval bomby a popravoval neozbrojené mladé lidi. Věděl, že čím odpornější bude způsob, jakým si zjedná publicitu, tím větší bude mít publikum. Tato teroristická strategie je stokrát popsána a spolehlivě funguje. Vždy se najdou lidé, kteří místo odsouzení masakru diskutují o vrahových názorech a v něčem mu dávají zapravdu. Tak to prostě je. Notoricky nás fascinuje zlo.
Na otázku, zda je možné přátelské soužití různých kultur, není jednoduchá odpověď. S jistotou víme, že není možné přátelské soužití kulturně odlišných fanatiků. Také je jasné, že v ohrožení jsou ti, kteří odmítají zlo, odmítají nenávidět a proviňují se přátelstvím a tolerancí. Podobně jako se norskému vrahovi ošklivili mírumilovní Norové, nenávidí islámští teroristé mírumilovné Araby.
Skutečná hranice asi neprobíhá mezi kulturami a národy. Probíhá mezi lidmi mírumilovnými a lidmi nesnášenlivými. Norský smutek je i našim smutkem. Co se stalo Norům, hrozí i nám. O lidi, libující si v nenávisti, nemáme nouzi. A hodných, které k smrti nenávidí, je zde také hodně.

---

Z mailového zpravodajství ČRo:

Nor Breivik chtěl zbraně pro útoky v Norsku koupit v Praze
Nor Anders Behring Breivik chce v pondělí před soudem vysvětlit, proč se rozhodl k pátečnímu masakru, při němž v Oslu a na nedalekém ostrově Utöya zabil 93 lidí. Internetem kolují výňatky z rozsáhlého manifestu, v němž Breivik popisuje své přátele, motivaci a obsáhlé přípravy. Vyplývá z nich, že v srpnu 2010 byl ve fázi, kdy si chtěl obstarat zbraně a munici, a věnoval tomu několikadenní pobyt v Praze, zřejmě na přelomu srpna a září 2010. Vycházel jen z dokumentů a informací získaných po internetu a odjel do Prahy jako do ideálního místa, kde se dají nelegálně obstarat zbraně i drogy. Po pěti dnech ale prý zcela změnil názor a konstatoval, že by co do zbraní daleko líp uspěl v metropolích na Západě. "Lidi, které jsme oslovil, byli nervózní a mysleli, že jsem buď policista nebo naprostý pitomec. Musel jsem přehodnotit svůj přístup. Začal jsem špatně. Kdykoli se snažíte navázat kontakty na zbraně, nebuďte nikdy moc přímočaří," uvádí. Po několikadenní zkušenosti Breivik o Praze píše takto: "To město není vůbec nebezpečné. Nechápu, proč BBC v dokumentu o něm informuje tak nepřesně. Ve skutečnosti se tady cítím bezpečněji než v Oslu." Nor nakonec dospěl k tomu, že si může zbraně koupit legálně doma, a k tomu se také po pražské anabázi rozhodl.
Česká policie dosud z Norska neobdržela oficiální cestou informace o loňském pobytu Nora Anderse Behringa Breivika v Praze. Pokud informace obdrží, bude se jimi zabývat a prověřovat je, řekl ČTK mluvčí policejního prezidia Jan Melša. Mluvčí Bezpečnostní informační služby (BIS) Jan Šubert potvrdil, že je civilní kontrarozvědka v kontaktu s norskou tajnou službou a je připravena jí poskytnout všechny potřebné informace. Doplnil, že protiextremistická sekce kontrarozvědky nezaznamenala oživení české extremistické scény nebo propojení českých extremistů s norskými v souvislosti s událostmi v Oslu.
Odborník na extremismus Miroslav Mareš v České televizi upozornil na to, že dle verze manifestu, kterou měl k dispozici on, se Breivik odvolává i na určité ideové zdroje z ČR. "Z historie dává například Benešovy dekrety a odsun Němců jako možný příklad deportace muslimů a imigrantů z Evropy. Odvolává se v některých pasážích i na slova prezidenta Václava Klause, který srovnává Evropskou unii se sovětizačními tlaky. Má tam také seznam protiimigrantských organizací a krajně pravicových, které by mohly být potencionálními spojenci - českou neonacistickou organizaci Národní odpor a dnes už téměř nefunkční Národní stranu," řekl Mareš.

Lidé pokládají květiny a zapalují svíce před norskou ambasádou
Před norským velvyslanectvím v pražské Hellichově ulici hoří svíčky, které tam lidé umístili k uctění památky obětí páteční střelby na ostrově Utöya. Památku zastřelených účastníků mládežnického tábora norských socialistů uctili obyvatelé Prahy také květinami. V neděli v poledne se před ambasádou shromáždilo několik desítek mladých sociálních demokratů. Před vchod do budovy položili květiny a svíčky. Poté postáli před velvyslanectvím při symbolické minutě ticha. Oběti střelby na ostrově Utöya znali mladí čeští socialisté ze společných zahraničních akcí.
Prostřednictvím dopisů kondolovali Norsku také vysocí představitelé české politiky. Prezident Václav Klaus se o událostech dozvěděl na své konferenční cestě po Austrálii. V sobotu zaslal kondolenční telegram norskému králi Haraldu V. Premiér Petr Nečas kondoloval norskému předsedovi vlády Jensi Stoltenbergovi v dopise, v němž odsoudil jakýkoliv projev extrémního násilí. Soustrast pozůstalým vyjádřili také předseda Senátu Milan Štěch a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.